Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » DNA prozradí vše - Kapitola 3.

04.11.2009 (21:45) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1740×

Kapitola 3.

Před knihovnou jsem byla přesně v pět, ale on nikde, a pak že ženský všude chodí pozdě. Chvíli jsem čekala před knihovnou, když mi někdo ze zadu poklepal na rameno.

„Ahoj už jsem nanosil snad všechny potřebný knihy,“ pozdravil mě Edward

„Ahoj tak to je fajn,“ vešla jsem do knihovny a prošla kolem tisíce knih, až jsem přešla do čítárny.

„Protože máme jako téma genetické mapy a strukturu DNA, tak jsem vzal tyhle knížky,“ ukázal na hromadu asi třiceti bichlí.

„Jo to je fajn, ale nemyslíš si, že by bylo nejdřív lepší se dohodnou, jak by ten náš projekt měl vypadat?“ zeptala jsem se, protože vize toho že bychom dneska už začali mě děsila.

„To není špatný nápad, alespoň se nebudeme zabývat tím, že se nám to tam už nevejde,“ schválil můj návrh a já už v hlavě měla několik představ.

„Víš já nerada na něčem nerada pracuju, když nemam hotovou vizi, jak to bude vypadat,“ řekla jsem mu jak nejradši začínám

„A máš už pár návrhů?“ ptal se mě a otevíral nějakou knížku

„Pár? To je slabý slovo. Napadlo mě třeba udělat to jako jednu velkou molekulu DNA nebo to hodit na arch papíru a tam bude hodně obrázků…….“ Pokračovala jsem v povídání návrhů, jak by jsme to mohli zpracovat.

„Tak co jaký návrh se ti líbil, mě se teda líbil ten úplně první, přijde takovej nejlepší,“ nevim proč, ale přišlo mi to jako vnucování.

„A co třeba to udělat jako vystupující DNA z papíru a vedle toho jakoby do mapy napsat geny,“ zkompromisoval to Edward.

„Koukám, umíš dělat dobře kompromisy, já chci 3D model a ty 2D tak proč to nezkombinovat, to je pěkný,“ pochválila jsem ho fakt upřímně.

Pak jsme pokračovali výběrem správných zdrojů. Já jako moderní člověk jsem navrhovala výpomoc internetem, ale Edward to odmítal. Že prý na internetu jsou nepravdivý informace a tak různě. Nakonec jsme se dohodly na tom, že já budu hledat něco málo na internetu a v knížkách na chemii a on to vezme z genetického pohledu. No prostě, já se postarám o strukturu DNA a on o genetické mapy. Když už jsme to měli hotový bylo něco kolem osmý. Hm zvláštní, jak ten čas rychle letí. Byl čas se rozloučit.

„Tak co doprovodíš mě?“ ptala jsem se a už jsem se málem smála.

„A nebydlíme takhle náhodou ve stejné budově?“ pochopil co mám na mysli.

„Jo já vim,“ zakřenila jsem se na něj a vyšla směrem k budově.

„A co, jak se ti líbí taky na Dartmouthu?“ zeptal se mě Edward zrovna, když jsme procházeli parčíkem.

„Ale jo, jsem tu teprve pořádně dva dny a docela se mi tu líbí a ty co vlastně tady studuješ?“ zeptala jsem se na oplátku.

„Medicínu, ale překvapilo mě, že jsem tě viděl na genetice. Víš všude se v pondělí ráno vědělo, že jsem přišli začínající makromolekulární chemik a biochemička.“

„To bude asi tím, že já nestuduju přímo biochemii. Víš kdybych studovala jenom biochemii tak bych se hodně zabývala výživou a okrajově DNA a to jsem něchtěla a zase jenom genetika by mě nebavila, tak jsem udělala největší kompromis a rozhodla se jít vlastní cestou,“ odpověděla jsem mu docela složitě.

„Tak vidíš kompromisy jdou i tobě,“ tak trochu mě pochválil.

„A proč vlastně studuješ medicínu, baví tě pomáhat lidem?“ ptala jsem se.

„No tak trochu, vlastně spíš protože je taťka doktor…“ zakončil to v polovině věty.

„Takže pokračuješ v řemeslu?“ nějak mi to nedocházelo.

„Jo, dalo by se to tak říct,“ souhlasil. Pak z ničeho nic začalo sněžit.

„Jé koukni, papá sníh,“ začala jsem poskakovat kolem dokola jako malá holka.

„Teda takovou reakci na sníh jsem už dlouho neviděl,“ kroutil nade mnou Edward hlavou.

„No jo taky jsem ho už dlouho neviděla padat“ vysvětlovala jsem a dál si užívala chvíle padajícího sněhu. Hrozně pěkně se v něm odráželo světlo od pouličních lamp. Měla jsem takovou radost, že jsem ji potřebovala nějak vybít. Přiskočila jsem k Edwardovi a dala mu pusu na tvář, ale najednou jsem se zastavila a viděla jak ztuhl. Pohlédla jsem mu do očí, že se mu omluvím, ale zarazila mě jejich barva. Byly uhlově černé, ale před tím byly takové zlaté. Divný. Když jsem překonala mírnější šok, začala jsem se mu omlouvat.

„Promiň to jsem neměla, fakt promiň mi to,“ omlouvala jsem se. Pak se jakoby vrátil zpět.

„To je dobrý nic se nestalo,“ chlácholil mě, ale já se furt cítila nějak divně kvůli tomu jeho pohledu. Nevim, ale připomněl mi nějakou šelmu. Hm, mam divný představy. Dál k budově jsme už pokračovaly bez mluvení. U jeho pokoje jsme se rozloučili a já honem pokračovala na ten svůj. Celou dobu, co jsem se tak trochu chystala na zítřek jsem nemohla zapomenout na ten pohled. Nechala jsem toho a šla si lehnou. Naštěstí pro mě se mi o tom pohledu v noci nezdálo. Vlastně si ani nepamatuju co se mi zdálo.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek DNA prozradí vše - Kapitola 3.: