Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » DNA prozradí vše - Kapitola 23.

07.11.2010 (19:00) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 906×

Kapitola 23.

Test, se kterým nám děkan vyhrožoval, jsem napsala ani nevím jak. Všechno, co jsem si včera přečetla, jsem si pamatovala, jako kdybych to četla teď. Napsala jsem test a pokračovala na další přednášky, které jsem dnes měla na programu. V hlavě jsem si pořád přehrávala naučenou historku, kterou mám Timovi říct. Těsně před obědem jsem měla pocit, že bych Timovi měla říct pravdu a vůbec mu neříkat smyšlenou historku. Věděla jsem ale, že by to mohlo ohrozit jeho život, kdyby se to dozvěděli Volturiovi, a tak jsem tuto myšlenku radši schovala někam daleko do svého mozku. Držela jsem Edwarda za ruku a Lusy šla vedle nás. Společně jsme si našli stůl v místní kantýně a čekali na Tima než přijde. Edward vybral stůl, co nejvíc vzadu, abychom při mém vyprávění nebyli rušeni, a aby to také neslyšel hned každý. Z jednoho úhlu pohledu jsme se bála toho, co Tim řekne a z toho druhého jsem se těšila na to, až ho zase uvidím, až budeme moc jen tak plkat nad blbostma, a že nám bude dobře jako nikdy jindy. Seděla jsem čelem ke vchodu a mám tak výhled na to, až Tim přijde. Každé otevření dveří byl pro mě menší šok. Asi po sedmém otevření dveří do kantýny vešel Tim. Rozhlédl se po kantýně a když uviděl mě, jeho výraz byl najednou plný radosti. Vstala jsem a on pomalu došel až ke mně. Objala jsem ho a on mě také.

„Seš nějaká zmrzlá,“ okomentoval mojí tělesnou teplotu. Za to on pěkně hřeje. Pomyslela jsem si a dál se věnovala něčemu jinému.

„Asi jsem ještě nerozmrzla z venku,“ vymyslela jsem si.

„Já mám takou radost, že ti nic není, kde si byla ty dva měsíce?“ zeptal se mě Tim na otázku, na kterou jsem se tak dlouho připravovala.

„Víš, je to hodně složité, ale za všechno může Moulien,“ řekla jsem mu pro začátek. Vypadal trochu zaraženě, ale pořád nic neříkal, a tak jsem se rozhodla mu to vysvětlit.

„Ten den, kdy jsem si půjčila auto, že se jedu projet mi volal Moulien, že prý chytli toho vraha a že bude soud. Tobě jsem nic říkat neměla, jelikož by si byl pod stresem a jelikož mohl ten vrah mít komplice, nesměl si o tom nic vědět. Stačilo, že já vím o tom, že se připravuje soud. Autem jsem dojela do města a vystoupila před stanicí policie. Tam jsem dostala instrukce, co dál. Chtěli, abych měla nějakého ochránce, který by se mnou všude chodil a mohla jsem si vybrat koho jsem chtěla. Chtěla jsem, abys u toho byl ty, ale tebe jsem do toho tahat neměla, a tak jsem zavolala Edwardovi, který byl pořád se mnou a také odvezl auto zpět na kolej. Vůbec nikdo o tom vědět neměl, a tak ani Jack s Root o tom nevěděli a novináři o tom nesměli napsat ani čárku. Asi dva týdny trvalo, než vybrali soudce a porotu, která měla rozhodnout. Po sestavení poroty trvalo týden než z L.A. do Houstnu převezli toho vraha. Pak následující den byl zahájen soud, který měl dohromady pět slyšení pokaždé ve středu v jedenáct dopoledne. První dvě se probíraly důkazy z té noci, další dvě se vyslýchali svědci, kriminalisté obhajovali svoje důkazy a to poslední slyšení se rozhodlo o jeho vině a dostal trest na doživotí.“ Dívala jsem se na to, jak Tim bude reagovat a vypadal celkem překvapeně.

„Ani nevíš, jak dlouho jsem si říkal, jak dlouho jim bude trvat, než ho odsoudí. Konečně už můžu na ulici bez strachu z toho, že mě někdo někde zabije,“ řekl mi Tim a tím mě překvapil. Čekala jsem, že bude mít plno otázek a on mi řekne, že je rád, že už to všechno má za sebou. Vůbec jsem ho nechápala asi tak, jako vždycky.

„Konečně je to za námi, ale mamku s taťkou mi to nevrátí,“ řekla jsem a vzpomněla si na opravdového vraha, který bude žít tak dlouho dokud nezanikne svět. Radši jsem na něj zapomněla a vnímala tento celkem šťastný okamžik. Pak jsme si objednali a pokračovali dál na přednášky.

„Vedla si jsi dobře, já sám bych nepoznal rozdíl,“ řekl mi Edward, když jsme byli chvilku sami.

„Díky, ale stejně se cítím hrozně, protože Tim si nezaslouží, aby žil v tom, že vrah, kterého viděl je za mřížemi, když ve skutečnosti není,“ řekla jsem nad čím jsem chvilinku přemýšlela.

„Bello, nemůžeš všem vykládat, kdo doopravdy jsme, víš sama, jak by to dopadlo,“ zhrozil se Edward.

„Já to vím moc dobře, a proto mu to neřeknu,“ ujistila jsem ho a dál to nerozebírala.

„Timovi nic nehrozí, tebe považovali za větší hrozbu,“ pokračoval dál v tématu Edward.

„A to jako proč? Já jsem je přece neviděla,“ zeptala jsem se Edwarda.

„Proč asi, zaprvé byla si jejich dcera, zadruhé sama si objevila, že někdo jako my můžeme existovat, zatřetí Francesko byl jejich zrádce a ty jsi jako první člověk vynadala Volturiům a oni v tobě viděli potencionální hrozbu, protože kdybys dál rozkřikovala svoje objevy, čelili by odhalení našeho druhu a lidé by nebyli tak snadnou kořistí a mnoho dalšího,“ vysvětloval mi Edward to, proč jsem byla důležitější než Tim.

„Takže nehrozí to, že by se pro Tima vrátili?“ zeptala jsem se.

„Ne, to v úmyslech neměli,“ ujistil mě Edward a my se dostali do třídy na další přednášku.

Po škole jsem se šla sama projít, potřebovala jsem si vyčistit hlavu od toho, co říkal Edward o Volturiových a Timovi. Moc daleko jsem nedošla a jenom tak jsem posadila do trávy, která byla pokryta jinovatkou, ale mě to vůbec nepřišlo studené. Seděla jsem tam tak a koukala na to, jak život ubíhá. Stromy už shodily svoje listí a sem tam ještě nějaké padalo. Ptáci sháněli potravu na zimu, hmyz si stavěl domečky, kde by mohl přezimovat a veverky ještě sbírali po zemi nějaké plody stromů. Ode mě si však drželi odstup, byla jsem lovec a oni moje potenciální kořist. Slyšela jsem jejich srdíčka, jak bijí a celkově jsem vnímala zvuky parku, který je těsně před budovami univerzity. Najednou se ke mně blížil zvuk jednoho srdce doprovázený vůní, kterou jsem cítila, když jsem objímala Tima. Pak mi dal ruce na oči.

„Hádej, kdo je za tebou,“ zasmál se, protože věděl, že já ho poznám.

„Time nebo raději Jimmy?“ zeptala jsem se ho.

„Radši bych Jimmy, ale až budeme venku z university, znovu se chci přejmenovat na Jimmyho,“ řekl mi a sedl si vedle mě, akorát si pod zadek strčil nějakou knížku.

„A co necháš si zase svoje blonďaté vlasy?“ zeptala jsem se ho, protože Jimmy s tmavýma vlasama to by nebyl on.

„Jasně, že jo, a co ty, budeš zpátky brunetka nebo budeš blondýna?“ zeptal se mě Jimmy.

„Asi budu blondýna, nějak jsem si na to zvykla,“ řekla jsem mu, jelikož budu blondýna už navěky.

„Tak budeme blonďaté duo,“ zasmál se Jimmy. Já jsem ho utvrdila v tom, že budeme nejlepší blonďaté duo na světě, a pak jsme si povídali o úplných hovadinách, co nás napadli. Probrali jsme zkouškové období, to jak mě málem vyhodili, počasí na Aljašce a mnoho dalšího. Znovu jsem si připadla jako ve čtrnácti, kdy mě nezatěžovali různé věci jako například vrah mých rodičů nebo to, že jsem upír a musím si dávat pozor na to, abych nějakého člověka nezabila. Kecali jsme s Jimmym a vůbec si nevšímali toho, že už je naprostá tma a že čím dál tím větší zima. Já jsem viděla pořád stejně, ale s jinými barvami. Jimmym jsme se také hodně nasmáli a dokonce se domluvili na tom, že by jsme někdy mohli do kina nebo jen tak zajít, pro mě ne moc lákavé, kafe. Prostě jsem se cítila hodně volně až jsem Jimmymu málem řeka, kdo doopravdy jsem, ale zachránila jsem to v poslední chvíli. Naše veselé plkání ukončilo to, že jsem za námi uslyšela Edwarda s Lusy, jak nás hledají.

„Hele, tady jsou,“ řekla Lusy, když už u nás byla.

„Víš, jaký jsme měli strach, že jste se ztratili?“ řekl Edward a Lusy přikyvovala hlavou.

„No, ale jsme v naprostém pořádku, jenom jsme se tady zakecali,“ oznámil jim Jimmy. Já jsem tedy vstala ze země a šla k Edwardovi a Jimmy zas k Lusy. Pak jsme společně odešli na kolej. Edward mě doprovodil až před pokoj a poté odešel k sobě do pokoje. Já jsem svalila k sobě na postel a koukala do blba.

„Co děláš?“ nakoukla do mého pokoje Rose.

„Jen tak ležím,“ řekla jsem jí.

„Aha, tak já nebudu rušit.“ Odešla z mého pokoje a já znova koukala jen tak do blba. Brzo mě ale přemohl pocit, že na školu kašlu a už do biochemie nejsem tak zapálená jako dřív. Proto jsem vstala a došla ke stolu, kde ležely knížky, co jsem si vypůjčila ještě jako člověk. Otevřela jsem je na stránce, kde jsem minule skončila. Byla jsem na stránce s různými genetickými mapami a měla jsem tam vložený nějaký papír s poznámkami. Usmála jsem se nad nima, jelikož mi připomněli situaci před několika měsíci, kdy jsem ještě byla známá jako Isabella Swanová. Začetla jsem se do knížky, která mi připomněla mojí vášeň. Semestr končil, a proto tu bylo mnoho testů a zkoušek. Doučila jsem se učivo, co jsem potřebovala na zítřek a nestačila se divit, jelikož hodiny ukazovali něco kolem půl sedmé. Venku se dělala pořád větší zima i když mi to nijak nevadilo. Oblíkla jsem si na sebe zimní oblečení a vydala se do prosincového rána. Za pár dní budou Vánoce a já pořád nevím, co komu koupit a kam jet. Už totiž živě před sebou vidím Jimma, jak mě prosí ať jedu za jeho rodiči a Edward Rose a Emmetta ať jedu s nimi. Ještě jsem to nevyřešila, ale už jsem na to nemyslela, jelikož ke mně přicházel Edward a já se věnovala mým dvěma největším vášním.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek DNA prozradí vše - Kapitola 23.: