Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dlouhá cesta - 2. kapitola

24.08.2011 (10:30) • VeruLOSTdaae • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1807×

Jakmile byl vytvořen zákon,
objevil se podvod.

Italské přísloví

„Carlisle, myslím to vážně,“ řekla jsem a zamračila se.
„Třeba má Jasper pravdu, Alice. Třeba spánek jen předstíral.“
„Jak myslíš,“ odpověděla jsem, „ale mě ten rozdíl docela děsí.“
Odešla jsem do lesa. Jazz chtěl jít se mnou, ale já odmítla. Chtěla jsem být sama. Někde si sednout a přemýšlet. To byl můj dnešní plán.
Přemýšlet? Odkdy se můj celodenní plán zakládá na slovesu přemýšlet? Asi jsem se zbláznila, ale co já s tím? Jen jsem pokrčila rameny, když jsem odpovídala na svoji vlastní otázku.
Procházela jsem se mezi stromy a potom jsem si vyhlídla jeden, na který jsem vylezla a sedla si na větev. Přemýšlela jsem nad tím upírem. Byl to upír, zaručeně. Jak to, že může být… tak jiný?
Zaslechla jsem křupnutí větve asi deset metrů ode mne. Potichu jsem slezla ze stromu a šla tím směrem, skrývajíc se za stromy. Potom jsem ho uviděla. Ano, byl to on, ten upír, kterého jsme viděli s Jasperem.
Musel si mě všimnout. Podíval se na mě. Stáhla jsem obočí, protože jsem si všimla další podivné změny. Měl modro-šedé oči. Nejkrásnější barva, kterou jsem kdy spatřila… Ale to konec konců mohou být čočky.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě.
„A jak ty?“ vyjela jsem – říká se, že nejlepší obranou je přímý útok.
„Nemusíš být hrubá. Damon Salvatore.“
„Mary Alice Brandon Cullenová,“ odpověděla jsem tedy. „Salvatore? Jsi tedy Ital?“
„M-hm. Ale na tom přeci vůbec nezáleží. Nebo jo?“
„Možná,“ přitakala jsem. „Jsi upír, viď?“
„Nejsem sám, kdo je upír,“ odpověděl a významně se na mě podíval.
„Můžeš mi říct, proč…“ řekli jsme oba najednou.
Zmlknul a nechal mě to doříct.
„Můžeš mi říct, proč jsi jiný?“ zeptala jsem se, i když jsem si byla jistá, že se chce zeptat na to samé.
„To řekni ty mně. Jde to vůbec? Být tak jiný?“ zeptal se vcelku zmateně.
„Nevím, proto mě to tak překvapilo. Hele, ty… Salvatore… Možná by sis měl promluvit s vůdcem našeho klanu, s Carlislem. Určitě se tě zeptá na pár věcí.“
„Fajn. Mimochodem… Ty tvé oči. Moc pěkná barva.“
„Díky. Ty tvé taky. Jsou to čočky?“
„Ne. Mně i mému bratrovi zůstala barva našich lidských očí. Asi další rozdíl.“
„Bratr? Je tady?“
„Ne. Zůstal v Itálii.“

Šli jsme lesem směrem k našemu domu a já se dozvěděla spoustu věcí.
Damon Salvatore je na světě už dlouho. Proměněn byl, dá se říci, proti své vůli. I když ne tak úplně proti své vůli.
Když jsem u té proměny, je jiná, než u nás. Nejdříve se vybraný musí napít upíří krve – takže pro nás je tento způsob proměny nemožný, nemáme krev – pak se musí dotyčný zabít. Krev jeho stvořitele ho „oživí“ a on se poté musí napít lidské krve. Tím je proměna dokončena.
Takže… Damon a jeho bratr Stefan milovali upírku Katherine.
Ona se scházela s oběma, slíbila jim, že budou spolu navždy, všichni tři. Chtěli být proměněni, tedy… jen Damon chtěl být proměněn. On ji skutečně miloval, avšak pro Stefana to byla jen hra.
Když však byla Katherine odhalena, měla být zavražděna. Damon se Stefanem ji chtěli zachránit. Při té příležitosti byli zastřeleni vlastním otcem. Když se probrali jako upíři, Katherine byla pryč.

„Takže… ty říkáš, že tě slunce spálí,“ uvažovala jsem nahlas a on přikývl. „Jak to, že na něm tedy můžeš být?“
„Emily, čarodějnice, která sloužila Katherine, nám vyrobila talismany, které nás chrání před sluncem. Bez nich bychom shořeli,“ řekl a na vysvětlenou mi ukázal prsten s podivným, namodralým kamenem.
„Co je to?“ zeptala jsem se.
„Lapus Lazuli. Tento kámen měla i Katherine ve svém náhrdelníku.“
„Takže vás chrání ten kámen?“
„Nikdy mě nezajímalo, jestli je to tím kamenem. Hlavní je, že ho nemůžu sundat.“
Přikývla jsem v pochopení. Lapus Lazuli… Zní to pěkně. Ale ta moc mě děsí.
„Váš… druh má také ojedinělé schopnosti? Čtení myšlenek a tak podobně?“
„Ne. Ale můžeme ovládat jiné osoby. Na upíry to ale neplatí. Vzhledem k tomu, že vy jste ale jiní, by bylo zajímavé to zkusit.“ Ucouvla jsem.
„Opovaž se,“ zamračila jsem se.
„Promiň.“ Usmál se pokřiveným úsměvem, který mi trochu připomínal Edwarda.
Ale jenom trochu. Tohle byl totiž jiný úsměv. Víc… Podlý.

Autor: VeruLOSTdaae (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dlouhá cesta - 2. kapitola: