Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dizziness - prolog

07.05.2013 (21:00) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2519×

PÍSNIČKA

Je lepší nemít, nebo mít a ztratit? – Tu otázku si pokládám stále dokola. Ať už před spaním, při obědě, kdy se krčím u toho stolu v koutě, kam ani světlo nesahá, či snad ve vaně. A odpověď jsem nikdy nenašla. Když člověk má, ale ztratí, ví, že přišel o hodně – v mém případě o rodiče, o celou rodinu – však má vzpomínky, které mu u srdce můžou bodnout, ovšem i zahřát. Na druhou stranu – pokud nikdy neměl, neví, co ztratil. A může si žít v klidu dál a s čistým štítem.

Tak asi v tom bude problém. Nikdo v tomhle dětském domově nepoznal nebo si už nepamatuje pohlazení od maminky, pusu od táty nebo rodinné Vánoce, kdy se po celém domě vznáší vůně perníčků a atmosféra přímo vyzývá k úsměvu.

Nejdřív, zhruba před pěti lety, jsem byla jen „ta jiná“. Děti viděly, že si s nimi nechci hrát, tím pádem to se mnou vzdaly. Ale ono to nebylo tak, že bych se s nimi bavit nechtěla – já se bála. Bála se, že se s nimi skamarádím, zvyknu si na ně, stanou se mi drazí a pak je zase ztratím. A i když jsem jim záviděla, že se objímají, společně se chechtají a baví, věděla jsem – a to mě uklidňovalo a stále mi připomínalo, že činím dobře -, že se jednou budou muset od sebe odloučit, což bude znamenat jediné – slzy, smutek, žal a lítost. Ten pocit, díky kterému se pozná, jak je opravdu srdce velké, protože se celé zalije bolestí.

Vychovatelky mi často ukazovaly, jak moc mě litují, a to se mi příčilo. Nevěděly, proč se chovám,  jak se chovám, ale moje chování v nich vzbuzovalo soucit – a o ten já nestála a i nadále nestojím. Já chci pochopení - a to mi nikdo dát nemůže, protože mě prostě nechápe.

 A z toho vyplývá, že se mi jim samozřejmě ani nechce říct o tom, že s věkem se mění i osobnosti mých „spolubydlících“, takže už tu nejsem za „tu jinou“, ale stal se ze mě rovnou boxovací pytel. Jsem někdo, respektive něco, na čem si ostatní děcka mohou vylít zlost, pozdvihnout ego. Bránit se nemá cenu. Jsem sama, jich je dvacet tři, a ačkoli to ve mně vždy, když mě uhodí nebo mají peprnou poznámku, vře nebo mi je dokonce k pláči, nedokážu promluvit – ne, oni by se smály, protože bych se jistě zakoktala nebo v půlce věty rozplakala a já nebudu nikomu dělat škodolibou radost.

Trhavě jsem vydechla, protože jsem ucítila, že mě začíná štípat v očích, a opřela o zábradlí, které se táhlo kolem celého balkónu, který byl sice malý, ale pro mě a moje myšlenky naprosto dostačující.

Podívala jsem se na oblohu. Byl úplněk, moje nejoblíbenější fáze měsíce. Už jako malá jsem věřila, že existují víly, vlkodlaci, upíři a tomu podobná stvoření, a když černočernou tmu ozdobil tenhle magický kruh, měla jsem pocit, že jsem všemu tomuhle tajemnu, byť jen o krůček, blíž.

Ještě chvilku jsem očima bloudila po nebi, a když jsem se chystala otočit a namířit si to do pokoje, abych byla v posteli dřív, než si někdo všimne, že ještě pozdě v noci nespím, ozval se hlas, který způsobil, že se mi sevřel žaludek a na čele se mi téměř okamžitě objevila studená kapička potu. Polkla jsem knedlík, který se mi utvořil v krku, a tiše se nadechla s doufáním, že si ten dotyčný pomyslí, že jsem ho neslyšela a odejde – nehnul se ani o píď.

„... Swanová... tak je, nebo není to tvoje?“ znovu se zeptal.

Pomalu jsem se otočila, přičemž se mi v hlavě honilo, co řeknu. Věty sváděly boj o to být první v cíly a každým milimetrem, co jsem byla blíže k tomu ho vidět, jsem ucítila vlnu nejistoty, co mi tančila po páteři. Ajajaj...

„Ehm,“ pípla jsem, když jsem spatřila jakousi utěrku, kterou měl William v levé ruce a pravou na ni ukazoval. Ve tmě byly vidět jen obrysy, ale i tak bylo zřetelné, že je „frajersky“ opřený o zeď a na tváři mu hraje šibalský úsměv.

„Co to je...“ Nestihla jsem dopovědět, protože mi to v okamžiku, kdy jsem svoje oči přeměnila na dvě čárky a konečně pořádně zaostřila, došlo. Byl to šátek od mojí prababičky. Dala mi ho k třetím narozeninám, protože jsem prý byla strašná parádnice. Ale teď vypadal úplně jinak...

„Katie a Laura ti ten tvůj šáteček trochu vylepšily, byl už moc sepranej. Troška kofoly, barvy na vlasy a šmik tam, šmik sem – to dokáže zázraky,“ zasmál se jedovatě, zatímco já se snažila být v duchu všude jinde než tady – jen abych nebrečela. Samovolně jsem začala špičkou boty budovat důlek do podlahy a snažila se nevšímat si obrazu svojí prababičky, který se mi, jako naschvál, stále jevil před očima.

„Proč mlčíš?“ rýpnul si do mě Will a jedinou, teď už naprosto zničenou památku po mé prababičce odhodil přímo přede mě. V tu chvíli jsem pevně semkla rty, aby z nich nevyšel žádný vzlyk, a spontánně nechala svou hlavu, aby klesla dolů.

Pár pramínků mých vlasů si našlo cestičku z drdůlku a spadlo mi do obličeje.

Jemný větřík, který v dnešní noc vál, mě pohladil po líci, a to mi dodalo sílu obrnit se svou nedobytnou pevností - nebudu si ho všímat; nebudu brečet; přestanu se klepat. Už nic nezměním. Co se stalo, to se stalo. Teď si nesmím dovolit uronit tu zpropadenou kapku stesku. Ne.

„Ty jsi taková tichá. Nebo spíš divná,“ zhodnotil mě arogantně ten... to stvoření.

 Kdysi bych se už asi neudržela a podlomila by se mi kolena, ale teď už ne – vždyť tohle slýchávám často. Toť chléb můj každodenní. A když nad tím přemýšlím ze všech možných stran, tak si pomaličku uvědomuju, že bych si na to, že mi děti ničí a berou věci, měla zvyknout.

„Ale to já vlastně vím už dávno,“ odfrkl si. „Zkus se pomstít,“ navrhl mi posměškem v hlase. „Třeba jim posmrkej trička nebo jim do čaje dej sůl místo cukru, až se nebudou dívat,“ zařehtal se. Ano, velmi usměvavá představa, že i já mám svou hrdost, že mám taky svou cenu a nenechám po sobě šlapat.

„Tak o tom, Swanová, přemýšlej,“ nařídil mi, otočil se a sekundu předtím, než zmizel za dveřmi, zašeptal: „Pomsta je totiž to nejsladší...“

***

... ano, to nepochybně je, prolétlo mi hlavou, když jsem Willa „zlomila“ v pase, ruku mu přiložila na pusu, takže nemohl křičet, a svými zuby mu prokousla kůži na krku, pod kterou se nacházela tepna.

Nechala jsem teplou krev stékat svým hrdlem a vychutnávala si ten pocit vytržení. Ono je opravdu příjemné vzít život někomu, kdo ho pomalu, ale jistě bral, ať už ničením věcí, mlácením, nebo nepatřičnými připomínkami, mně, když jsem byla dítě. I když je fakt, že on mi svým způsobem může poděkovat – díky mně se potká se svou mladičkou manželkou a synkem. V nebíčku si už určitě povídají o tom, jak jsem je povraždila. A tatínek se k nim přidá, ačkoli jen přes telefon - tenhle parchant totiž shnije v pekle! Zuby jsem zaryla dál do jeho krku, což způsobilo, že mu z úst unikl povzdech.

Naprosto se mu uvolnily svaly a jeho srdce přestalo bít. V puse mě polechtalo pár posledních doušků krve a potom jsem odhodila Williamovu mrtvolu na zem.

Sedla jsem si na pokácený strom za sebou a spokojeně jsem se nadechla vůně lesa, která se rozprostírala všude okolo mě. Zasněně jsem se koukla do korun stromů, mezi nimiž svítilo sluníčko. Několik jeho paprsků se dotklo mé kůže a já se smutně usmála nad třpytem svých rukou.

Budou to už asi tři roky, co jsem překročila práh dětského domova. A právě v ten den, co jsem byla konečně svobodná, v ten den, co jsem na noze už neměla pomyslnou železnou kouli, se to stalo.

Sebastian, upír, který žije v jeskyních jen za přítomnosti knih, mě zachránil před jistou partičkou pubertálních výrostků, co si mysleli, že budu ideální kořistí. Alkohol zkrátka dokáže divy, z osudné noci si pamatuju jen urážky na mou osobu, pach krve, pach mé krve, a zvuk, který se podobal praskání kostí.

Nebýt Sebastiana, tak v té uličce zemřu. Bůh ví, proč jsem si tehdy musela vybrat zrovna tuhle zkratku, místo toho, abych šla normálně přes město.

Sebastian mě přeměnil – a pak odhodil jako hadr. Chápu, že za těch tisíc let, co lidské životy bral, chtěl taky jeden zachránit, a taky chápu, že zvyknout si po téměř nekonečné době na společnost dalšího upíra může být těžké, tudíž mu nemám co vyčítat.

Naučil mě jednu věc – věčnost omlouvá naše činy a naše činy můžou být různé, ale nikdy nejsou špatné. Upír je predátor, žije díky tomu, že zabíjí, a může se rozhodnout, kdo bude jeho příští obětí. Sečteno a podtrženo: mám pud sebezáchovy, z čehož vyplývá, že nechci zemřít – tak zabíjím ty, co si to zaslouží, a ty, kterým závidím - proč jsem já nemohla mít šťastný život? Proč jsem neměla rodiče? Proč jsem vyrostla v děcáku, kde pro mě byl každý den hotové peklo? A ta nejbolestivější, nejdůležitější a nejkomplikovanější otázka: Proč zrovna já - a proč ne ostatní?

Zhnuseně jsem se ošila, zvedla se a popošla k Willovi. Byl to hrozný pohled: člověk zkroucený v prapodivné poloze na nerovném povrchu posetém mechem a kapradím s vlasy slepenými krví a oblečením páchnoucím po potu. Nehybnou tvář mu zdobila slza bolesti a v kdysi otravných očích mu už dávno neplál plamínek ironie a sarkasmu. Ovšem i tak to byla hezčí podívaná než na malou dívenku, co klečí uprostřed zahrady a nechává se fackovat, bít, mlátit a tahat za vlasy.

Teď už jen uklidit...

***

Kap, kap, kap, kap...

Kapky deště bušily do země a parapetů několik kilometrů vzdálených domů. Na šedé obloze se leskly blesky a občas se ozval hrom. Objala jsem si kolena a úplně se přisunula do rohu sluje. Kdybych byla člověk, určitě bych už drkotala zuby. A když tak přemýšlím o lidství...

Pomalu jsem se zvedla a udělala několik kroků na zelený trávník před mým prozatímním domem. Sundala jsem si tenisky a odhodila je na místo, kde jsem před několika chvilkami ještě seděla. Takhle při každém lijáku vyváděly holky z dětského domova. Vždy jsem si v té spršce chtěla taky zatančit, ale sama, což nebylo nikdy možné. A teď mám docela dobrou náladu a vše ostatní k tomu potřebné taktéž, tak proč se ochudit o zážitek?

Bosky jsem si poskočila na trávě a zasmála se, když mě tenká stébla trávy polochtala na chodidlech. Skoro to nebylo cítit, ale to mi nezabránilo k tomu udělat si po trávě kolečko.

Potom, co jsem uvážila, že by to pro dnešek stačilo a chystala se obout, se mě dotkl pach dětské nevinnosti a do uší praštil dětský smích. Ten zapříčinil, že se mi před očima přehrál celý můj život.

Jsi divná.

Co to máš na sobě? Swanová, ty nemáš ani za mák vkusu! Laura má pravdu, i bezdomovec se umí lépe obléct!

Ona pláče. Hele, Swanová zas bulí!

Proč se ptáte Belly? Tss, jako kdyby na jejím názoru záleželo...

Sem čumte! Swanová si někde ukradla šik náušničky.

Jako na povel jsem se bezmyšlenkovitě rozběhla vpřed. Hm, že by někdo další, kdo se má až moc dobře?

Bylo takové zvláštní po tak strašně dlouhé době otevřít administraci a zkopírovat do ní už asi od srpna napsaný text. Stmívání mě už moc nebaví, ale na psaní je to fajn, přece jen nám všem, co FF píšeme, dala Stephenie úžasný nápad. :)

Budu rada za každé vyjádření, ať už za kritiku, nebo jen za smajlíka. :) Zatím mám napsaný jen čtyři kapitoly, hodlám to dopsat, ale čím víc komentů tady bude, tím rychleji se mi to bude psát. :) A to není vydírání, stejně pochybuju, že si tohle vůbec někdo přečte. :D Jen říkám, že komentáře jsou skvělý pohon, psát jen pro sebe... to nemám moc motivaci, ale když vím, že se třeba na tu kapitolu někdo těší... No, však to asi tak polovina z Vás zná. :)

Předem Vám moc děkuju. :3

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dizziness - prolog: