Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dizziness - 2. kapitola

01.06.2013 (07:15) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1951×

Edward:

Cítím, že se mi podlamují kolena, kolem mě se vznáší černo. Svět přestal existovat. Otevírají se mi ústa, ač z nich nic nevychází. Moje srdce vynechává údery. Mám dojem, jako kdyby venku řádila bouřka, všechno se bouří, vše se boří.

Jak? Kdy? Proč? Proč ona?

Věty ke mně dochází zredukované na to základní. Můj mozek nechápe. Má mysl to odmítá.

„Vaše… manželka… autonehoda… místě… bez známek života.“

***

„To není pravda!“ vykřikl jsem, prudce se vyzvedl do sedu, lokty si opřel o kolena a rukama si zajel do vlasů. Se snahou popadnout dech jsem se pokoušel utišit sebe samého. Tělo se mi třáslo a nevypadlo to, že by chtělo přestat.

Podíval jsem se na pravou stranu své postele a cosi uvnitř mě mi tvrdě potvrdilo, že to bohužel pravda je. Vždycky tam spávala, ráno vstala dřív než já a udělala mně a méďovi snídani. Když jsme dojedli, políbila mě a odjela do práce. A to ji bylo osudné. Tehdy...

Levou rukou jsem sjel z temena hlavy na svoje upocené čelo. Skousl jsem si spodní ret, jelikož jsem postřehnul nemilý fakt, a to ten, že je mi k pláči, a hlavou uhnul na noční stolek.  Digitální hodiny ukazovaly něco málo po půlnoci. To znamenalo, že Martin už usnul. Snad jsem ho nevzbudil.

Stále s hlasitě bijícím srdcem jsem si položil hlavu zpět na polštář. Plně pohlcen domněnkou, že i když její smrt bolí, tak jednoho dne určitě přebolí, jsem zavřel oči a...

„Tati? Ty jsi křičel?“ uslyšel jsem nečekaně. „Asi ti taky nejde spát, co?“ Po této otázce jsem uslyšel cvaknutí, které se ozve vždy po zapnutí světla, a byl svědkem toho, že tma, která se mi rozprostírala před mýma očima, nabrala šedivý nádech. 

Stejně tiše, jako Martin dveře otevřel, je i zavřel a přispěchal k mé posteli. Prohlubeň, jež se objevila kousek od mých ramen, mi ukázala, kde méďa sedí, a já se na něho podíval. Trochu jsem se pousmál a rukou mu párkrát přejel po zádech.

„Chceš ke mně?“ zeptal jsem se ho. V jeho obličeji se zaleskla radost a přikývnul. Šel zhasnout a přitulil se ke mně.

„Tati, myslíš, že se má maminka dobře? Přece jen jsi říkal, že se stará o svou kamarádku, která si zlomila nohu. Tak třeba jí to moc nevyhovuje.“ Protočil panenky.

„Víš...“ odmlčel jsem se a v mysli se vydal na lov nejrůznějších výmluv. Asi jsem Martinovi měl povědět o tom, jak to s jeho matkou vlastně bylo, ale tenkrát se mi to nezdálo jako správná volba.

Představa je vždy hezčí než realita.

Potom, co Rose umřeli rodiče, Martin přišel o babičku a dědečka. Dokázal by se vypořádat i s tím, že rok ani ne potom přišel i o maminku? To jsem byl vskutku na pochybách.

„Víš,“ zopakoval jsem, „ona má nejspíše hodně práce, a proto nezdvihá telefon,“ vrhl jsem se do toho. Hned po vyslovení té věty na mě cosi uvnitř štěklo, že naoko volat věčně nepůjde. „Však máš sám zkušenosti s tím, jak je pracovitá,“ smutně jsem se pousmál a pohladil ho po hlavičce, „tak bych řekl, že je v pohodě.“

„Ale tatínku,“ šeptl Martin a jeho oči se vpily do těch mých, „aspoň zavolat by nám mohla. Nebo napsat esemesku -“

„Má moc práce,“ skočil jsem mu do řeči, „její kamarádka potřebuje maminku pořád u sebe, bez její pomoci si stěží udělá čaj. Bydlí v poschoďovém domu, takže-“

„A nemůžeme ji navštívit?“ optal se. Z jeho tónu byla znát radost z právě objeveného nápadu, což bylo jako rána do břicha. Nerad jsem mu lhal. Navíc mi každá ta lež připadala jako neúcta k památce Rose. Ale musel jsem.

„Ne. Její kamarádka bydlí až ve... Varšavě. To je v Polsku.“

„Ach jo,“ posmutněl. „Polsko je moc daleko?“ špitl, tentokrát opět s nadějí v hlásku.

„No, je to stát za velkou kaluží, jak ty říkáš.“

Potom jsme na sebe jen tiše koukali. Při pohledu na Martinův výraz jsem pocítil dosud nevídanou chuť podívat se mu do hlavy. Jeho dětská tvářička byla soustředěna na to, co jsem mu před chvilkou řekl, a na čele mu tančila vráska od toho, jak moc přemýšlel.

„A té kamarádce nemůže pomoc někdo z nemocnice?“

„Ne, ehm, nemá peníze,“ plácl jsem první, co mě napadlo, stále myslíc na to, jestli má ta ošklivá pohádka hlavu i patu. „Tak by pak nemohla zaplatit.“ Martin se zamračil. Vtom okamžiku se mi sevřel žaludek.

„Říkals, že má poschoďový dům.“

Jakou čeká odezvu? Já už vůbec nevím...

„To má -“

„Za co ho koupila?“ zeptal se. Pravděpodobně to nebylo jen zdání, opravdu měl mírně vynucovací tón. Teď tě zahnal do kouta, daly mi na vědomí zpocené dlaně.

„To já nevím,“ zakončil jsem debatu a otočil se na druhý bok na znamení, že už se bude spát.

„Tati...“ ozvalo se znenadání, když už jsem si skoro myslel, že další slova spolu prohodíme až ráno. „... maminka od nás odešla, že?“

„Ne,“ řekl jsem rázně, o tomhle jsem už nechtěl mluvit. „Dobrou noc.“

„Já vím, že jo,“ mlel si dál, „když jsem ještě chodil do školky, víš, než jsme se přestěhovali, tak mi Jane a její bráška, Alec, říkali, že od nich odešla jejich maminka. Alec jenom plakal a odmítal jíst, paní učitelky si s ním už nevěděly rady, Jane si zase s nikým nechtěla hrát, nanejvýš trucovala v koutě. Maminka jim prý nezvedala telefon. Když byli i s jejich tatínkem na nákupu, tak u regálu s hračkami Alec viděl jejich maminku, jak má velikánské bříško. S nějakým pánem diskutovali o kočárku a postýlce, docela se k sobě prý měli. Alec se rozbrečel a Jane utekla pryč z obchodu, musela ji hledat policie. A-“

„Ale tvoje maminka od tebe neodešla, krucinál!“ zařval jsem a lapal po dechu. Každé to jeho slovo mi přivodilo pocit, jako kdybych dostal facku. Čím víc jsem o tom byl nucen rozmlouvat a přemýšlet, tím víc to postrádalo smysl.

„Tak ať o sobě dá vědět!“ zvolal a začal se zvedat z postele. Bez toho, abych se otočil na bok k němu, jsem ho urychleně chytil za ruku a stiskl ji, jak nejvíc jsem to dokázal, a přitom ho to nebolelo.

„Nemá zkrátka čas, ale já tě můžu ujistit, že je v pořádku, má tě ráda, jednou se tu ukáže, dá ti pusu a poví, že jsi senzační klučina!“ vykřikl jsem spěšně. Až potom, co jsem si uvědomil, že mě opětovně štípají oči, mi došlo, že víc než Martina utěšuji sám sebe. „Tak to už pochop,“ procedil jsem skrz zuby. Ne proto, že jsem byl naštvaný, ale proto, že jsem už neměl sílu křičet.

„Lžeš. Vždycky lžeš!“ pípl zničeně méďa a vykroutil se mi ze sevření, při čemž mě plácl po zápěstí. Párkrát jsem zamrkal, abych spláchl slzy, a sedl si. Kouknul jsem se na méďu a na tváři si vyloudil úsměv.

„Kdybych vždycky jen lhal,“ pípl jsem a trhavě se nadechnul, „tak bych ti lhal i přitom, když jsem ti říkal...“ odmlčel jsem se a natáhnul k Martinovi ruce. Chytl jsem ho v podpaždí a položil na svůj klín, „... že tě mám moc rád,“ dokončil jsem konečně a dal mu letmou pusu na čelo.

„Hmmm,“ protáhnul méďa a přivřel oči, „maminka se tu tedy ukáže? A brzo?“ optal se a z legrace mě zatahal za vlasy. Martinova dobrá nálada byla zpátky.

„Ano, ukáže.“ A usmál se. Ten úsměv, ve kterém se zrcadlila láska k matce a netrpělivost, za tu lež stál.

„To jsem rád,“ přiznal Martin a pomalu ze mě slezl. Nezapomněl mě ještě trochu potahat za vlasy a potom s tichým „dobrou“ zalezl pod peřinu. Já jsem ho napodobil a pokusil se usnout. Nad Rose budu přemýšlet zítra. Nějak to Martinovi vysvětlím. Možná až bude starší…

Tak jaký máte názor na Edwarda? :) A na celou kapitolu? :D  Jinak, moc děkuju za komentáře. ;) 

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dizziness - 2. kapitola: