Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Divoká láska - 2. kapitola

14.05.2010 (12:15) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3238×

Divoká láska

2. kapitola

S Victorií jsme žily jako nomádky. Vyhovovalo nám na nikoho se nevázat a nikomu nic nedlužit. Za pobytu ve Volteře jsem se naučila naprosto bezvadně ovládala boj i svoje talenty a ani Victorie nebyla pozadu. Volné večery jsme trávily s Felixem, Demetrim, nebo v obložení knih. S naší rychlostí jsme se hodně brzy naučily plynně mluvit několika jazyky a seznámily se z historií upírů. Pro Victorii tam bylo také mnoho novinek.

Nedávno jsme opustily Volterru a potulovaly se kolem Londýna. Bylo nám tady bezvadně. Hodně pršelo a sluníčko téměř nevysvitlo. Ideální počasí. Musím říct, že já s Victorií jsme musely vypadat jako hodně zmožené turistky. V našich vlasech bylo zamotané listí a naše modely byly také trochu indisponované. Měly jsme podobné oblečení. Bílé, teď už našedlé, košile s volnými rukávy, na ní jako ozdobu šíleně upnutou, krátkou, tmavě šedou vestičku, dlouhé bokové džíny do zvonu a kožené kozačky nad kolena s kapsičkami, ve kterých jsme měly mobil, kreditu a podobné věci.

Momentálně jsme procházely Londýnem a svačily. Já jsem se napila z jednoho mladíka. Chutnal dobře, ale měl v krvi hodně adrenalinu. No jo, kdo by taky neměl, kdyby právě slezl z London Eye a potom ještě potkal mě. Victoria pila kousek ode mne. Chlapce jsem hodila do popelnice a běžela najít Vicky. Ze začátku jsem si myslela, že pro mě budě těžké přivyknout na lidskou krev. Ale když jsem v rukou svírala nějakého nebožáka, necítila jsem vůbec nic. Jsem přesný opak Jaspera. Já necítila nic, on toho cítil až moc.

Chvíli jsme se poflakovaly Londýnem a pak se vydaly na sever. Doběhly jsme do městečka Borehamwood, asi 23 km od místa našeho posledního pobytu. Běžely jsme kolem něho a neměly v plánu se tam zdržovat. Nikde nebylo nic podezřelého a my jsme ho téměř přeběhly, když jsme uslyšely podivné pazvuky, vycházející z místa kousek od nás. Zajímaly nás, tak jsme se za nimi vydaly. Kéž by nás to nikdy nenapadlo.

Najednou všechno ztichlo a my běžely, jak jsem si myslela, na louku u města. Les začal řídnout a my stále běžely dál. Najednou jsme spatřily na zemi něco bílého. Vicky to sebrala a já úžasem vydechla. Byl to basebalový míček. Uviděly jsme louku a na jejím konci tálo osm lidí. Lidí není přesné. Upírů.

Jen co jsem je poznala, málem se mi zastavilo srdce. Byla to má bývalá rodina, ale jedna dívka tam byla navíc. Při pohledu na její vyděšený obličejík mě polévala nevýslovná zlost. Nejraději bych tam hned skočila a tu hlavu jí utrhla. Co mě ale málem dostalo na kolena bylo, že před ní stál ve velmi obranném nakrčení Edward.

Carlisle stál v čele skupiny a za ním vykukovala Esme. Vedle Carlislea Edward chránil tu malou děvku, po druhé straně Carlislea stál Emmett a vedle něj Rosalie, statečně připravená na boj. Jasper vedle Edwarda a za ním Alice objímala tu potvoru.

Spletla jsem se. Nebyla to jedna potvora, ale dvě. Ta, kterou objímala Alice byla menší postavy, dlouhé hnědé vlasy jí splývaly po ramenou a srdcovitému obličeji dominovaly vykulené, hnědé oči.

Před ní stála upírka, zjevně připravena ji chránit. Podle výrazu, který házela na Edwarda ale bylo jasné, že ta po té lidské holce ani nevzdechne. Byla překrásná. Svou krásou by se mohla rovnat Rosalii. Měla dlouhé, blonďaté vlasy s odstínem do zrz, zlaté oči a soudě podle jejího výrazu v životě nebojovala.

S Victorií jsme se na sebe podívaly a málem vybuchly smíchy. Vicky měla ve tváři výraz hlubokého pobavení nad tím, že by asi chtěli bojovat a já na tom byla podobně.

Pomalu jsme se přibližovaly k jejich postavám a já stále v ruce držela míček. Když jsme od sebe byli jenom pár metrů, odhodila jsme vlasy z obličeje a natáhla ruku s míčkem směrem k nim.

I když v naší smečce vládla demokracie, jako vůdce jsem vystupovala vždycky já. Evidentně mě nepoznali, ale Victorii ano. Obě jsme chodívaly v pohodlném a prktickém kočičím postoji a oni si nejspíš mysleli, že na ně Vicky chce zaútočit. Naprosto přirozeně jsem se postavila Vicky po boku a čekala na nějaký výpad z jejich strany. Nic se ovšem nedělo, jakoby měli z Vicky pořádně nahnáno.

Obě jsme setrvávaly v obraném postoji, dokud Carlisle nevykročil směrem k nám. Bylo na něm vidět, že má jen starost o svoji rodinu. Udělala jsem několik vstřícných kroků směrem k nim a tím dala Carlisleovi jasně najevo, že už je dost blízko. Rozhodla jsem se okopírovat scénu z prvního setkání s Victorií.

„Myslely jsme, že slyšíme hru,“ řekla jsem uvolněným hlasem. „Já jsem Isis a tohle je Victoria,“ dodala jsem.

„Já jsem Carlisle a tohle je moje rodina. Emmett a Jasper, Rosalie, Esme a Alice, Edward, Tanya a Lisa.“ Vzhledem k tomu, jak je jmenoval po skupinách, tak nejspíš doufal, že nepoznáme, že je ta holka člověk.

„Máte místo pro dvě další hráčky?“ zeptala jsem se společensky.

Carlisle se přizpůsobil mému přátelskému tónu. „Vlastně jsme zrovna končili, ale určitě budeme mít zájem někdy příště. Plánujete zdržet se v oblasti dlouho?“

„Máme namířeno na sever, ale byly jsme zvědavé. Chtěly jsme vědět, kdo se zde v oblasti zdržuje.“ Trochu jsem Laurentova slova poupravila, aby to nebylo příliš nápadné.

„No, tahle oblast je obvykle prázdná, až na nás a občasné návštěvníky jako jste vy,“ odpověděl Carlisle nenuceně. „A prosím, neurazte se, ale ocenili bychom, kdybyste v téhle oblasti nelovily, potřebujeme totiž zůstat nenápadní, víte?“ dodal spěšně. Nejspíš to cítil jako dobrou příležitost dát varování.

„Ale jistě! V Londýně jsme se před chvilkou najedly,“ zasmála jsem se. „Buďte bez obav,“ dodala jsem. „Rádi by jsme se tu zdržely. Vždy nás fascinovali nekočovní upíři. Chtěli bychom to vyzkoušet a tady je ideální počasí. Nevadí?“ Na Carlisleovi bylo znát, jak rád by řekl ano, ale kvůli bezpečí jeho rodiny to raději neudělal.

„Ale jistěže vůbec ne,“ řekl a nejspíš málem řekl i „než si něco najdete můžete bydlet u nás.“ Ach ta jeho dobrosrdečnost.

„Dobře,“ odtušila jsem. Už jsem se otáčela k odchodu, když vítr zvedl pramínky dívčiných vlasů a dovál mi její vůni až pod nos. Bleskově jsem se otočila a nakrčila. Vicky to samé. Byly jsme bezvadně sehrané. Edward se krčil proti mně a chránil to děvče. Vrčela jsem mu do obličeje a až nehorázně se mi to líbilo.

„Co to má znamenat?“ zvolala jsem na oko překvapeně a bezděky se ještě víc přiklonila k Edwardovi.

„Ona je tu s námi!“ uvedl to na pravou míru pevným hlasem Carlisle.

„Přinesli jste si svačinku?“ zavrčela jsem překvapeně k Carlisleovi, který jako jediný spolu s tou blonckou stál normálně a snažil se tu situaci nějak diplomaticky vyřešit.

„Říkal jsem, že je tu s námi!“ napomenul mě Carlisle tvrdým hlasem.

„Ale ona je člověk!“ protestovala jsem a snažila se, aby moje slova nezněla rozzuřeně, jenom překvapeně. Podle všeho se to povedlo.

Pomalu jsem se narovnávala z přikrčení. Nechtěla jsem nikomu z nich ublížit. Sice už nebyli moje rodina, ale měla jsme je ráda. Sice už zdaleka ne v takové míře jako dřív, ale stále trochu. Přitom by mi vůbec nemělo vadit, roztrhat jich pár na kousky. Jsem divná.

Rozdělili se na dvě skupiny. Alice, Edward, Emmett a Tanya se vydali s Lisou do hlubin lesa pomalou lidskou chůzí a Jasper, Rosalie, Carlisle a Esme zůstali s námi.

Když zmizela první skupina v lese, začala jsem plánovat. „Takže, my bychom si mohly pořídit nějaký domeček za městem, blízko vás, abychom se mohli případně na něčem dohodnout. Na lov budeme jezdit do Londýna. Ten je dost velký, aby tam vraždy nebyly nápadné. Já i Victoria mám vypěstovanou jistou odolnost vůči lidské krvi, takže by jsme mohly časem nastoupit do školy. Souhlasíte?“ zeptala jsem se, ale bylo mi jasné, že souhlasí. Přikývl a já s usmála.

„A nechtěly byste přestoupit na naši stravu?“ zeptal se Carlisle i když předem znal odpověď.

Blahosklonně jsem s usmála a zavrtěla hlavou. „Jo a často budeme mít upíří návštěvy. Nevadí vám to, že ne?“ zeptala jsem se tónem ala ne, neberu jako odpověď. Zdá se že to pochopil.Teprve teď mi došlo, proč s pořád tak usmívám. Jistě Jasper. Smažila jsem s nešlehnout po něm výhružným pohledem, ale jak se zdá, jeden mi utekl. Nejspíš si toho nevšimli a já natáhla na Vicky a mě fyzický štít. Vděčně se na mě usmála. Nejspíš už jí ten Jasperův dar také lezl krkem. Někdy je vážně na zabití. Myslím ten dar.

Tak mě napadá, co takhle trochu poškádlit Alice. Co jsem se dočetla, tak by pronikání Alicina daru do mé osoby měl zabránit štít, který jsem před chvílí natáhla. Alice teď moji a Victoriinu budoucnost nevidí vůbec, nebo nás třeba v té Carlisleově vidí jako mastný flek na pozadí. Rychle jsem tedy zakryla štítem i Carlislea, Jaspera, Rosalii a Esme a jen jsem čekala, kdy na louku vletí vyděšená Alice se zbytkem rodiny za zadkem.

Netrvalo to dlouho a uslyšeli jsme šustění nedaleko odsud. Po chvilce z lesa vyběhla z lesa Alice, snad ještě bledší než normálně a skočila Jasperovi kolem krku. Já jsem se skoro válela smíchy po zemi a Vicky na tom nebyla jinak. Alice začala mezi tím drmolit něco nesrozumitelného o budoucnosti, kterou neviděla a černých flecích na vizích. Pohled vážně k popukání. Alice visí Jasperovi na krku, Carlisle, Esme a Rosalie kolem nich, já s Vick na zemi a právě dobíhající zbytek.

Vyskočila jsem na nohy s úmyslem po anglicku se vypařit, ale to by nebyla Alice, kdyby si toho nevšimla. Nejspíš viděla ve vizi vzdalující se flek.Ta představa mě opět dostala do kolen. Po chvilce na uklidnění jsem hbitě vyskočila a chtěla se rozloučit, když mi tedy nenápadný únik nevyšel.

„No, ehm… my si potřebujeme koupit domek, sehnat peníze, zrestaurovat domek a tak podobně, takže asi půjdeme, že Victorie?“ zeptala jsem se Vick. Ochotně souhlasila, protože i na ni bylo toho smíchu dneska moc.

Všichni Cullenovi se s námi nadšeně rozloučili a my slíbily Esme, že ten domek může zrestaurovat ona. Ještě nás čekala koupě domku a hlavně oblečení a našich miláčků. Obě totiž milujeme nákupy a rychlá auta. Kreditky máme z Volterry a i kdybychom neměly, Aro by nám je určitě rád pořídil. Pokud by nechtěl, abychom se tam vrátili… My tam totiž při našich nočních aktivitách zbořily půlku hradu a jednou se mu probouraly do pracovny. Tedy konkrétně já, Vick si zrovna užívala s Demetrim v Trůním sále. Potom nás vykopnul.

Když jsme už nebyly na doslech. Vytáhly jsme z kozaček mobily a zavolaly Felixovi a Demetrimu.

„Ahoj, Felixi!“ prohodila jsem laškovně do telefonu.

„Vrrr!“ zavrčel do telefonu.

„No tak já jsem ti chtěla říct důležitou zprávu a ty na mě vrčíš. Tak to se potom nedovíš teda nic. Pozdravuj Demetriho. Myslím, že od něj se stejně všechno dovíš. A vyřiď Arovi, že děkuji za kreditu,“ zasmála jsem se do telefonu a típla to.

Teď se těš, Edwarde Cullene a milá rodinko Cullenových!

Takže, vážení, ráda bych vás poprosila o pomoc. Nevím, co by mohla Bella Cullenovým provést, takže prosím pište nápady do komentářů. Všem vám mocinky, mocinky děkuji a komentujte i bez nápadů. Moc ráda když se tady nějaký ten hezký koment objeví. :D :D :D :D :D :D