Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka z obrazu - 5. kapitola

02.02.2013 (13:15) • x0kubicmar0x, werca13 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1484×

Dívka z obrazu - 5. kapitola

Edward

„Je čas!“ vpadla do mého pokoje Alice. Není to ani hodina, co odešla, a už je zase tady. Ne že bych jí to měl za zlé. Dalo by se říct, že po dlouhé době tohle byla pro mě klidná noc. Konečně jsem se přestal užírat vlastní vinou. „Co pořád děláš v té posteli?! Vstávej!“ Vzala za spodek peřiny a nemilosrdně ji ze mě strhla. Být člověk, vraždím.

„Alice, do plesu zbývají dvě hodiny. Času je více než dost, takže není kam spěchat.“

„To je sice pravda, ale jelikož jsi v rodině Cullenů a já mimochodem taky, nemůžeš počítat s tím, že tě někdo jako já nechá oblíknout se na poslední chvíli. Takže být tebou, pádluju do koupelny! Za pět minut nástup!“ Nadechnul jsem se, že něco řeknu. „Ještě slovo, Edwarde Cullene,…“ Nechala hrozbu vyznět do prázdna a namířila na mě svým štíhlým bledým prstem.

„Nějaké další rozkazy, šéfe?“

„To bude myslím všechno.“ Pokývala si pro sebe hlavou a odešla s hlasitým prásknutím dveří.

Fajn, řekl jsem si v duchu. Doloudal jsem se do koupelny. Všechno jsem dělal nějak podvědomě. Osprchoval jsem se, usušil se… V podstatě je mi to k ničemu, ale když na tom Alice tak trvá, tak proč jí neudělat radost.

„Doufám, že už máš všechno za sebou?!“ ozval se opět ten dotěrný hlas.

„Cože? Teď jsem vylezl ze sprchy,“ postěžoval jsem si.

„Padej z té místnosti, jinak se neznám!“ Poslušně jsem vyšel ze dveří.

„Možná bys mohla trochu zvolnit, Alice. Jestli máš nějaký psychický komplex, jdi si ho léčit na Emmettovi, ten si z toho alespoň udělá srandu. Ale mě nech laskavě žít. Obléct se do obleku snad ještě zvládnu a ty mi u toho nemusíš nějak zvlášť asistovat. Teď se laskavě otoč a navštiv rám vstupních dveří, kolem nich projdi a do plesu tě nechci ani vidět.“ Alice mám rád, ale nejsou mi tři, abych nevěděl, že pod kalhoty patří ještě spodní prádlo. Jsem upír nadprůměrné inteligence. Umím číst myšlenky, umím řešit nepřirozené situace a rychle se pohybovat, tak co má sakra za problém? S kusem černé látky si snad ještě poradím.

„Až si nějaká upírka bude stěžovat, že Edward Cullen není patřičně upravený, na mě to nesváděj.“

„Mě je úplně jedno, co si o mně myslí ostatní. Hlavně ženské osazenstvo, chápeš? Nezajímá mě to!“ Pravda, neudržel jsem se. I kdybych se oblíkal, nevím jak, Bellu mi to nikdy nevrátí, takže v podstatě ani nemám na koho dělat dojem.

„Super…“ zarazila se. V myšlenkách jsem jí jasně viděl, že jí došly argumenty. „Tohle si budu pamatovat.“

„Tohle není zase tak dávno, co jsme se chytli posledně. Móda? Jo, proč ne. Ale i to má své hranice.“ Alicina tvář posmutněla v jasné porážce.

„Oblek máš…“

„Ve skříni, já vím.“ Svěsila hlavu a následovala mé doporučení odejít. Rodinné hádky nevyhledávám, ale Alice mi leze na nervy poslední dobou až moc.

Pokroutil jsem nad tím hlavou a šel se připravit na ples. Vytáhnul jsem oblek ze skříně a potom ho vyndal z obalu. Převlíknul jsem se a přesunul se do vedlejšího pokoje.

„Edwarde, mysleli jsme, že tě až do plesu neuvidíme,“ přivítala mě Esmé.

„Jen jsem se přišel podívat, jak na tom jste.“

„Chybí jenom Alice s Rosalie,“ oznámil mi otráveně Emmett. Nedalo mi to a zasmál jsem se. Při jeho otráveném výrazu to ani jinak nešlo.

„No nic. Já už půjdu do sálu, přidá se někdo?“ nadhodil jsem. Nechtělo se mi tady čekat, až se ty dvě dámy uráčí dokončit své přípravy. Stejně nechápu, co je tak moc složitého na převlečení a na namalování očí. Myslím, že při naší rychlosti to nemůže trvat zase tak dlouho, jak Alice tvrdí.

„Esmé? Půjdeme?“ vyzval Carlisle svou drahou polovičku.

„Ano.“ Usmáli se na sebe. Přešel jsem tedy ke dveřím a podržel je otevřené. Oba prošli. Esmé se zaklesla do Carlisleova rámě a spolu šli směrem k velkému sálu. Tiše jsem je následoval.

Hradem rezonovala hudba a všude najednou nebylo tam mrtvolně ticho. Z pokojů, kolem kterých jsme procházeli, se ozývaly debaty. Často to byly dámy, které si nemohly vybrat mezi dvěma šaty ty správné. Obdivoval jsem u nich to, že je nikdo nenutil být připravené několik hodin před plesem. Někoho jako Alici máme v rodině asi jenom my.

Proč pořád všechno přirovnávám k Alici a naší rodině? Zasmál jsem se a s nebezpečně dobrou náladou vešel do centra všeho dění.

„Edwarde, rád tě vidím,“ přihnal se ke mně Aro. „Doufám, že jsi nezapomněl na naši malou dohodu,“ šeptal.

„Ne, nezapomněl.“ Usmál jsem se.

„Následuj mě.“ Aro se otočil a šel vstříc davem.

Přešli jsme sálem na druhou stranu a vešli do velkých dřevěných dveří. Aro za námi zavřel. Ocitli jsme se v místnosti, která snad ani neměla konce. Středem vedla ulička. Po stranách stály mohutné obrazy, které dosahovaly neuvěřitelných rozměrů. Kolik jich tady asi bylo? Jak velká byla vůbec tahle místnost? Nikdy jsem o ní neslyšel. Samozřejmě, Volterský hrad má už sám o sobě velkou rozlohu. Uvnitř jsou velké sály a dlouhé chodby, ale až tak velký sál jsem neviděl. Tenhle je určitě ještě větší než ten hlavní.

Aro zavadil o mou ruku. „Tenhle sál využíváme příležitostně,“ odpověděl na mé myšlenky.

„Páni,“ vydechl jsem. Rozplýval jsem se nad tolika historickými díly. Co by za tohle dali historikové.

„Nerad tě ruším, ale běží ti čas. Dám ti dvě hodiny. Projdi si všechny obrazy do doby, než sem pustím ostatní. Vyber si pouze jeden, takže ti radím si svou volbu pečlivě rozmyslet.“ Ani jsem mu na to nestihl odpovědět a uslyšel jsem jenom klapnutí dveří, kterými jsme vešli.

Vyšel jsem tedy vstříc těmto nádherným exponátům. Obcházel jsem obrazy pořád dokola. Neustále jsem se vracel na začátek, abych mohl porovnat s tím posledním. Jeden byl hezčí než ten druhý. Obdivoval jsem materiály, olejové malby, jednotlivé vrstvy namalované na plátně, detailně namalované křivky obličejů pánů a dam, perfektně zachycené děje a v neposlední řadě i rámy, které lemovaly každý obraz jinak. Zlaté, stříbrné s různými ornamenty, všelijakými rohy, zakončením. Také se objevovaly květiny. No prostě nádhera.

Takhle jsem chodil jednotlivými uličkami. Myslím, že jsem byl někde v půlce a moje prvotní nadšení postupně opadávalo. Už se mi zdálo, že chodím v kruhu, všechny obrazy mi splývaly do jednoho. Obličeje a popisky se mi pletly. Myšlenky se mi opět vrátily k mé lásce. Kéž by tohle všechno mohla taky vidět. Řekl bych, že jsem kolem obrazů chodil už jenom z principu.

Zdálo se mi, že čas se tak nějak plazil se mnou. Chodil mi za zadkem a pořád mi dával o sobě vědět.

Už jsem chtěl nabrat zpětný chod a říct Arovi, že si asi vezmu Marii Antoinettu s jejím domečkem, ve kterém chtěla lidu dokázat, že by svedla žít jako obyčejná děvečka, když jsem koutkem oka zahlédnul její tvář. Otočil jsem se jejím směrem. Byla to ona. Nohy mě nesly k ní, aniž bych si to plně uvědomoval. Dlouhé hnědé vlasy lemovaly její líbeznou tvář a hluboké čokoládové oči se dívaly do těch mých, zlatých. Měl jsem pocit, že mi dokáže vidět až do duše. Postávala u stolíku, na kterém byla položená skleněná váza s ochablou oranžovou gerberou. Smutně se usmívala a zdálo se mi, že jí po líčku tekla slza.

Vím, právě v tuhle chvíli jsem bezohledný a sobecký, protože mě vůbec nezajímalo, že pláče, ale hlavní pro mě bylo, že jsem konečně našel něco, co by mohlo potvrdit, že má vyvolená opravdu žila, a pokud možno šťastně. Vyhledám malíře, který zvěčnil tohohle anděla a až si budu opravdu jistý, že zemřela šťastná a spokojená, že už ji nikde na světě nenajdu, pak, teprve pak, požádám o pravou smrt.

Možná jsem chvíli uvažoval, že bych mohl najít nějakou náhražku za ni. Ale čím víc jsem si prohlížel tento přenádherný obraz, uvědomoval jsem si, že všechny tyhle myšlenky jsem právě pohřbil.

U oltáře jsem ti slíbil věčnost plnou lásky a tento slib taky dodržím. 

Koho Edward na obraze spatřil?  

Autor: x0kubicmar0x (Shrnutí povídek), werca13, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z obrazu - 5. kapitola: