Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka z obrazu - 2. kapitola

25.12.2012 (18:15) • werca13, x0kubicmar0x • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1394×

Cestou jsem nenarazil na člena jejich rodiny, ale narazil jsem přímo na jejich dům. Stanul jsem před dvoupatrovou vilou podobné té naší ve Forks. Akorát byla méně prosklená. Vstupní dveře se otevřely a z nich vyletěla Tanya. Netrvalo dlouho a drtila mě v objetí.

„Edwarde,“ zašeptala mi do ucha a přitiskla k němu své rty.

Dívka z obrazu 2. kapitola

Panebože, pomyslel jsem si, ona si snad nedá pokoj. Celých sto let, každou návštěvu, co tu jsem, jí stále říkám, že o ni nemám zájem. Zkoušel jsem to po dobrém, neposlechla. Zkoušel jsem to po zlém, neposlechla. To jí mám urvat hlavu, aby pochopila, že ji nechci? Navíc má zrovna v tuhle chvíli jazyk v mém krku, kterému se to nelíbí stejně jako mně.

„Tanyo, kolikrát ti budu muset zopakovat, aby ta tvoje blonďatá hlava bez mozku pochopila, že o tebe nestojím? Jsi jen kamarádka! Ale bojím se, že za chvíli nepůjde ani to,“ vykřikl jsem. Ale s ní to nepohnulo. Ani to, že jsem jí řekl, že je blondýna bez mozku. Musel jsem to říct, protože už jsem dál nevydržel její oplzlý jazyk v mé puse, v tom lepším případě. A ty její myšlenky, bože, za co mne trestáš? Proč musela myslet na to, co by se mnou všechno dělala v posteli? Škoda, že upíři se nemohou pozvracet, protože kdyby mohli, tak je celá od zvířecí krve. Fuj.

„Ale Edíku, jednou na ni zapomeneš a pak ti dojdou tvé city ke mně. Uvidíš,“ řekla a já se nestačil divit. Co ona ještě nevymyslí?

„Jak si můžeš myslet, že na ni zapomenu? Nikdy, nikdy, nikdy nebude v mém srdci místo pro někoho dalšího, rozumíš?!“

„Já se s tebou hádat nebudu,“ řekla a v klidu jsme odkráčeli do jejich domu. Těsně před domem jsem se zastavil, protože jsem ucítil pach dvou jiných upírů, Volturiových. A tak jsem se nerozhodně rozběhl k Denaliovým a tam na mne čekalo šest upírů. Nebylo těžké poznat, kdo tu byl nový. Uviděl jsem ji a věděl, že mi nepomůže ani kývnutí hlavy, ani poklona.

„Jane,“ hlesl jsem a překvapeně hleděl do červenozlatých očí.

„Ahoj, Edwarde,“ řekla. Za ní stál Demetri.

„Smím se zeptat, Jane, co tu děláte?“ zkoušel jsem nasadit hezký tón, ale v její přítomnosti mi to moc nešlo.

„Ale jistě,“ ozval se Demetri, „rozhodli jsme se odejít z Volterry a žít zde nový život a s novými stravovacími návyky.“ Hned, jakmile to dořekl, podíval jsem se mu do očí a měl je stejně zbarvené jako Jane.

„V tom případě se omlouvám za svou podezřívavost, jsem rád, že jste se k nám přidali. Je nás opět o pár víc,“ omluvil jsem se a nenápadně jsem je popostrčil do obýváku, kde jsem se přivítal s každým členem novo-staré rodiny.

„A co tu vlastně děláš ty, Edwarde?“ zeptal se mne Eleazar.

„Vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli bych tu mohl na několik dní zůstat a odpočinout si od mé rodiny,“ řekl jsem.

„Ale ovšem, co se stalo?“ zeptala se Carmen.

„Pohádal jsem se s Alicí, měl jsem jiný názor než ona a navíc jsem nechtěl jet na ples do Volterry.“ Tím jsem jim všechno vysvětlil a oni souhlasili, že mohu zůstat. Připravili mi pokoj pro hosty. Byl žlutozelený a moc se mi líbil. Carmen měla podobné dovednosti a znalosti architektury jako Esmé. Ach, Esmé, když se mi promítá její sklíčená tvář, přemýšlím nad tím, že bych se vrátil. Ne, to neudělám. Nebo ano? Sakra, proč se musím hádat sám se sebou? Protože když se hádám s někým jiným, vždycky to špatně dopadne. Jako minule s Alicí. Ach jo, raději půjdu na lov. Běžel jsem a užíval si volnost, rychlost, kterou mi dopřávala moje upíří podstata. Nevím, jak dlouho jsem běžel, ale nakonec jsem natrefil na stádo losů a závěrečnou výhrou pro mne byla puma. Šelma, která se pouze chtěla nasytit, stejně jako já. A já jí vzal život. Ale pořád lepší než zabíjet lidi. Oheň v mém hrdle byl téměř zažehnán, a tak jsem se rozběhl zpět k rodině Denaliových…

Zanedlouho poté, co jsem si začal číst Kupce benátského, jsem ve svém zorném poli uviděl něco dlouhého a blonďatého. Kdo to asi mohl být? Tanyu bych vůbec netipoval, pomyslel jsem si sarkasticky. Měla na sobě průhlednou košilku, která odhalovala až moc. Snažil jsem se ji ignorovat, když se přede mnou nakrucovala, ale nešlo to. Pak jsem se naštval a hodil po ní můj župan. Se zavrčením odešla a nechala mne konečně na pokoji. Ráno jsem šel dolů a uviděl pouze Eleazara s Carmen. „Ahoj, kde jsou všichni?“ zeptal jsem se.

„Jsou na lovu, my jsme byli před pár dny, a tak jsme tu zůstali, abychom ti mohli dělat společnost,“ řekl Eleazar.

„Poslyš, Edwarde,“ řekl, když jsme se posadili v obýváku, „večer, když jsi byl na lovu, volal Carlisle, řekl, že by moc chtěl, aby ses vrátil. Esmé je strašně smutná. Měl by ses vrátit.“

„Dobrá, asi se vrátím, i když jsem návštěvu plánoval delší,“ řekl jsem a těšil se na Esmé. Najednou se mi rozvibroval mobil v kapse. Podíval jsem se, kdo to je. Alice. Neubránil jsem se protočení očí. Mobil jsem odložil na konferenční stolek a snažil se ho ignorovat. Když už mi to vážně lezlo na nervy, zmáčkl jsem zelené tlačítko a přiložil si přístroj k uchu.

„Promiň, promiň, promiň,“ ozvalo se z telefonu.

„Zapomeň, že se něco stalo,“ řekl jsem.

„Víš, že tě mám ráda, bratříčku a že jsem ti nechtěla nic zlého udělat, že?“ řekla provinilým hlasem.

„Ovšem, Alice, pojedu domů, za chvíli jsem tam, pozdravuj Esmé,“ řekl jsem.

„No, my už jsme tak trošku na letišti v Římě.“

„Aha, fajn… Tak mi asi nezbývá nic jiného, než za vámi přiletět. Seženu si letenku a hned, jak to bude možné, přiletím.“

„Než přiletíš, budeme dávno ve Volteře,“ namítla Alice.

„Tak jo, hned, jakmile přiletím do Říma, pojedu do Volterry. Spokojená? Stejně jsi věděla, že tam nakonec pojedu,“ zavrčel jsem.

„Už se na tebe těšíme. Měj se,“ zašvitořila a telefon ztichl. 

Jsem ráda, že jste se prokousali až ke konci mého prvotního díla. :)

U minulé kapitoly jsme zaregistrovaly jisté nejasnosti. Některým nebyla jasná spojitost mezi prologem a 1. kapitolou a ráda bych vám ji teď vysvětlila. 

Prolog byl z pohledu Belly. Další kapitoly se budeme snažit psát z pohledu Edwarda. Povídka je stavěná tak, že v prologu se něco stalo, což Edward neví. Takže když jsou další kapitoly z pohledu Edwarda, kde si je jistý, že Bellu nadobro ztratil a vůbec neví, co se s Bellou stalo, tak to nemůžete vědět ani vy. Povídka je na tomhle stavěná, kdyby se vědělo, co se s Bellou stalo, už by to bylo o ničem anebo zase úplně o něčem jiném. 

Všechno se dozvíte. Co se stalo s Bellou, jak se Edward stal upírem, ale až později. Na to je ještě času dost. 

Snad jsem to vysvětlila dost jasně. :)

Další kapitola by měla vyjít v průběhu svátků, ale s dalšími kapitolami to bude horší. Rozhodly jsme se tedy, že po 3. kapitole povídku pozastavíme, abychom mohly dopsat větší část, aby kapitoly mohly potom vycházet častěji. Taky se nám nelíbí, že jsou mezi kapitolami velké časové prodlevy. :)

Jinak přeji i za spoluautorku veselé Vánoce a šťastný nový rok. :))

Autor: werca13 (Shrnutí povídek), x0kubicmar0x, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z obrazu - 2. kapitola :