Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka z obrazu - 1. kapitola

10.11.2012 (11:15) • x0kubicmar0x, werca13 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1920×

Dívka z obrazu – 1. kapitola

Skoro nic se nezměnilo. Slunce svítí, lidé chodí do práce a děti do školy. Mohl bych jmenovat další věci, které se za sto let nezměnily. Ale i přesto jedna zásadní věc nezůstala tak, jak by měla být. Změnila celou mou existenci, způsob života a důvod mého bytí.

„Zase přemýšlíš?“ prolomila hrobové ticho Alice. „Možná by ses měl posunout dál. Přes sto let se jenom díváš do zdi. Jako bys čekal, že se tam ukáže. Že vystoupí z omítky a řekne ti, jak moc jí chybíš. Určitě by nechtěla, aby ses takhle trápil.“

„Nic ti do toho není!“ zavrčel jsem. „A neříkej mi, co mám dělat. Hlavně vynechej to, co by sis přála.“

„Udělal jsi, co jsi mohl. Byl jsi ochoten jít až na konec světa,“ hladila mě konejšivě po zádech.

„A k čemu mi to všechno bylo? Prostě jsem selhal. Nebyl jsem schopen ji najít,“ zavzlykal jsem a nechal se opět unášet myšlenkami.

Pořád nemůžu uvěřit, že se to opravdu stalo, že jen tak odešla a nechala mě tady a jediné, co mi po ní zbylo, byl dopis zabalený v papírové obálce. Pohřbila naši budoucnost. Vždyť já ji miloval a ještě pořád miluju. Dal bych cokoliv, jen aby se vrátila, i když vím, že už to dávno není možné.

Cítím se tak… prázdný.

„Mohl bys na chvíli dolů?“ zeptala se potichu Esmé. V jejích myšlenkách jsem viděl, že klepala, ale to jsem vůbec nezaregistroval. Jen jsem kývl a pomalu se přesunul o patro níž. Byla tady celá rodina. Vypadalo to jako nějaká porada a ty se u nás pořádaly velmi výjimečně.

„Děkuji, že jsi přišel,“ promluvil Carlisle mým směrem. Potom se otočil k celé rodině. „Chtěl jsem mluvit o jedné velmi důležité věci. Včera večer přišel dopis, jak už asi víte,“ začal. „Aro by nás rád viděl na jednom z jeho slavných plesů, který bude spojen s vernisáží jeho obrazů.“

„Dobře se bavte,“ popřál jsem jim a odebral se do svého pokoje. Neměl jsem náladu na někoho, kdo odmítl pomoct při hledání mé Belly. Kdyby se mi tenkrát nevysmál do obličeje, že jsem obyčejný hlupák. Samozřejmě, zamiloval jsem se přeci do člověka, a to je naprosto nepřípustné. Podle něj jsou lidi pouze spodina, která za chvíli vymře. Tak jako dinosauři.

„Jak si to jako představuješ? Že všechny upíry na světě poinformuju o tom, že Edward Cullen hledá svou lidskou manželku a prosí o pomoc? Tohle po mně přece nemůžeš žádat!“ řval po mně Aro. „A i kdybys ji našel, museli bychom vás zabít. A přece nebudeš svou milovanou vystavovat takovému nebezpečí,“ promluvil o něco klidněji a u toho se usmíval. „Znáš pravidla,“ připomněl mi.

„Dobrá, v tom případě si budu muset poradit sám.“ Otočil jsem se a vyšel z té místnosti, která mi sebrala naději.

„A pozdrav Carlislea,“ zamával Aro a usedl na svůj zlatý trůn.

Ne, nechci ho už nikdy vidět.

„Kam jdeš?“ zeptala se mě Alice.

„Do svého pokoje, pokud dovolíš,“ odpověděl jsem, aniž bych se otočil.

„Dovolím, bal kufry,“ usmála se Alice pro sebe. Tak moc se těšila na ten ples. Tanec, hudba… Ale nejlepší pro ni bylo obléct celou rodinu do nádherných šatů a perfektně sedících černých obleků.

„Nikam nejedu,“ odpověděl jsem potichu a práskl za sebou dveřmi. Netrvalo dlouho a už se znovu otvíraly. V nich stála naštvaná Alice. Stačilo by sehnat červenou látku a mohli bychom mít soukromé býčí zápasy.

„Jak nejedeš?!“ zavrčela. Kdybych ji neznal, možná bych se i bál.

„Prostě nejedu. Zůstanu doma, budu chodit na lov. Co na tom nechápeš?“

„Jede celá rodina, a pokud se nemýlím, tak do ní patříš i ty. Sbal se! Zítra odlétáme.“

„Myslím, že jsem ti ustupoval dost dlouho. Teď je řada na tobě. Prostě se smiř s tím, že jednou nebude po tvém. Už mám po krk toho tvého rozkazování,“ odporoval jsem. Alice nakrčila čelo a bez jediného slova se otočila. Věnovala mi poslední ukřivděný pohled, vyšla ze dveří a bez většího hluku je za sebou zavřela.

To jsi přehnal, zavrčel na mě v myšlenkách Jasper.  

„A co jsem přehnal?!“ vybuchl jsem. Už mě nebavilo skákat, jak Alice zapíská. Večírky, plesy, schůzky… Koho by tohle bavilo věčně?

„Uklidněte se. Oba,“ vložila se do toho Esmé. „Vážně dneska nemám náladu na vaše výměny názorů a tiché konverzace. Jestli máte nějaké problémy, jděte si to vyříkat ven.“

„Půjdu ven, ale sám,“ oznámil jsem a bez čekání vyskočil z okna.

Byl jsem naštvaný, přímo rozzuřený. Jak na sebe, tak na všechno kolem mě. Měl jsem sto chutí se rozběhnout a zakousnout se do nějaké šťavnaté osoby, která by se mi zrovna mihla před očima. Vysát z ní všechnu krev a takhle pokračovat. Jít a nezastavit se. Hledat a nezajímat se o to, co bylo a co bude. Jen se zabývat přítomností. Žít.

Běžel jsem a nevěděl kam. Neměl jsem žádný určitý cíl, na který bych se mohl zaměřit. Čekal jsem na to, kdy mé podvědomí dá jasný příkaz mému mozku, kam mám běžet. Míjel jsem stromy, vesnice, města. Lovil jsem, ale nezastavoval jsem. Prostě jsem dělal, co mě zrovna napadlo, nebo to, k čemu mě donutily okolnosti. Ne že by jich bylo nějak moc.

Po dvou měsících jsem se nakonec zastavil. Opřel jsem se o smrk a konečně začal trochu používat mozek. Cítil jsem pach upírů z Denali, takže jsem musel být na Aljašce. Běžel jsem a doufal, že narazím alespoň na jednoho z nich.

Cestou jsem nenarazil na člena jejich rodiny, ale narazil jsem přímo na jejich dům. Stanul jsem před dvoupatrovou vilou podobné té naší ve Forks. Akorát byla méně prosklená. Vstupní dveře se otevřely a z nich vyletěla Tanya. Netrvalo dlouho a drtila mě v objetí.

„Edwarde,“ zašeptala mi do ucha a přitiskla k němu své rty.

Autor: x0kubicmar0x (Shrnutí povídek), werca13, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z obrazu - 1. kapitola: