Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka, která (ne)přežila - 17. kapitola

02.05.2011 (18:15) • Baruu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1214×

Dívka, která (ne)přežila

17. kapitola

V minulé kapitole:

Oblékla jsem si teplejší kabát a rozešla se zpátky dolů. Chtěla jsem se alespoň napít vody, ale málem jsem sklenici rozbila. Nebylo to v mé nešikovnosti, ale Rob vrazil úkrutnou silou do dveří, až málem vyletěly z pantů.

„Problém, Wille,“ vyjekl.

„Co se děje?“

„Nejsme tu sami. V lese jsem cítil dalšího upíra!“

„Cože?“ rozkřičel se blonďatý upír. Zněl tak naštvaně, až jsem se bála, aby mě nakonec nezakousl sám.

„Slyšíš dobře. Jdou cítit na severní straně lesa. Ale jsou jiní, takovou vůni jsem dosud necítil,“ rozpovídal se Rob a přitom se opíral o futra. Seděla jsem na pohovce a sledovala divadlo před sebou. Will nespustil pohled ze svého kolegy, až mu málem vypálil díru do tváře. Ten se rozhlížel po okolí s rukama založenýma na prsou a Jessica se procházela po pokoji. Ten klapot z hlavy už nikdy nedostanu.

„Postarej se o ni. Ať ti neuteče,“ rozkázal William a zmizel kdesi s Robertem. Tak, a jsme tu sami. Jessica v pochodu s radostí pokračovala dále.

„Mohla bys toho laskavě nechat?“ Obrátila jsem se směrem k ní a věnovala jí kyselý pohled. Odfrkla si a neochotně sebou kecla do čaluněného křesla.

„To snad není možný!“ hudrovala.

„Co jako?“ Zvedla oči a vykuleně se na mě dívala.

„To se nemůžu zeptat?“

Chvíli vypadala, jako by váhala nad tím, co mi povědět, ale nakonec se odhodlala.

„Neznám jiné upíry,“ kuňkla a zadívala se zpátky do prohnilé podlahy. Její věta mi nepřišla nijak zajímavá, ani zvláštní. Co mohou být oni, oproti nim?

„To se jako nějak lišíte?“

Jessica mi věnovala nasupený pohled. Pořád jsem si na její nové výrazy nemohla zvyknout. Dřív to byla tak pohodová, vyrovnaná a klidná holka, která měla o něco víc, než kdokoliv jiný, prožízlou hubu, ale teď? Chlad a smrt, to jediné z ní jde cítit.

„Nemám náladu na hloupé dotazy Belly Swanové,“ odsekla a šla se podívat k oknu. Pro svou vlastní ochranu jsem ji nechala na pokoji. Nerada bych cítila její zabodnuté zuby v mém krku. Kdo ví, jak málo stačí k tomu rozčílit tak zvláštní bytost.

Uběhlo už pět hodin od odchodu těch dvou. Budík ukazoval jedenáct večer a mně se zavíraly oči. Nebylo divu. Poslední dobou se mi chtělo spát čím dál tím častěji. Tak často, až jsem se tomu sama divila.

„Sakra, sakra, zvedni to!“ zaslechla jsem křik zezdola. Jessica neskrývala nahromaděný adrenalin v těle, až se mi hrůzou zježily chlupy na rukou. Vydrápala jsem se z postele, hodila na sebe bundu a zašla se podívat dolů.

„Co se děje?“

Upírka chodila po místnosti sem a tam, až mě z toho věčného klapání podpadků začala opět třeštit hlava.

„Ještě se nevrátili,“ promluvila a nervózně drtila telefon v ruce.

„A na tom je něco špatně?“ rýpla jsem si, ale dělat jsem to neměla. Její vrčení v hlavě slyším dodnes. Horko těžko se držela parapetu, aby se do mě nepustila. Jenže příkaz byl závazný a jeho porušení by pro ni znamenalo určitě něco nehezkého.

„Jen se ptám,“ dodala jsem a obešla naštvanou bestii s naprostým klidem.

„Není to normální. Jsou to upíři, velmi silní upíři a trajdají bůh ví kde. A co když...“ vzlykla, až jsem se polekala. Čekala bych slzy, ale tohle? Nemůže plakat? Určitě pomyslela na to nejhorší. Určitě ji napadlo, že by Will už nemusel být... „živý“. Sakra, už ani nevím, jak takový stav nazvat.

„Buď v klidu. Sice bych mu přála, aby se smažil v pekle, za to, co udělal mně a mým blízkým, ale nemáš se čeho obávat, bohužel. Nejsou to hlupáci, pokud ti jiní upíři nejsou géniové.“ Opět jsem si vysloužila velice příjemný pohled mé bývalé kamarádky.

„Jsi nepříjemná, víš to?“

„A ty jsi provokativní, což by pro tebe mělo znamenat značné nebezpečí,“ zasyčela. Uběhlo pár vteřin a už vyťukávala Willovo číslo. Hádala bych, že minimálně po padesáté.

„Halo, halo, Wille, lásko...,“ vzlykala do hluchého telefonu. Protočila jsem oči nad jejím snažením. Kdyby byla člověkem, litovala bych a strádala s ní, i kdybych ji neznala, ale takhle to vypadalo směšně, trapně a hlavně tragicky.

V duchu jsem si přála, aby se nevrátili. Nebo aby se vrátili, na kusy rozervaní, bez očí, bez uší, bez zubů... Tak moc jsem si přála, aby se William pálil na hranici. Aby se mu škvařily jeho plavé vlasy na hlavě, aby řval bolestí a prosil o milost. Kéž by...

Z myšlenek mě vytrhl křik. Absolutně jsem vybočila z cesty reality a nevšimla si hysterické Jessicy bušící pěstmi do Roberta.

„Co se tu děje?“ zeptala jsem se, jako by se nedělo vůbec nic. Připadala jsem si divně, trapně, ale to, co jsem viděla, mi nedávalo smysl.

„William, oni ho... zajali,“ vykoktal Rob a mně se málem rozsvítili oči blahem.

„A kdo?“

„To je jedno, Isabello, prostě ho mají a určitě ho zabijí. Nechápeš to? Nesplní úkol a nás všechny zabijí, včetně tebe, což mně vážně nevadí.“

„Jdetě do háje s tím úkolem!“ Třískla jsem hrnečkem o stůl, až se rozlítl na malé kousky. Jessica ústavičně vzlykala a Rob ji ochotně nechal na svém rameni.

„Co bude teď?“

„Vyslechnou Willa, jsou totiž jiní, než jsme my. Prý se živí krví zvířat a hlídají si své teritorium. Žijí jako lidé, prostě hnus. A o nás věděli. Jak, to netuším, ale věděli. A taky ví, že máme u sebe nevinného člověka, tebe,“ pověděl a upřesně se na mě podíval.

„Chtěj tě,“ dodal.

„Tak to je vážně gól. Teď si mě budou upíří smečky přehazovat jako horkej brambor? Je to snad nějaká nová hra? Mám toho už po krk. Nebaví mě to, chci domů, chci jít na pohřeb svýho táty a chci normálně žít. Bez vás, bez blbýho nadpřirozena, který jednou hodím do kopru stejně, jako vás. Už nikdy, nikdy nechci zažít to, co zažívám teď, chápete?!“ rozkřičela jsem se a plakala zároveň. To nebyl normální stav.

Připadala jsem si jako psychopat, co utekl z blázince. Jako feťák, co urgentně potřebuje svojí dávku fetu. Jako tvor, co spadl z jiné planety. Jako pravý a nefalšovaný bázen!

Po mým výlevu nezaznělo nic. Dokonce jsem neslyšela ani jejich dech. Byl to konec, můj konec. Tahle reakce jasně dávala najevo to, čeho jsem se bála. Tímhle tempem tu shniju jako spadlý jablko ze stromu. Takhle já zemřu, s upírama a s nervama v kíblu. Zvedala jsem se a rozešla se ke vchodovým dveřím, kde stále stál Robert s Jessicou.

„Dovolíš?“ Nenamítal a ustoupil. Věděl, že i kdybych chtěla utéct, neměla bych šanci. Jsem zboží, který se musí doručit. Ať chci nebo nechci. Měla jsem pocit, že ani Willova smrt by je neodradila od splnění udajnýho úkolu. O to to bylo horší. Neměla jsem žádnou naději, ani kapičku.

Brodila jsem se hromadou listí, kterou nikdo nebyl schopen od chaty odklidit. Ani jsem nebádala nad tím, proč. Pokračovala jsem do lesa, míjela stromy, větve, keře a šla dál a dál. Nic mě nedrželo. I když jsem věděla, že neviditelný provaz se stále natahuje, až nastane chvíle, kdy skoro nezatahám a v mžiku se u mě objeví Rob. Tak trochu jsem ho litovala. Sloužil Willovi a přitom nevypadal jako nějakej grázl. Byl celkem milý a jako člověk to musel být hotový štramák.

Zase jsem myšlenkama úplně mimo, nadávala jsem si. Byla jsem tak mimo, až jsem nešikovně zakopla o kořen v zemi a upadala do bezvědomí.

Cítila jsem se lehce. Plula jsem vzduchem, vlasy mi čechral vítr, kolem mě kvetly květiny a já vdechovala jejich vůni. Všechno bylo tak nevinné, čisté, bez poskvrny. Vypadalo to jako ráj a já se ocitala v něm...

„Bello, Bello, probuď se...“ slyšela jsem v dálce. Nechtěla jsem se loučit s krásou, která mě obklopovala, ale ten hlas. Tak známý a přitom cizí. Jako hlas... zrádce.

Procitla jsem.

„Tak rád tě vidím.“ Uviděla jsem úsměv muže, který mě držel ve svém náručí. Dívala jsem se mu do očí a ani jednou neucukla jinam. V tu chvíli jsem chtěla zemřít.

„No tak, Bello.“ Slova, která mi dodnes zvoní v uších. Slyšela jsem je už mockrát, ale tehdy to bylo moc silné.

„Co tady děláš?“

„Utekl jsem jim.“

„Pusť mě, už dávno nejsi můj přítel,“ syčela jsem.

„Omlouvám se.“

„Na omluvy je pozdě.“

Postavila jsem se a rozešla se pryč. Pohled na něj mi zvedal žaludek. Nechtělo se mi dívat na člověka, co nás všechny přivedl do záhuby.

„Dělá se mi z tebe zle,“ přiznala jsem a popošla dál do lesa.

„Kde jsou?“

„Kdo?“ otočila jsem se.

„Hádej,“ řekl a postavil se.

„Chata, nedaleko odtud. Zapomněla jsem jim popřát dobrou chuť.“ Kývnul a odešel. Ulevilo se mi a v duchu jsem doufala, že už ho nikdy neuvidím.

Lesem jsem chodila hodiny. Sama jsem se divila tomu, že se mě Rob nechystal hledat. Každou minutou jsem se otáčela, zda není za mnou, nebo jestli mě nesleduje, ale nic takového se nedělo. Šla jsem tak dlouho, až jsem došla k útesům. Byly nádherné. Vysoké, ostré, přímo vábící ke skoku do moře, ale já byla srab.

Nebyla jsem schopná se přemlouvat. Nešlo to, i když jsem hrozně moc chtěla. Ta odvaha se ztrácela každým dnem a naděje spolu s ní. Zvláštní. Necítila jsem skoro žádnou naději a stejně jsem se neodhodlala k tomu, abych se vším skoncovala.

Cestou jsem se unavila. Hodinky na rukou ukazovaly pět hodin ráno a já zívala s každým novým krokem. Až nastala chvíle, kdy jsem pusu nechala dokořán.

Přede mnou stála velká, luxusní a skvostná vila, která mě neskutečně přitahovala. Neváhala jsem a rozešla se naproti osudu.

Pokračování příště

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka, která (ne)přežila - 17. kapitola: