Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka jménem Alice - 2. kapitola

18.08.2011 (07:15) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2320×

Ležela v posteli a spala. Vtom zaslechla nějaký pohyb. Slyšela, jak někdo odemyká zámek dveří. Rozespale zamžourala do tmy pokoje. Chtěla se zvednout a něco říct, ale zezadu jí někdo zakryl ústa.

„Ššš, maličká, neboj se. Neublížím ti. Hlavně buď potichu. Uvidíš, že mi jednou poděkuješ,“ šeptal cizinec. Podle hlasu poznala, že to je muž. Nedokázala ale ten hlas nikam zařadit. Bála se, co přijde. Na přemýšlení nad svým osudem neměla moc času.

Na svém krku ucítila bodavou bolest. Ten cizinec ji kousnul! Cítila, jak ji opouští síly. Cizinec ji pustil a jediné, co spatřila, než upadla do bezvědomí, byla kštice blond vlasů...

S křikem se probudila. Posadila se na posteli a přemýšlela. Věděla, že to byla další vize. Ale proč až teď? Věděla, že o tom nesmí nikomu říct. Ani Jamesovi. Navíc ani nepoznala, kdo ten záhadný muž byl. Měl blond vlasy. Mohl to být James? Byl to James? Nebo to byl někdo jiný? Zatímco vedla svůj vnitřní monolog, pomalu se uklidňovala. Rozhodla se, že pro tuto chvíli si s tím nebude lámat hlavu. Ví, že to přijde, ale stejně neví, kdy. Pokud se to má opravdu stát, tak se to stane. Na tom nic nezmění.

S tímto rozhodnutím opět ulehla a spala dál. Po zbytek noci se jí už nic nezdálo...

...

Natěšeně čekala na Jamese. Jako každý den. Dnes se ale neozvalo žádné lehounké zaklepání, ale James otevřel dveře a vešel dovnitř. Nechápavě se na něj podívala.

„No, moc na mě tak nekoukej, jdeme na procházku po zahradě,“ vysvětlil jí s úsměvem. Alice poskočilo srdce radostí. Po tak dlouhé době jde poprvé ven - a navíc s Jamesem. Co lepšího si mohla přát?

James jí, jako správný gentleman, nabídl rámě. Alice se do něj zaklesla a vydali se chodbou na zahradu. Když poprvé vyšla z budovy do zeleně, byla jako u vytržení. Byl to nádherný pocit. Vítr jí čechral vlasy, na své bledé pokožce cítila sluneční paprsky, ptáci zpívali, květiny voněly. Byla opět šťastná. James ji provedl zahradou a dovedl ji do jednoho zákoutí.

„Tohle je mé království, zde rozjímám a užívám si slunečných dní, pokud jsem v léčebně,“ řekl. Ukazál na lavičku, která nebyla z prašné cestičky vůbec vidět a pokynul jí, aby se posadila. Alice se posadila vedle něj. Byla mu moc vděčná. Za všechno, co pro ni udělal. Za to, jak k ní byl milý, za to, jak se jí věnoval. Milovala ho, skutečně ho milovala.

„Alice, jsi tak krásná,“ pronesl šeptem James a naklonil se k ní. „Nemůžu si prostě pomoct,“ řekl a přibližoval svou hlavu k té její. Alice věděla, že teď, teď to přijde. Každá částečka její těla volala po tom polibku. Připadalo jí to jako věčnost. James se přiblížil svými rty k těm jejím a zlehka ji políbil. Nejdřív jemně, sotva se jich dotknul, ale jeho polibky začínaly nabírat na intenzitě. Jeho jazyk se snažil proniknout do jejích úst. Alice pootevřela rty, aby měl volný přístup, a nechala se vést. Bylo to poprvé, co se s někým líbala. Bylo to okouzlující a mnohem lepší, než si kdy představovala. Nemohla se ho nabažit. Vášnivě se líbali, už to nebylo žádné počáteční oťukávání, oba je spalovala nenaplněná touha. Alice úplně zapomněla dýchat. Odtrhla se od Jamese a zhluboka se nadechla.

„Promiň, omlouvám se, ale potřebovala jsem se nadechnout,“ řekla na vysvětlenou.

„Nic se neděje, Alice,“ odpověděl a letmo ji políbil. Krásně se na ni usmál a objal ji kolem ramen. Seděli tam tak snad celou věčnost.

Alice byla v sedmém nebi. Splnilo se jí to, v co ani nedoufala. Po krásně prožitém odpoledni ji James odvedl zpět do pokoje. Rozloučil se s ní úžasným polibkem, při kterém se jí hlava točila štěstím.

„Zítra přijdu zase,“ zašeptal. Naposledy ji políbil a odešel.

Alice opět snila. Snila o tom, co by se mohlo stát, kdyby nebyla v léčebně. Rozhodla se, že udělá vše proto, aby se z léčebny dostala. Při osnování plánů usnula.

...

Utíkala chodbou. Nějaký muž ji držel za ruku a táhl zasebou. Neviděla mu do tváře. Slyšela, jak na ni mluví.

„Alice, honem, musíme odsud rychle pryč, než se vrátí. Než si uvědomí, že tu nejsi,“ šeptal muž. Nevěděla, kdo to je. Běžela a nebyla schopna uvědomit si, s kým to vlastně utíká...

...

„Kruci, už zase. To snad není možné. Tak dlouhou dobu nic a najednou mám během dvou nocí dvě vize,“ mumlala si Alice pro sebe potichu. Nechápala to. Větinou byly její vize daleko jasnější, a ne takové neurčité. Strašně moc chtěla těm věcem přijít na kloub. Při vzpomínce na včerejší vizi se nepatrně zatřásla.

Teď jí to došlo - blond vlasy? James? Ale proč by ji kousal do krku? Vždyť to lidi snad nedělaj, ne? Byla z toho celá zmatená. Navíc se jí ten hlas nezdál jako Jamesův. A proč by jí to dělal, když ji má rád? Nemohla se rozpomenout na detaily vidění, pamatovala si jen tu otřesnou bolest.

Je to šílené. Konečně jí nějaký člověk opětuje lásku a má ji rád takovou, jaká je, a ona má hned ze začátku vidění, že to nedopadne dobře.

Ale - co když, co když to není James? Co když je to opravdu nějaký neznámý cizinec?

Z přemýšlení ji vytrhnulo tiché zaklepání. „Co se děje?“ pomyslela si.

Potichu zašeptala pozvání dovnitř. Ve dveřích se objevil James.

„Promiň, že tě vyrušuju tak pozdě v noci, ale nemohl jsem si pomoct. Chybělas mi,“ vysvětlil.

Natáhl k ní ruku, ona mu podala svou, přitáhl si ji za ni k sobě a začal ji hladově líbat. Nemohl se jí vůbec nabažit.

„Alice, miluji tě,“ šeptal dychtivě. Alice se jen začervenala. Nečekala, a v nejtajnějším koutku své duše ani nedoufala, že by mohl James její city opětovat.

„Jamesi, i já tebe,“ odpověděla mu. Vášnivě ho políbila. Jejich polibky nabývaly na intenzitě. Už to nebyla jen jemná hra jazyků, ale oba dva cítili svůj neukojený chtíč. James ji začal hladit po celém tělem. Líbal ji na ústa, na nos, na uši, občas sjel na krk. Líbal její oční víčka. Ale chtěl víc. Nemohl se jí nabažit. Rukama jí přejel po zadečku. Slyšel, jak Alice vzrušeně vydechla. Osmělil se a rukama hladil její záda a pokračoval výš a výš. Odtáhl se od ní. Rukou přejel přes její prsa. Díval se na ni s touhou v očích.

„Alice, jsi nádherná,“ šeptal zastřeným hlasem. Alice mu pohlédla do očí. Zdálo se jí, že mají jinou, skoro až černou, barvu. Nechápala, jak je to možné.

James chtěl víc. Chtěla to i Alice. Ale dnes nebyl ten správný čas. Ne teď, ne tady, v jejím "vězení".

„Vím, co bys chtěl. Chci to i já, ale ne tady a ne teď. Ne tak rychle,“ odmítla ho. Viděla, že je zklamaný, ale v jeho očích viděla i pochopení.

„Jsem rád, že jsem tě mohl vidět. Uvidíme se zítra,“ řekl a naposled ji políbil. Poté odešel do tmy noci. Alice opět ulehla a unaveně usnula bezesným spánkem...

<< shrnutí >>

Strašně moc chci poděkovat všem, kteří okomentovali kapitoly, co jsem dosud vydala. Strašně moc si toho vážím. Další díl tu máte opět brzy, ale neslibuji, že všechny budou takové rychlé. V příští kapitolce se dozvíme už něco o Cullenových a nabídnu vám pohled Jamese.

Mockrát děkuji Bubulience, její kometáře mě tentokrát opravdu hnaly kupředu. Děkuji samozřejmě vám všem ostatním a doufám, že budete komentovat i nadále - strašně to potěší a nabíjí mě to energií na psaní.

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka jménem Alice - 2. kapitola: