Bella konečně napsala článek. Ale jak se říká, první vyhrání z kapsy vyhání...
27.01.2015 (20:30) • Kikkika • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1594×
„Očekávám svatořečení, Masone!“ spustila jsem okamžitě, když jsem s úsměvem na rtech vešla do jeho prostorné kanceláře. Šéf se rozvaloval v křesle s výrazem pána tvorstva. Mason byl fajn chlap s postavou modela a obličejem dítěte, který ovšem střídal své nálady jako dubnové počasí. Asi proto s ním žádná ženská ještě nevydržela, nebo to možná nevydržel on – kdo ví – v každém případě byl on a jeho milostný život jedno z hlavních témat, na kterém se balila celá redakce.
„Svatořečení nevím, ale prémie by možná šly,“ pronesl po chvilce, co si mě měřil. „Ale proto jsem si tě nezavolal…“
Nechápavě jsem svraštila obočí a zatrpkle se posadila do jednoho z křesel naproti. Proč si mě zavolal na kobereček? Článek jsem odevzdala v čas a k tomu měl neskutečný úspěch u čtenářek, i když to podle stylistky nebyl žádný Shakespeare. Začínala jsem mít špatné tušení, že žádné svatořečení a ani ty blbý prémie se konat nebudou, protože jsem napsala článek, zvedla prodejnost pro danný den, splnila tak úkol (a pokryla tak výdaje na mou mzdu pro období, kdy jsem byla na suchu) a hajdy do jiné redakce, Bello…
„Docela by mě zajímalo, jak tě to napadlo? Byla tam nějaká předloha?“ Až moc všímavý – jedna z Masonových vlastností, která byť stála za obdiv, mně život celkově docela komplikovala. Snažila jsem se na sobě nedat znát pravdu, která by se jistě neobešla bez dalšího vyptávání.
„Ne, jen jsem tak seděla v baru a přemítala a prostě to najednou přišlo!“ koktala jsem - a jako tolikrát - dojela na svou neschopnost lhát. A on to poznal. Věděla jsem to jistě, přesto neřekl ani slovo. Ksakru!
Vypjatě jsem Masona sledovala a sledovala a ticho se prodlužovalo… a už to začínalo být trapný… a už z koukání byla zírání… a… Tak už něco řekni! Vyhoď mně! Sraž mi plat! Seřvi mně! Jen už si mě tak neměř…
„Dejme tomu, že je to celé z tvé hlavy,“ konstatoval po hodné době a pak se zase odmlčel. Upřímně řečeno, neodvážila jsem se ani pohnout, abych zase nezavedla řeč na špatnou kolej. Nedej bůh, aby chtěl Cullena poznat… „Chci pokračování. Napíšeš další takový článek a chci, aby byl zase tak dobrý a přilákal ještě víc čtenářek, které budou po panu Dokonalém přímo slintat, rozumíš?“ Mluvil ostře a nesmlouvavě – rozený despota – že jsem se ani neodvážila oponovat.
„Dobře,“ pronesla jsem s malou dušičkou a radši rychle vstala, přemýšlíc nad tím, jak přísloví zmizet po Anglicku převést co nejrychlejido praxe.
„A Swanová?“ zavolal za mnou, když jsem prkeně vstala a vzala za kovovou kliku dveří jeho kanceláře. „Doufám, že je takový, jakého jsi vybásnila v tom článku…“ On se na mě mile usmál? Mason se nikdy neusmívá! Co jsem to provedla…?
***
Z úst mi vycházel jeden povzdech za druhým, když jsem už dobrou hodinu křižovala ulice, nahlížela do výloh obchodů a zkoumala lidi okolo, jako bych v nich mohla najít svou na jedno popoledne nalezenou a jinak zase ztracenou inspiraci. Inspiraci v podobě drzého, leč přitažlivého Edwarda Cullena.
Tak tohle je ubohý… opakovala jsem si pak celou dobu, když jsem své snahy vzdala a rozhodla se zkusit štěstí. Stála jsem před tím barem, kde jsem ho před pěti dny potkala, a odhodlávala se ke vstupu.
Ubohý, ubohý, ubohý, ubohý, říkala jsem si s každým sestoupeným schodem do podzemí baru. Ale když jsem si tak venku říkala všechny pro a proti, nemohla jsem volit jinak. Už tři dny jsem zírala na prázdnou stránku editoru a pokoušela se alespoň o sto slov, ale všechno to, co mě naučili na škole, zkušenosti, které jsem získala při praxi a pak v práci, to, co se mi máma pokoušela vštípit celé středoškolská léta, všechno to si po tom, co to jistý muž vytáhl ze zapomnění, zase sbalilo kufřík a odjelo rekreovat.
Zoufalá situace si žádá zoufalé činy.
Na posledním schodu jsem přikrčila a v podřepu se snažila dohlédnout k baru, který byl okupován hned několika muži. Udělala jsem dva kroky do prostoru a zaměřila se na všechny, kteří se tu nacházeli...
Holky, tak strašně mě to mrzí! Nejenže jsem kapitolu nezdelšila (to je ale blbý slovo, že?), ale navíc mi kapitola trvala téměř měsíc! Měla jsem toho teď moc - uzavírání známek, blog...
Dále ty, co nade mnou stále nezanevřeli, bych chtěla upozornit na svůj blog, který se snažím aktualizovat a kapitoly Distancu tam budou zveřejňovány dřív než tady + píšu sem tam nějakou tu recenzi.
A navíc máme shrnutí!!!
Můj blog !!!
Distanc shrnutí !!!
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Kikkika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Distanc - Kapitola 3. :
BOMBA
Super... Dalsiu kapitolku pls
Mooc pěkné i když krátké, ale pěkné . Těším se na další díl.
Vysoko sebavedomá Isabella vždy poteší a Edwarda milujeme vždy a nikdy ho nie je dosť!
Teším sa,že pokračuješ v poviedke,neviem sa dočkať pokračovania.
další kapitolu prosím
Konečněě jenom je teda škoda, že je to tak moc krátké. Ale doufám, že kapitolky budou přibývat dřív, protože se mi to zatím moc líbí a myslím, že je to super nápad.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!