Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za tanec - Prolog

12.06.2011 (15:15) • verisek • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2286×

Prolog:

Naděje – jedna z nejkrásnějších věcí v životě, protože vám ji nikdo nemůže vzít. To můžete jen vy sami.

Vzpomínám si, jak jsem poprvé viděla lidi, kteří se vznášeli jako by měli křídla. Fascinovaně jsem na ně hleděla a nemohla jsem se jejich pohybu nabažit. Kroužili v párech po celém parketu unášeni hudbou, která udávala tempo jejich pohybu. Ženám, které vypadaly jako bohyně, šaty vytvářely ještě zajímavější choreografii než tanec, kterým byly lapeny. 

Jejich sukně vytvářely obrazce, tak, jak jejich andělé udávali. Lehká látka se pohybovala kolem jejich těla a tančila spolu s nimi, jen v poněkud jiném rytmu. Vlnila se, obmotávala se a kroutila se kolem žen, které byly v objetí jejich vůdců – tanečních partnerů. V jejich pohybu bylo tolik vášně, strachu, něhy, touhy, lásky a vzdoru. Přísahala jsem, že jednou budu přesně jako oni. Vychutnávat si svobodu plnými doušky, jednat podle svých citů a unikat z reality, abych mohla být sama sebou. Žít tancem, a to zcela beze strachu.

Mé jméno není nijak zvláštní, alespoň si myslím, že na Isabelle Swanové není nic neobvyklého, i když si jméno zpestřuji tím, že si nechávám říkat Bella. Zcela nezvyklá je však má podstata, má rodina. Většina teenagerů nemá za rodiče upíry, i když sám upír není. Já jsem totiž poněkud zvláštní druh, ostatní mě nazývají poloupírem.

Můj otec, Charlie Swan, je už upírem 450 let. Z lásky, která vznikla mezi ním a mou lidskou matkou Renée, jsem vzešla já. Po porodu se však matka ocitla ve špatném stavu a otec ji musel přeměnit. Už je tomu nějakých třicet let…

Stěhovali jsme se vždy po třech, čtyřech letech, aby si ostatní nevšimli, že se ani trošku neměníme. Že ve svých tvářích nenajdeme ani tu nejmenší vrásku. Když jsme ovšem byli v Sydney, můj nejlepší kamarád Mike Newton měl s rodiči autonehodu a já ho zachránila.

Dodnes si vzpomínám, jak jsem z lesa uslyšela skřípání kovu, který se demoloval o už tak zničenou silnici. V ten moment mě do nosu udeřil tak známý pach, až jsem se obávala, že se neudržím na místě. Ovládla jsem se a Mikea zachránila, už jsem ale nestihla zachránit jeho rodiče, kteří mě z posledních sil prosili, abych zachránila aspoň jejich malého synka.

Svůj slib jsem splnila. Mike mi odpustil a přijal náš život rozumněji, než jsme mohli doufat. Od té doby žije s námi jako právoplatný člen Swanovic rodiny. Spolu s ním už jsme se museli podruhé stěhovat, protože by mohlo hrozit odhalení. Zažili jsme si pár těžkých měsíců, kdy se z Mikea stala jenom oživlá mrtvola, neboť skutečnost, že z ničeho nic přišel o všechno a stal se jedním z nás – tedy upírem –, jej dostala doslova a do písmene na kolena.

Občas jsem v jeho očích uviděla takovou bolest, až jsem pod jeho pohledem sklopila hlavu, kterou pohlcovaly výčitky za jeho dosavadní životní stav. V těch situacích jsem utekla žít. No, žít. Spíš tančit. Jednou už jsem to nevydržela a s pláčem běžela do náruče hudby. Klouzala se po parketu v červených šatech a bez dechu plakala. Slzy mi zaplnily oči tak moc, že jsem ani neviděla. Hlavně že jsem se pohybovala do rytmu a snažila se uniknout pryč od své a Mikeovy bolesti. Když jsem se chystala na otočku, někdo se mi do nastavených rukou vklínil. Ucítila jsem přítomnost Mikea, snad podle jeho typické vůně nebo snad podle jeho dotyku, ale cítila jsem jeho bolest, která byla i tou mou a naopak.

Přidal se se mnou do rytmu a moje šaty tančily smutnou, ale přesto krásnou choreografii, jejíž kroky byly naplněny emocemi tak, jak jsem si pamatovala z mého prvního pohledu na společenský tanec. Přestože tenhle moment byl tak bolestivý, vykouzlil se na mé tváři úsměv, protože jsem věděla, že jakkoliv bylo toto období těžké, má to tak být. Oba jsme protančili čtyři hodiny bez přestávky a bez promluvení. Jen jsme si hleděli do očí a věděli, že tohle je ta křižovatka.

Buď takhle už zůstaneme, nebo se vzchopíme a uděláme krok vpřed. Tanec se stal naší drogou. Byli a jsme jím posedlí. Udělali jsme zásadní rozhodnutí a náš život nabral nový směr – vítězství v mezinárodní soutěži společenského tance v Americe. Od té doby trénujeme každý den minimálně tři hodiny. Kvůli tomuto snu jsme se dokonce přestěhovali do USA. Charlie s Renée nic nenamítali, hlavně že jsme měli být šťastní. Vybrali jsme si malé městečko ve státě Washington a dál neúprosně trénovali. Myslím, že jen díky těm několika tónům a naleštěné podlaze jsme se dokázali rozhodnout, jak pokračovat dál.

Celá má rodina je poněkud divná, není to jen tím, že jsme upíři. Máme i jisté dary, které jsou v našem světě výhodou a předností, jak to někdo jmenuje. Podle mě je můj opravdu užitečný. Mám psychický štít, což znamená, že jsem imunní vůči všem darům, které útočí na mysl. Někdy mi to opravdu pomáhá. Aspoň si můžu být jistá, že jsem to stále já a moje myšlenky.

Charlie je zase fyzický štít. Fyzický štít ho dokáže ubránit před jakýmkoli fyzickým napadením. Oba můžeme zaštiťovat, koho chceme. Naši členové rodiny jsou však chráněni stále.

Máma dokáže ovládat živly. Je to opravdu skvělý dar. A Mike? Ten nádherně zpívá. Nedalo by se to považovat vyloženě za dar, ale zpívá opravdu moc hezky. Jako upíři snad dokážeme vše, umíme i zpívat, ale Mike prostě vede.

A právě kvůli spojení těchto dvou věcí – tanci a daru – nabral náš život neuvěřitelný spád. Proto jsem se rozhodla vám povědět, jak to všechno začalo. Jak začal hon za okamžikem slávy, za vítězstvím. Jsem Bella Swanová a toto je můj příběh.

Jestli čtete i tohle, tak gratuluji, že jste to dokázali a dočetli tuto mou povídku do konce. Byla bych moc ráda, kdybyste mi tady zanechali nějaký komentář, ať už to smajlíka nebo kritiku, prostě něco, abych věděla, zda mám pokračovat dál. Je to moje vůbec první povídka, takže jsem zvědavá, jak ji ohodnotíte.

Tuto povídku bych chtěla věnovat Lucce002, neboť mě nejen psychicky podporovala, ale také byla mojí múzou. Děkuji. :)

Verisek

Autor: verisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Díky za tanec - Prolog: