Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dianina volba... Aro vs. Emmett! - 3. kapitola

12.08.2013 (21:30) • dvojcatavolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1110×

Emmettův pohled

Procházel jsem se právě po zahradě a přemýšlel. Proč se Aro musel zamilovat zrovna do Dee? On je vládce a já nemůžu nic udělat, on mě může nechat i zabít, aby měl Dee pro sebe. Mohl by dokonce i přikázat Charlie, aby ji k němu přivázala. Jak já ji miluju. Její vlasy, povahu. Je naprosto dokonalá.

„Aáá!!!“ Nad hlavou mi proletěla postava s dlouhými černými vlasy a černým pláštěm. Ta záhadná postava přistála mezi stromy v zahradě, kde jsem právě hledal klid, a on mi ho klidně ruší! Běžel jsem k sadu a hledal tajemného letce.

„Ta holka má ale páru.“ Byl to Aro. Aro, vládce, vyletěl z okna vlastního hradu.

„Jsi v pořádku? Co se stalo?“ Vstal, oprášil se, narovnal si plášť a jakoby mimochodem prohodil pár slov o tom, co se stalo.

„Páni, někdo by měl Dianě vysvětlit, že vládce se neprohazuje oknem. Je silnější, než se zdá.“ Moment, řekl právě Dianino jméno?

„To ti udělala Dee?“ Proč by něco takového proboha dělala? Ví přeci, že ji chce a musí na něj být milá, jinak je s naším vztahem konec.

„Ano, měl bys svou přítelkyni poučit o slušném chování k autoritám,“ prohlásil. Vznešeně, bez ohlédnutí odkráčel. Ještě, než se otočil, tak jsem zahlédl jeho pobavený úsměv.

Chvíli jsem stál jako přikovaný a nebyl jsem schopný pohybu ani slova. Aro o nás ví. Takže se jí musel dotknout nebo mu to řekla. Už jsem na nic nečekal a vběhl jsem do hradu. Ty chodby se zdály nekonečné. Konečně jsem doběhl k Dee do pokoje. Seděla na posteli, objímala si kolena, třásla se a plakala. Rychle jsem k ní přišel a chytnul ji kolem ramen. Objala mě kolem krku a už neplakala, ale pořád se třásla.

„Pššš, nic se neděje, lásko, jsem u tebe. Všechno bude dobrý." Utěšoval jsem ji, jak nejlíp dokážu, ale pořád se třásla a občas vzlykla.

„Jsem tak hloupá! Rozzlobila jsem Ara. A navíc, objal mě, takže o nás ví!“ Znovu se rozplakala.

„Neboj se. Když jsem ho zvedal ze země, vypadal spíš pobaveně než naštvaně.“ Koulela na mě oči a měla v nich naprostý zmatek.

„Ty – ty jsi s ním mluvil?! Kdy?“ Nevím, čeho se tak děsí, Aro snad moc zuřit nebude.

„Když jsi mu umožnila vyhlídkový let, zrovna jsem se procházel zahradou, když vtom přistál v sadech. Usmíval se a říkal jen, že ti mám vysvětlit, jak se máš chovat k autoritám.“ Usmála se a za chvíli se už svíjela v záchvatu smíchu. Ta holka mě nikdy nepřestane překvapovat. Držel jsem ji kolem pasu a ona se smála, nechci, aby tohle někdy skončilo. Vtom někdo vešel do pokoje.

„Mám vás zavést do velkého sálu.“ Safra, Dee najednou ztuhla a přestala se smát.

„Fajn, už jdeme. Do hlavního sálu trefím sám. Za chvilku jsme tam.“ Teda, ti si umí vybrat příležitost.

Po cestě nikdo z nás nepromluvil, jen jsme se drželi za ruce. Z Dee byla cítit nervozita.

Zpoza vyřezávaných dveří byly slyšet zvýšené hlasy.

„Aro, dobře si to rozmysli, tím, že Emmetta pošleš na misi, si Dianu nezískáš.“ Byl to Markův hlas. Když to Dee slyšela, zmáčkla mi ruku a zděšeně se na mě podívala.

„To se uvidí!“ Aro zněl umanutě a rozhodně. Bez zaklepání jsme vešli do sálu, Marcus se na nás omluvně podíval a posadil se na svůj trůn. Aro zůstal stát a ještě udělal tři kroky směrem k nám.

„Co potřebuješ?“ Dee byla už úplně klidná a stála klidně vedle mě se vztyčenou hlavou.

„Emmette, chci ti oznámit, že pojedeš na misi do Ruska. Jeden upír, Alexej, porušil zákony. Jedeš ho potrestat. Taky se stavíš na Kavkazu a potrestáš tamější smečku za stvoření nesmrtelného dítěte. Pojede s tebou Demetri, Jimi a Jane. To je vše, jo, a odjíždíš dnes.“ Marcus na ni hleděl s lítostí a po Arovi vrhal vražedné spalující pohledy. Musel jsem jí zmáčknout ruku, aby se probrala a šla se mnou. Vedl jsem ji chodbami k sobě do pokoje, abych si mohl sbalit alespoň pár věcí. Nervózně přecházela po pokoji a supěla zlostí.

„Co to mělo znamenat? To přehnal! Půjdu za ním a tentokrát ho shodím z hodinové věže přímo doprostřed náměstí Volterry!“ To znělo vážně.

„Uklidni se, lásko, to by nám stejně vůbec nepomohlo. Budu pryč jen chvíli.“ Sice to nebyla pravda, ale mohlo by jí to pomoct.

„To udělal schválně! Proč až do Ruska?!“ Už nekřičela, ani nepřecházela pokoj. Zhroutila se do křesla a chytla si obličej do dlaní. Nebrečela, ani se netřásla, jen tak si tu seděla s hlavou v dlaních jako socha. Objal jsem ji kolem ramen a šeptal uklidňující slova.

„Ani si nevšimneš, že tu nejsem. Vyřídíme to nejrychleji, jak to půjde.“ Zvedla hlavu a udělala psí oči.

„Slibuješ?“ Byla tak roztomilá, vypadala úplně nevinně.

„Přísahám.“ Políbil jsem ji, chytla mě kolem krku tak pevně, že mi málem utrhla hlavu. 

„Lásko, nechceš mi snad utrhnout hlavu, že ne?“ Rychle se odtáhla. Vpíjela se mi do očí, zářila z nich láska.

„Nechoď, nenechávej mě tu.“ Ty psí oči, to nešlo. Nemohl jsem se jí dívat do očí.

„Musím, Dee, budu hned zpátky.“ Poslední pusa na tvář a odešel jsem směr Rusko.

Diana

Emmett odjel pryč a nechal mě v jeho pokoji úplně samotnou. Vyšla jsem na chodbu a snažila se dostat do svého pokoje. Trefila jsem na poprvé, zázrak. Rozplácla jsem se na postel a v duchu proklínala Ara, dokonce i toho Alexeje z Ruska. On sprostě nemohl vybrat lepší dobu, kdy porušit zákony! Někdo zaklepal a čekal, jestli ho pozvu dovnitř. Páni, tady umí někdo klepat.

„Je otevřeno.“ Byl to Marcus. Posadil se vedle mě na postel, podíval se mi do očí, sevřel mi ruce ve svých dlaních a začal omluvným tónem.

„Je mi to vážně líto, Diano, snažil jsem se to svému bratrovi vysvětlit, ale neposlouchal. Chce tě mít pro sebe. Je tak tvrdohlavý. Chtěl jsem ti jen říct, že tu jsem pro tebe, kdykoli budeš potřebovat. Já sám svou lásku ztratil, nechci, aby se ti stalo totéž.“ Zvedal se a chtěl odejít, ale já ho objala kolem krku a zabořila hlavu do ramene. Zase jsem se rozplakala. Držel mě a šeptal, že se všechno spraví. Uvěřila jsem tomu a odtáhla jsem se od něj.

„Kdy se vrátí Heidy? Potřebovala bych už něco sníst.“ Usmíval se, ještě nikdy snad nikdo neviděl usmívat se Marca.

„Myslím, že za chvilku se vrátí, obleč si jiné oblečení, umej se a vyrazíme. Počkám tu na tebe.“ Ještě ani nedomluvil a už po mně házel oblečení. Vybral mi dlouhé večerní šaty černé barvy, lodičky a samozřejmě plášť s kápí.

O hodinu později…

Vyšla jsem z koupelny v plné parádě a Marcus na mě ohromeně zíral.

„Už Ara chápu.“ Vyslala jsem jeho směrem zářivý úsměv, roztáhla jsem ruce a otočila se kolem do kola. Přešel místnost ke dveřím, otevřel je a ukázal ven.

„Až po vás, slečno.“ Vztyčila jsem hlavu a prošla dveřmi. Počkala jsem, až projde, a následovala ho k hlavnímu sálu.

Ve stejnou chvíli jsme vešli mi dva a Heidy se skupinou nic netušících turistů. Aro k nim sešel a začal vykládat o hradě. Všichni lidé uchváceně pozorovali trůny a malby na stěnách a ladné pohyby Ara. Dokonce i mě, když jsem společně s Marcem šla k jeho trůnu a stoupla si vedle něj. Aro přestal vykládat a chvilku mě pozoroval. Pak, z ničeho nic, nastal masakr. Upíři se míhali kolem vyděšených lidí, mlátili s nimi o zem, házeli je do zdí. Dotyčný si ani neuvědomil, co se děje, a už ležel na zemi. Napřed jsem to jen fascinovaně pozorovala. Vzduchem zavoněla čerstvá krev. Vyhlédla jsem si mladou dívku a hodila ji přes celý sál. Prudce narazila do zdi a roztrhla si ruku. Z rány začala téct teplá krev. Skočila jsem po ní a zakousla jsem se do díry. Dívka se zkroutila bolestí a k tomu ani jednou nevykřikla. Obdivuhodné. Přesunula jsem se na krk a prokousla jsem jí krční tepnu. Za chvíli bylo po dívence. Tak kdo je další na řadě? Potencionální oběd na třech hodinách. Asi 40tiletý chlap s foťákem. Vrhla jsem se na něj, ale místo abych narazila do vyděšeného člověka, střetla jsem se s tvrdou upíří kůží. Vzal mě a hodil mě do zdi. Když jsem se sbírala, zjistila jsem, že to byl Aro, kdo právě pil z MÉHO fotografa. Najednou se zarazil, zvedl hlavu od svačiny a zděšeně koukal na prasklou zeď za mnou. Nechal fotografa fotografem a běžel ke mně.

„Ježíši Kriste! Diano, omlouvám se, já-já nevěděl, že jsi to ty. Bože, jsi v pořádku?“ Měl o mě upřímně strach, jako bych byla křehká panenka.    

Pomohl mi na nohy a neustále se omlouval.

„Nic mi není uklidni se.“ Trval na tom, že mi sežene nějakou krev, kdyby náhodou mi přeci jen něco bylo. Poslal Heidy, ať přitáhne někoho z ulice. Po nucené svačince si umanul, že mě osobně dovede do pokoje.

„Vážně jsem v pořádku, nemusíš mít strach. Nejsem z porcelánu.“Poletoval okolo jako hadr na holi, konečně se zastavil. Sledoval mě a povzdechl si.

„Ach Diano, je mi to tak líto. Ale jak jde o krev, neovládám se. Přísahám, že už se to nebude opakovat.“ Vstala jsem z postele, do které mě přinutil si lehnout a šla k němu. Chytla jsem ho za ruku a koukala se mu hluboko do očí.

„Když už jsme u toho omlouvání, je mi moc líto, že jsem tě prohodila oknem.“ Rozesmál se. Pak ale zas zvážněl, odhrnul mi vlasy z tváře a pohladil mě po ní.

„To nebyla tvá chyba, ale má.“ Otočil se na podpatku a s neuvěřitelnou elegancí odkráčel. Přeci jen na něm něco bylo. Měl dokonalé rysy, úžasné ladné pohyby, byl milý, starostlivý, ale zároveň hrubý. Je úžasné jako moc má v rukách. Možná na mě byl moc starý, jemu je asi tři tisíce tři sta třináct let a mě je sto šedesát pět. Ikdyž na svůj věk vypadal vážně skvěle.

Nechám si to projít hlavou, teď bych se šla projít do města. Otevela jsem skříň a zavrčela na všechny ty róby a lodičky. To tu nemám jediné džínsy, tričko a tenisky? Vyběhla jsem z pokoje a poletovala po chodbách. Hledala jsem Marca. Konečně jsem ho zahlédla, zrovna vycházel ze svých komnat. Letěla jsem k němu.

„Marcu! Marcu, kdo se tady stará sakra o můj šatník? Chtěla jsem jít v noci do města v něčem míň nápadném, ale v tý obrovský skříni nejsou jediný džínsy!" Vyjeveně na mě zíral a smál se. 

„Dobře, nevyšiluj. Pošlu Gianu pro nějaké oblečení, do večera to tu máš." 

       Seděla jsem v křesle pod oknem, venku zapadalo slunce, četla jsem si Shakespearova Macbeta. Ozvalo se lehké zaklepání na dveře.

„Dále" Vešel člověk! Přesněji lidská žena, v ruce měla tašky z obchodů s oblečením.

„Jsem Giana. Marcus říkal, že vám mám koupit nějaké oblečení, tak tady to máte." Položila tašky na postel a odešla. V taškách byli černé roury, conversky a červená blůza. To neznají jiné barvy? Alespoň něco, je čas na procházku.

Vyšla jsem z hradu do centra voltery. Bylo kolem dvanácté v noci. Otevřeno měly už jen dva bary. Sedla jsem si na lavičku do parku, pozorovala hvězdy a poslochala cvrčky. 

„Je to nádherná noc, viď ?" Aro seděl vedle mě a se zakloněnou hlavou fascinovaně zíral na hvězdy. Ani jsem si nevšimla, že se posadil ke mně. Objímal mě kolem ramen, přestal hypnotizovat nebe a zasněně mi koukal do očí. Setřásla jsem jeho ruku. Teď se dozvím pravdu, přinutím ho říct mi všechno. Podívala jsem mu hluboko do očí a myslela na jedinou věč. Řekni mi, popravdě, co ke mně cítíš a jestli ta omluva byla upřímná. 

„Miluju tě Diano. Všechno co jsem kdy řekl tobě byla pravda a myslel jsem to vážně do posledního písmenka. Udělám všechno na světě abych tě mohl mít. Zabil bych kvůli tobě i vlastního bratra." Zarazil se a zmizel zpět do hradu. Opět jsem zůstala sama.

Autor: dvojcatavolturi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dianina volba... Aro vs. Emmett! - 3. kapitola: