Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 8. kapitola

21.06.2009 (22:57) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1290×

8. U Seleny

Nešli jsem moc dlouho. Jen malý kousek od lesa stál malý starý srub. Již na dálku jsem cítil pronikavou vůni bylinek. Selena se netrpělivě otáčela. Kontrolovala mě. Začala mi tím trochu lézt na nervy.

„Neboj jdu pořád za tebou.“

„Ale proč takový kus?“

„To abych ti neublížil Seleno.“

„Ale no tak Carlisle. Ty to zvládneš. Pojď prosím vedle mne.“ Podívala se na mě, lehce nadzvedla levé obočí.

„Fajn, ale je to na tvoji zodpovědnost, Seleno.“

„Neboj. Buď ze mě bude upír nebo se odeberu jinam.“ Vesele se ušklíbla.

„Nedělej si z toho legraci.“

„Dobře.“ Chytla mě za ruku. „Páni ty jsi studený.“

„Co bys taky čekala?“ Pobaveně jsem se jí zeptal.

„No tohle opravdu ne!“ Zastavila se přede dveřmi do srubu. V kapsách suknice hledala klíč.

„Musí tu být. Ano. Mám ho. Pokaždé zapomenu kam ho dám.“ Odemkla. Přistoupil jsem k ní blíž ze zadu. Čichal jsem opojně její vůni, ale jakmile otevřela dveře, byly cítit jen bylinky.

„Vítej u mě doma.“ Ustoupila, abych mohl vejít. Bylo to tu malé, ale útulné. Rozhlížel jsem se po srubu a zkoumal každičký detail, každou bylinu, každou věc co kde ležela. Přímo mě to místo uchvacovalo.

„Počkej tady, hned ti donesu nějaké oblečení. Zůstalo tady po mém otci.“ Srdce jí zrychlilo. Zaplavil ji smutek.

„Jestli ti dělám nějaké potíže, tak raději půjdu Seleno.“ Otočila se ke mně s předstíraným úsměvem na tváři.

„To je v pořádku Carlisle. Později ti to vysvětlím. Neboj se.“ Oběhla do vedlejší místnosti. Jasně jsem slyšel jak dupe po schodech, zřejmě do dalšího patra, otevírá dveře, přehrabuje se v nějaké skříni, prudce ji zavírá a opět běží zpátky.

„Nemusela jsi to tak přehrabovat. Klidně bych počkal.“

„Co? Jo. Jasně. Z toho si nedělej těžkou hlavu. Stejně jsem ty věci chtěla přebrat.“ Ve tváři se jí zrcadlil smutek. Snažila se ho zamaskovat. Ne však dobře. „Kousek od srubu je potok, můžeš se tam vykoupat a tady…“ vběhla mezi regály s bylinami a začala se v nich vesele přehrabovat. „máš mýdlo, abys trochu voněl, protože příšerně smrdíš, to ti teda povím.“ Pokřivil jsem ústa do pomyslného úsměvu.

„Děkuju Seleno. To potěší.“ Vytrčila hlavu mezi regály. „Nemáš zač. Chytej.“ Do pravé ruky jsem chytil bez problémů kousek voňavého mýdla. Vonělo po jasmínu. Elle. Tvář se mi zkřivila smutkem.

„Co se děje Carlisle?“ Zeptala se překvapeně Selena.

„Ale to nic. To nic. To jen vzpomínka.“

„A na co?“ Vytáhla ze skřínky kousek bílého režného plátna a podala mi ho.

„Tuhle vůni používala moje sestra.“ Selena stála tak blízko, že mi naprosto rozpálila krk. Bolestně jsem polknul a zadržel dech. Všimla si mé reakce a udělala pár kroků zpět.

„Jasmín?“

„Ano.“

„To není obvyklé. Většina mladých dívek dává přednost růži, levanduli, mátě a mateřídoušce. Jasmín.“ Zamyslila se a zůstala nehnutě stát. Přestala i dýchat. Jen tam tak stála a přemýšlela. Najednou sem zatoužil pohlédnou do její mysli. Vědět na co myslí.

„Seleno.“ Nic. „Seleno prosím tě dýchej.“

„Co?“ Překvapeně s sebou cukla. „Děje se něco?“

„Ztuhla jsi.“

„To je u mě normální. Nevšímej si toho.“ Podala připravené oblečení co leželo jen malý kus ode mne. Vyšel jsem ze srubu a zamířil k tomu potoku, o kterém Selena mluvila. Nevím proč, ale zdála se mi nějaká divná. Taková roztržitá. Nevěděl jsem co si o tom mám myslet. V lese byla rozhodná, nebojácná, ale teď. Roztržitá, zakřiknutá, zadrhávala se. Co se to s ní děje? Dělám to snad já nebo něco jiného?

Lámal jsem si s tím hlavu po celou dobu osvěžující koupele. Voda musel být velice ledová, ale moje mramorová kůže nic nepropustila. Připadala mi docela teplá. Musel jsem být tedy studenější než voda. Velice zajímavé.

Když to vezmu logicky. Nemá na moje tělo vliv nic přírodního. Teda když vezmu vodu, dřevo. Zvednul jsem ostrý klacek co ležel na břehu. Vzal ho do obou rukou a namířil proti srdci. Pořádně se napřáhnul a bodl.

„Neeee.“ Otočil jsem se po hlase. K potoku se hnala na smrt bledá Selena. Okolo mě se rozlétli třísky ze zničeného dřeva. Ani mě to nebolelo.

„Co to děláš!?“ Přiřítila se na břeh, prudce se zastavila a naprosto zrudla. Ve tvářích měla najednou tolik krve. Hleděla na mě dosti překvapně a cudně sklopila oči. Nechápal jsem proč. Pak mi to došlo. Zakryl jsem se režným plátnem.

„Promiň Seleno.“ Otočila se ke mne zády.

„To nic, ale můžeš mi vysvětlit co jsi to dělal s tím dřevem?“ Jen jsem zkoušel jestli mě to zabije! To jsem dělal.

„Nic.“

„Tak nic jo? Víš jak jsi mě vyděsil! Tohle už prosím nedělej.“ Oblékl jsem se a společně jsme odešli do srubu. Mezitím se už setmělo. Selena zapálila v krbu. Naprosto jasně jsem viděl jak se klepe zimou. Nabídl jsem se, že budu přikládat celou noc. Trochu se bránila, ale nakonec povolila. Spánek mi byl stejně teď cizí. Nebylo co dělat. Ani žádné knihy tu neměla.

Dlouhou dobu jsem zkoumal celý srub, tolik bylin najednou jsem ještě nikdy neviděl. A tak nádherně voněli. To bylo dobré, protože přes ten odér nebyla cítit Selenina vůně.

Selena no ano. Sešel jsem do přízemí ke krbu, vedle něhož ležela. Byla tak bezbranná, tak slabá. Vydaná mi naprosto napospas. Stačilo se nahnout a vysát ji do poslední kapky. Nic by neucítila.

Nahnul jsem se k jejímu krku a vydechoval jí svůj ledový dech na krk. Naskočila jí husí kůže a zavrtěla se. Žíla na krku prudce tepala. Maličký kousek, jen lehce a protrhnu kůži. Nic neucítí. Vůbec nic.

Otevřela oči, ruce se jí vymrštili vzhůru, ale ne v obranném gestu. Přitáhla si mě k sobě blíž a naše rty se setkaly.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 8. kapitola: