Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 7. kapitola

20.06.2009 (22:55) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1224×

7. Selena Harris

Stál jsem tam naprosto překvapený. Moje oči musely být stále rudé a to nemluvím a mých ústech, které jsem si po jídle ani neutřel. K tomu všemu jsem jiskřil jako ranní rosa. Vítr nesl její vůni až ke mně. Zatnul jsem zuby a přestal okamžitě dýchat.

Udělala další krok.

Musela být naprostý blázen nebo netušila co před sebou má. Měla upřímnou tvář, orámovanou hnědými vlasy. Dívala se na mě zelenýma očima, co splývaly s okolní zelení.

Další krok.

Zkoumala mě pohledem. Tváře jí zahořely. Krev se jí nahrnula do tváří, což zhoršilo moje ovládání. Ona se vážně zbláznila. K tomu ještě vztáhla pravou ruku mým směrem. Zřejmě na důkaz, že nemá zbraň.

Dva kroky ke smrti.

Na sobě měla obyčejné, již obnošené šaty neurčité barvy. Přes suknici měla uvázanou bílou zástěru, která byla na mnoha místech zašitá a dalo se na ní rozeznat, že hodně chodí po lese. Byla teď spíž zelená a celá od smůly. No ano a smůla ji teď bohužel připraví o život.

Další krok k jisté smrti.

Na levém rameni jí vysela jakási ošatka, spíše kus látky sešitý, aby vytvořil kapsu, do níž asi dávala podle omamné vůně byliny. Voněly krásně, dokonce občas převoněly její vůni. To mě hodně překvapilo.

Menší krůček do středu mýtiny.

Její ruce byli drobné a špinavé, ale tvář měla bez poskvrnky.

Krok blíž a jen asi deset ode mne.

Konečně promluvila. Její hlas byl příjemný. Takový mateřský, chlácholivý. Podobný jako měla moje malá sestřička : „Nic ti neudělám.“ Ona je velmi legrační.

Nepatrně jsem se pousmál. Nadšením jí zajiskřili oči.

„Mohu ti pomoci.“ A jak šíleně naivní. Jak by mi obyčejná dívka mohla pomoci od prokletí jež mě postihlo?

„Jsi zraněný? Někdo ti ublížil?“ Jestli se ještě přiblížíš, tak ti ublížím já. Zastavila se. Konečně. Konečně něco dobrého.

Prohlížela si mě mnohem pečlivěji než předtím. Dýchala mělce. Srdce bušilo úplně normálně. Cítil jsem malé pálení v krku, ale nebylo tak hrozné, jako když jsem držel v náručí tu dívku v rodném Londýně. Možná se i dala překonat. Ne nedala.

Prudce jsem po ní skočil a pevně ji sevřel v náručí. V očím se jí zrcadlo překvapení. Žíla na jejím krku prudce tepala, tak jako srdce. Tlouklo šíleně splašeně.

„Nedělej to.“ Myslí si, že ji prosby zachrání.

„Nedělej to. Vím, že to překonáš.“ Tak moment tady něco nehraje.

„Překonáš to.“ Srdce se jí začalo uklidňovat.

„Věřím ti.“ Tak tohle je vážně divné.

„Musíš s tím bojovat.“ O co tady jde. Tak krásně voní.

„Bojuj s tím.“ To ale nejde.

„Vím, že to dokážeš.“ Je to snad tak jednoduché překonat? Myslím, že ne. Přitáhl jsem si ji blíž. Tepnu jsem měl téměř na dosah.

„Mysli na to, co mám doma a jestli tam mám rodinu!“ To je mi jedno, ale počkat. Neznám ji. Co když má doma opravdu rodinu? Manžela? Děti? Ne. Nezajímá mě to.

Po tváři jí ztekla slza.

Slza.

Ano slzy. Volnou rukou jsem zašmátral v kapse. Do dlaně mi vklouzla diamantová slza. Teplo projelo mým tělem a osvětlilo duši. Přestal jsem vdechovat dívčinu vůni a odstrčil ji od sebe. Neohrabaně padla do trávy. Pozvedla ke mně tvář.

„Měla by jsi odejít. Je to pro tvoje dobro.“ Pomalu se zvedla ze země. Měl jsem chuť jí pomoci, ale raději jsem ustoupil o krok dále.

„Myslíš, že odejdu.“

„Ne.“

„Tak vidíš.“

„Radím ti dobře. Odejdi.“ Smetla ze sukně jehličí.

„Taky bych ti mohla poradit.“

„To nemohla. Na tohle mi nikdo nedokáže poradit.“ Otočil jsem se, aby se mi nedívala do tváře. Znervózňovali mě její oči. Byly takové, že se skoro zakously do mojí mysli.

„Možná na tvůj problém znám lék. Víš jsem bylinkářka. Teda. No. Pomáhám od různých neduhů pomocí bylinek.“ Opatrně se usmála.

„Na tohle není lék, víš…“ Chtěl jsem ji oslovit, ale nevěděl jak.

„Selena. Moje jméno je Selena. Selena Harris. Bydlím tady kousek. A jak se jmenuješ ty?“

„Na tom nezáleží. Raději odejdi.“

„Představila jsem se ti. Tak by byla od tebe slušnost, udělat to samé. Prosím.“ Při posledním slově jsem trochu zpozorněl. Když jsem ji držel v náručí neprosila o život. Ale teď prosila o to, abych se představil. Začala mě zajímat, ale ne jako jídlo. Spíše jako člověk. Toužil jsem zjistit o ní něco víc.

„Já…“ Najednou jsem začal být nervózní.

„No..“ Naklonila ke mně hlavu a tak zvláštně se podívala.

„Jsem Carlisle. Carlisle Cullen.“

„Těší mě Carlisle.“ Natáhla ke mně ruku. Zavrtěl jsem hlavou. Stáhla ji zpět.

„Teď už by jsi měla jít nebo spíš už raději půjdu já.“

„Počkej. Vím co jsi.“ Zadržela dech a krev se jí nahrnula do tváři. Tiše jsem zaúpěl. „Promiň.“

„Za co se mi omlouváš?“

„Vím, že ti to asi neusnadňuji.“

„A co mi neusnadňuješ.“ Začínal jsem mít opravdu strach, že ví kdo jsem. A za malou chvíli mi to potvrdila.

„Upíři přece pijí lidskou krev, ne?“ Byla přímá. To jsem jí musel nechat.

„Jak jsi na to přišla.“ Lehce jsem se nadechnul, ale měl jsem strach, že ucítím i její vůni. Jenže nic. Necítil jsem ji, jenom vůni lesa a bylinek.

„No normální člověk nemá rubínové oči a nevysává krev z jelenů.“ Trhnul jsem hlavou k pěti jelenům, které jsem naskládal na okraj mýtiny, odkud jsem je chtěl někam uklidit. Potom.

„Jak…“

„Sledovala jsem tě. Tohle je můj les.“ V jejím hlase byl vzdor a přivlastňování, ale ne kvůli moci.

„Tvůj les?“

„Ano můj les.“

„To ale nejde.“

„Ale jde. Odkoupila jsme ho za… To je fuk za co.“

„Tak to se omlouvám. Měl jsem…měl…“ Mohl jsem jí říct, že hlad?

„Co jsi měl?“ Nádherně se usmála.

„To je jedno.“

„Jen řekni, že jsi měl hlad. Neboj už jsem něco o upírech slyšela, ale žádného jsem neviděla. Ty jsi první.“

„To je pro mě pocta, Seleno.“

„Víš co, pojď semnou ke mně. dám ti něco na oblečení a určitě si potřebuješ odpočinout.“ Pche.

„Nepotřebuji odpočívat.“

„Jasně promiň, nedošlo mi to. Tak pojď.“ Natáhla ruku.

„Já nevím. Mám strach, že...“ Že bych se neudržel a zabil tě.

„Ty máš strach, Carlisle? To spíš já bych měla mít strach.“

„Asi máš pravdu.“

„Tak pojď. Promluvíme si o tomu u ohně. Jo a za chvíli začne pršet.“ Zvednul jsem hlavu a pohlédl na nebe. Zavětřil jsem.

„Máš pravdu.“

„Můžu ti něco říct, Carlisle?“

„Ano.“

„Smrdíš.“ Oba jsem se zasmáli.

Selena šla jako první, já se držel značný kus za ní. Naštěstí vítr foukal nám do zad.

Bylo to zvláštní, ale měl jsem dojem, že jsem získal přítelkyni.

Další nemožné pro upíra?

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 7. kapitola: