Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 2. kapitola

15.06.2009 (22:43) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1284×

2. kapitola - Bolest

Hleděl jsem do obrovské místnosti plné lidí. V převážné většině žen. Ležely vedle sebe na slaměných matracích. Každý druhý slamník byl děravý nebo se z něj sypala sláma.

Jakmile Elle vstoupila do místnosti, všechny tváře se rázem otočily k ní. Tváře plné bolesti, strachu, nevědomosti, obav ale i naděje a vděčnosti. Jedna ze starších žen vstala a kulhavými kroky přicházela k nám.

Dostal jsem šílený strach, co když některá z žen mě pozná, že jsem ten, kdo je chytal? Ale žádnou jsem nepoznával. Marně jsem pátral v paměti.

Žena došla k nám, natáhla ruku k mojí sestřičce, která něco vytáhla z kapsičky na sukni. Malý balíček silně vonící po nějaké aromatické bylince.

„Děkuji Vám mnohokrát, milostslečno. Pán Bůh Vám to zaplať."

„Nemějte strach, Karolin." Žena se usmála a odešla ke svému slamníku. Elle se vrátila do laboratoře pro truhlici. Všechny ženy v místnosti se postavily do řady a čekaly.

Elle každé z nich dávala po balíčku s vonnými bylinami.

„Za tohle můžu já?" zeptal jsem se celý rozechvělý. Hledíc stále na dlouhý zástup zubožených žen.

„Jen z menší části. Tady jsou ženy, které naštěstí za tohle nemůžou děkovat tobě. Tyhle ženy pamatují ještě našeho otce, když lovil a chytal domnělé čarodějnice." Při vyslovení toho slova, vztekle zmáčkla jeden z pytlíků až praskl, kolem ní se vytvořil oblak aromatického prachu. Ženy překvapeně zvedly hlavy a vykukovaly z řady.

„Promiňte," hlesla Elle.

„Co vlastně děláš, sestřičko? Já to pořád nechápu. Jak bojuješ proti našemu otci?"

„... nezapomeňte to natírat třikrát denně, Pollino." Odchozí Pollina se ohlédla a trochu zamračila, ale nic neřekla. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Byla mi trochu povědomá.

„Zatkl jsi její dceru.." zašeptala Elle. Na prázdno jsem polkl. Už déle jsem nemohl vydržet ten pohled. Na ty zubožené ženy, ty které trpěly. Trpěly kvůli mně, kvůli mému otci.

Nenáviděl jsem se. Nenáviděl jsem otce, za to co dělal. Co nutil dělat mě! Bylo mi na zvracení. Doufal jsem, že když odejdu do laboratoře, bude to o něco lepší, ale bylo to ještě horší.

Rukama jsem se opřel o hranu stolu a zhluboka dýchal. Ale plíce se při každém novém nádechu ještě zmenšovaly. Dech mi vymizel. Začala se mi točit hlava a klepat kolena. Ztrácel jsem pevnou půdu pod nohama. Začal jsem padat. Podepřely mě dvoje ruce.

„Jenom pomalu, opřeme ho o ten stůl, ať ho netaháme. Slyšíš mě, Carlisle? Podívej se. Musíš se nadechnou!" Rozkázala moje sestřička. Nepatrně jsem otevřel pusu a nasál okolní vzduch a vydechl… nádech, výdech, pomalu jsem pokračoval. Hlava se mi teď začala motat z rychle nabytého vzduchu.

„Pomalu, Carlisle, nebo si uženeš hlavobol. Pěkně pomalu. Vím, že to nebyl pěkný pohled. Někdy psychická bolest je horší než fyzická." Dával jsem jí zapravdu. Ty výslechy, razie, zatýkání, není nic proti tomu, co jsem viděl. Horší je vidět ten následek. To zubožení nevinných žen.

„To bude dobré, bratříčku. Jen klid. Nic se neděje, bude to dobré."

„Nic nebude dobré, Elle. Já jsem zrůda. Jsem monstrum. Nechápu, jak jsem to mohl celou tu dobu dělat, aniž bych viděl následek svých činů."

„Ty za to nemůžeš, Carlisle. Do toho všeho tě nutí náš otec. Kdyby věděl, co tady dělám, tak by mě na místě zabil nebo lépe, dal mě upálit za čarodějnictví. Tohle však nemá s čarodějnictvím nic společného. Je to jen přírodní léčitelství. Mnohem lepší než pouštění žilou těch hnusných domnělých doktorů." Měl jsem chuť svoji sestřičku obejmout. Vytušila můj záměr a trochu se odtáhla. „Promiň."

„Můžeš se vyspat támhle na tom slamníku," ukázala na poměrně pěkný v rohu laboratoře. „Já se vyspím s ženami vedla. Musíme být do rána odpočatí. Otec má ráno mši. Tak aby na nás nic nepoznal. O tobě si bude myslet, že pátráš po zle v ulicích." Tvář se jí zkřivila odporem. Pomalu se zvedla a odcházela s ženou, se kterou mě podepřela.

„Našel jsem je, Elle," vykřikl jsem, abych ji zde zadržel. „Našel jsem ty pravé, ty opravdové. Otci jsem to ještě neřekl, ale jsem si jistý, že jsem vystopoval skutečné a ne jen domnělé." Prudce se zastavila. Stála bez hnutí. „Legendy nelhaly. Nemýlily se. Jen otec si je špatně vyložil. Nesprávně pochopil." Pokývla na ženu. Ta se rychle vytratila dveřmi, Elle za ní zavřela.

„Kde jsou? A kolik jich je?" ptala se šeptem.

„Malá skupinka. Kolik přesně to nevím, ale už jsem jim na stopě. Jsem si jistý, že je najdu." Elle se ke mně otočila, v obličeji byla bílá a na tvářích jsem rozeznal počínající zelenou.

„Je ti dobře?"

„To je dobrý, Carlisle." V očích jsem zahlédl strach a bezmoc. Opřela se o dveře a pomalu sjela po nich k zemi. Tlumeně jsem vykřikl. Doběhl až k ní.

„Elle, co je ti? Sestřičko!" Jemně jsem ji hladil po vlasech. Byla možná v šoku, ale i přesto neplakala, jako vždy.

„Já věděla, že jsou tady. Tušila jsem to. Mělo mě to hned dojít, že když se z ničeho nic ztrácejí lidé, tak to musí mít nějaký důvod."

„O čem to mluvíš? Jací ztracení lidé?" Trochu se vzchopila.

„Některé ženy z té místnosti přišly o své muže nebo děti v rozmezí několika dní. Myslím, že to začalo před čtrnácti dny, nebylo jich mnoho, ale stejně je to divné. Musíš mi říct, kde jsi na ně narazil nebo raději tam půjdeme spolu a pošleme je tam kam patří. Do pekla." Rozběhla se k chodbě až za ní vlála černá sukně. Popadl jsem ji za ruku a silou přitáhl k sobě.

„Ty nikam nepůjdeš," zahřměl jsem. Trhalo mi to srdce, že na ni musím být tak neomalený. „Zakazuji ti to! Už jsem ti řekl, že ten hnus co dělám, není pro tebe. Teď je mi ze srdce jedno, kdo je náš otec, ale záleží mi na tvém životě daleko víc než na to mém. Nechci tě ztratit. Jsi jediná osoba, na které mi záleží." Elle na mě překvapeně hleděla. Vzal jsem ji kolem ramen. Pomalu jsme odcházeli z laboratoře.

„Kam to jdeme, Carlisle," zeptala se kousavě. „Nevedeš mě doufám domů?"

„Uvidíš až tam přijdeme." Táhl jsem ji s sebou smykem.

„Nebuď tak tajemný, to ti vůbec nejde k povaze. Vždy jsi tak otevřený."

„Taky si to můžu dovolit. Nemusíš to dělat jenom ty."

Kráčeli jsme zatuchlou chodbou. Usilovně jsem přemýšlel, jak svou malou sestřičku dostanu domů. Že já hlupák jsme jí o nich něco říkal. To jsem neměl dělat. Kdybych si to nechal pro sebe udělal bych nejlépe, ale zase jsem všechno musel říct. Ještě štěstí, že mi nevyklouzlo, kde jsou. To bych ji domů už vůbec nedostal, i teď to nebude jednoduché.

Vyšli jsme z budovy a vydali se potemnělým Londýnem směrem k nábřeží. Doufal jsem, že ještě chytíme nějaký povoz, nechtěl jsem Elle nechat mrznout. I když bylo září, noci byly velice studené. Loni, pokud si pamatuji dobře, bylo tepleji. Vlastně to byl přesně na den rok, co můj nejlepší přítel Nicolas ukončil svůj život, skokem do Temže. Nemohl jsem pochopit, proč to vůbec udělal, ale teprve nyní, tuto noc, tuto studenou zářijovou noc roku 1663 mi to došlo. Už dál nemohl vydržet to odporné zbytečné vraždění nevinných lidí.

Elle se zastavila a opatrně se rozhlédla okolo sebe. Okamžitě jsem byl v pohotovosti. Kdesi v dálce byly slyšet něčí kroky. Tak tiché, nepatrné, sotva postřehnutelné. Zatáhl jsem sestru do přítmí.

Kolem nás procházela temná postava s kápí na hlavě. Čerstvý vítr, který se proháněl nad vlnkami špinavé Temže, k nám donesl pach krve. Byl tak silný, že mi žaludek odporem poskočil. Elle se zachvěla, zůstala však stát naprosto bez hnutí. Cítila smrt stejně jako já. Postava se zastavila. Nepatrně pozvedla hlavu. Směrem k nám! Zhrozil jsem se. Pohlédl jsem na sestřičku. Natlačil jsem ji za sebe. Postava zavětřila. Vstoupila do světla jedné lampy. Nepatrně jsem zahlédl tvář neznámého. Měl téměř sněhobílou pleť.

To byl ON!

Tlačil jsem Elle stále hlouběji do uličky, neviděla a to ji zřejmě zlobilo. Snažila pohlédnou na postavu. Nedovolil jsem jí to. Nemohl jsem. Strach ve mně převládl.

Ulicí se nesl zvonivý smích ostrý jako břitva.

Popadl jsem sestru pevně za loket a táhl ji za sebou a bylo mi jedno, že nestíhá. Musel jsem ji dostat pryč, co nejrychleji. Než se něco stane.

„Carlisle, pusť mě, já ho dostanu!"

„Ne nepustím tě! Nebudeme se o tom teď bavit. Nejsme připraveni. Jdeme domů!" Přidal jsem ještě do kroku, ale něco mě prudce udeřilo do hlavy, šíleně to bolelo. Mé sevření na sestřině ruce povolilo. Vykroutila se mi a rozběhla se k Temži.

Potácel jsem se dokud jsem se neopřel o zeď. Křičel jsem z plných plic do krvavé noci.

„Elle, Elle... Okamžitě se vrať... Elle... vrať se." Musel jsem se držet za hlavu, bolest byla příšerná, klopýtal jsem ulicí. V hlavě mi dunělo, ale to co jsem uslyšel, mě naprosto probralo.

Bolestivý křik mojí malé sestřičky se nesl na míle daleko. Zařval jsem jak raněné zvíře. Rozběhl jsem se a nedbal na bolest, která mi tepala ve spáncích. Doběhl jsem na nároží. Nedaleko od mých nohou se ve světle lampy leskla malá kaluž krve. Žalostně jsem zavyl. Rozhlédl se okolo. Víko od nedalekého kanálu bylo odklopené. Přesně to místo, kde jsem přepokládal, že se budou skrývat.

Doběhl jsem až k němu, bláto okolo bylo zbrázděné od něčích rukou. Byly v nich hluboké rýhy, jakoby se někdo snažil zůstat nahoře. Bodlo mě u srdce. Najednou mi bylo strašně, bylo to jako by Vám někdo vytrhl srdce z hrudi a rozcupoval jej na kousky.

Vzpomněl jsem si na každý okamžik života strávený s Elle, jak se smála, jak byl smutná. Ta veselá tvář, někdy posmutnělá. Oči v poslední době plné strachu a obav, ale nikdy neronící slzy.

Bolest mnou prostupovala do každičkého místa. Trhala mě a spalovala zároveň, přehlušila i otupující bolest hlavy. Na prvním stupínku do kanálu byl kousek látky. Černé látky. Látky ze sukně. Ze sukně mojí sestřičky. Pevně jsem jej stiskl v ruce a vydal se do kanálu hledat sestřičku.

„Slibuji, že tě dostanu!" zakřičel jsem do kanálu.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 2. kapitola: