Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 15. kapitola

28.06.2009 (23:28) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1105×

15. Poslední polibek

Musel jsem se stále vzpamatovávat z toho co mě Selena donutila udělat. A teď si jen tak v klidu spala v mé náruči. Jak jsem to mohl jenom dopustit. Jak? Co když ještě mohu mít děti? Jenže co to bude? Bude to stejná zrůda jako já, ale co Selena? Neublíží jí to?

Tyhle a spousty dalších otázek jsme si kladl dokud se neprobudila, i když měla zavřené oči, věděl jsem, že je vzhůru. Bála se snad otevřít oči? Cítila za včerejší noc vinu? Či v tom bylo něco úplně jiného?

„Seleno?“ Trochu se zavrtěla, ale oči stále měla zavřené. „Já vím, že jsi vzhůru, koulíš očima.“ Konečně je otevřela.

„Co?“ Zeptala se nevině.

„Ty se ptáš co?“ Odstrčil jsem ji z náruče. Smutně se posadila na kraj postele. Samozřejmě zády ke mně. To dělala pokaždé, když se semnou nehodlala bavit.

„Nemysli si, že to nechám jen tak Seleno. Budu o tom mluvit.“

„Jenže já nechci.“ Vstala, došla ke skříni a začala hledat oblečení.

„Seleno pojď sem.“ Byl jsem opravdu naštvaný, daleko víc než když se schválně řízla do ruky v Bath.

„Ne!“ Ani se neotočila.

„Seleno!“

„Ne, Carlisle a přestaň na mě křičet.“ Nechala spadnou deku na zem. I v šeru jsem viděl její stále dokonalé křivky. Oblékla se. Nebyl jsem schopen slova, ale přeci.

„Proč?“

„Proč co?“

„Proč jsi mě nechala?“

„Přece si nemyslíš, že jako upír bys mohl být otec. Ne že bych tě chtěla nějak urazit lásko, ale přemýšlej. Tvoje tělo zemřelo. To je jasné ne?“ Vrátila se ke mně. Posadila se a pohladila mě svojí teplou rukou po ledové tváři. „Chápu, že ti tady něco chybí, ale prostě to nejde, ani nepůjde. Zbytečně jsi mě chránil lásko. Miluji tě, ale prostě otec být už nemůžeš, ale kdybys chtěl…“ Nechala větu nedokončenou.

„To ne. Nebylo by dobré, kdyby dítě vyrůstalo ve společnosti upíra.“ Lehce mě objala. Sice na to použila nejvíce síly co měla. „Musím jít. Dostal jsem nabídku dobré práce.“

„To je skvělé, Carlisle. A co budeš dělat?“ Začala stlát postel.

„Zase v lomu.“ Zůstala nehnutě stát.

„V lomu? Aha. Tak to je skvělé, Carlisle.“ Rychle odešla. Věděl jsem, že si vzpomněla na domov. Určitě to není pro ni lehké.

Odešel jsem do města za Hansem Stevensem. Dal mi práci bez meškání. Pak vše běželo jako na drátkách. Dny utíkaly jak voda, které se měnili v týdny, jenže se něco změnilo. Můj vztah se Selenou, ani nevím proč. Přicházel jsem opravdu velmi pozdě, někdy v sedm večer, ona zavírala svůj velmi úspěšný krámek s bylinkami v šest hodin.

Už nechtěla spát v mém náručí, ani abych spal s ní v ložnici. Nechápal jsem to. Bylo to divné. Prostě se mi vyhýbala. Už si semnou ani nepovídala, když jsem ji náhodou odchytil strašně rychle dýchala a byla strašně bledá, ihned zmizela v ložnice a  hlasitě plakala.

Za dva dny jsem přišel z práce dřív kvůli závalu, který zabil několik mužů, já záhadně vyváznul. Srub byl podivně ztichlý, ale zaposlouchal jsem se. To co bylo slyšet bylo neuvěřitelné. Uslyšel jsem dvě srdce. Jedno z nich bylo Selenino, tlouklo rychle a tak vystrašeně a to druhé tlouklo podivně, skoro jako srdce kolibříka strašně rychle. Co bylo ještě podivnější, obě srdce tloukli od sebe jenom několik centimetrů.

To snad ne!

Vběhl jsem do domu upíří rychlostí. Selena ležela zkroucená za pultem a vší silou se držela za břicho a bolestivě oddechovala.

„Seleno…“ Překvapeně se na mě podívala.

„Carlisle musíš pryč. Aaahh.“ Cukla s sebou.

„Co je to s tebou.“ Pak mi to došlo. Pod sukní měla veliké bříško. „Seleno…“

„Carlisle uteč!“

„O čem to tady mluvíš?“ Měl jsem o ni strach, ale zároveň byl šťastný. Selena byla těhotná. Čekala dítě, moje dítě. Počkat, ale stalo se to teprve před několika týdny, nemůže být v tak vysokém stádiu těhotenství, to nejde.

„Jsou tady…“ Zase vykřikla bolestí.

„Co se děje? Co je ti?“

„Ale to nic. Dítě má jenom hlad.“

„Tak se najez.“

„Ono nechce obyčejné jídlo Carlisle, ale o to se teď nezajímej. Musíš okamžitě odejít dokud tu nejsou.“ Ve tváři se jí zrcadlila neskutečná bolest.

„Jak, že nechce obyčejné jídlo?“

„Posloucháš co ti tady říkám? Okamžitě vypadni.“ Byl jsem hned u ní a vzal ji lehce do náručí, byla tak lehká, vypadala jako by zestárla nejmíň o deset let. Neměla sílu se mi bránit. Tak slabá byla.

„Přeci vás tady nemůžu nechat.“ Byl jsem naprosto šťastný a nehleděl na to co mi říkala dalšího.

„Carlisle, přišli si pro tebe.“

„O čem to mluvíš Seleno?“ Donesl jsem ji do ložnice. Byla tak slabá.

„Jsou ve městě. Někdo přišel na to co jsi. Zřejmě ten Hans Stevens, když jsem ho viděla, hned mi došlo, kdo to je. Znala jsem ho ještě z Hastingsu, dělal na pile. Nechápu co dělá tady. Ty jsi ho nepoznal Carlisle?“ zavrtěl jsem hlavou.

„Seleno, kdo přišel? Řekni mi to!“

„Lovci, lovci upírů!“ Zkroutila se pod náporem bolesti. Prasklo jí žebro.

„Co se to s tebou děje lásko?“

„Dítě potřebuje lidskou krev.“

„Ne!“ To nemůže být pravda. „To nemyslíš vážně?“

„Je to přece na půl upír. Teď už jdi lásko. Uteč dokud to jde. Jsi daleko rychlejší než oni. Utečeš jim. Zameteš stopy.“ O čem to tady mluví? Přece si nemyslí, že ji opustím, když čeká moje dítě.

„Carlisle…“ Ozvalo se prudké bušení na dveře a řev.

„Otevřete ty dveře, my víme, že jste doma, okamžitě je otevřete nebo je vyrazíme.“ Ohlédl jsem se po Seleně.

„Jdi pryč,“ vykřikla.

„Ne.“ Hnal jsem se dolů ke dveřím. Lovci se už dobývali dovnitř.

„Otevřete ty dveře nebo vás vykouříme.“ Prudce jsem narazil do dveří. Tři těla odskočila.

„To je ten zplozenec pekla!“ Vykřikl jakýsi muž, zřejmě jejich velitel. Měl hluboký hlas. Natáhl pušku a vystřelil. Kulka proletěla dřevem jako máslo narazila do mojí ruky a odrazila se. Zlostně jsem zavrčel. Tak tohle tedy ne. Nebudou po mě střílet v mém vlastní domě.

Se řevem jsem vytrhl dveře ze zárubní, venku před srubem stáli čtyři muži s mušketami. Tak vzteklý jsem v životě ještě nebyl, první muž mě polil svěcenou vodou, skončil se zlomeným vazem, ti další  po mě začali střílet. Kulky se od mého kamenného těla odráželi, nebolelo to, jenom lechtalo, ale o to víc mě to popudilo.

Střely mě natlačili do srubu. To nebylo dobře. Musel jsem chránit rodinu. Prudce jsem skočil po jednom co v ruce držel stříbrný kříž přiložil mi ho na odhalenou hruď z níž se ozval jenom pobavený smích. V mužově tváři se zrcadlil čirý strach. Vzal jsem jeho hladu do dlaní a trhl, zhroutil se na zem. To zbylé dva muže popudilo, jeden z nich mi zmizel z očí a druhý vytáhl česnek.

„To nemyslíš vážně.“ Řekl jsem mu pobaveně.

„Ne.“ Vystřelil z bambitky. Strefil mě do hrudi. Kulka se odrazila a strefila ho do nohy, bolestivě vykřikl a strhnul s sebou petrolejku, která dopadla na podlahu, kde se bohužel sušili byliny. Vyšlehl vysoký plamen.

„Sakra.“ Sundal jsem si košili a snažil se to uhasit, ale z ložnice se ozval šílený křik.

„Seleno!“ Čtvrtý muž ji táhl dolů po schodech.

„Nech ji nepokoji!“ Zavrčel jsem na něj.

„Nebo co?“ Přiložil jí nůž na břicho. Zastavil jsem.

„Polož to.“

„Ani mě nenapadne. Prvně zabiju ten hnus co je v ní a pak tebe.“ Vykřikl a trhl Seleně hlavou dozadu. Oheň se mezitím rozhořel. Plameny pohlcovaly byliny jako nic, olizovali dřevo s větší razancí.

„Myslíš, že  tě hned nezabiju? To pro mě není problém. Podívej na svoje lidi.“ Ukázal jsem na dvě těla, která ležela jen malý kousek od ohně. Již za chvíli je pohltí plameny, nic po nich nezůstane, žádné důkazy a já se Selenou a naším nenarozeným dítětem utečeme.

„Jenže já udělám tohle.“ Neuvěřitelně rychlým pohybem ruky bodnul Seleně nůž do pravého ramene, nechal ji klesnou pod schody a vrhnul se na mě, když jsem ji chtěl pomoci, odněkud vytáhl celý stříbrný nůž. Napřáhl ruku, zlomil jsem mu ji v lokti, bolestivě zařval.

„To je za Selenu… a tohle…“  Nožem jsem mu podřízl krk. „Za můj dům.“ Zhroutil se na zem, kde ještě chvíli chroptěl.

Hned jsem byl u Seleny. Po tvářích jí stékaly slzy. Rána na rameni krvácela.

„Carlisle uteč.“

„Vezmu tě s sebou.“

„Ne stejně jsem už mrtvá..“

„Ale co dítě…“

„Víš Carlisle, někdo za mou přišel před patnácti lety, řekl mi, že přijdeš a že se do tebe zamiluju. Nevěřila jsem tomu, ale stalo se. Jenže mi taky řekl, že ta láska nebude dlouho trvat. Brzo umřu, ale předtím, že otěhotním víš.“ Zkroutila se bolestí.

„Seleno…“

„Dítě stejně matku…“ zachroptěla. Spadl mi na záda hořící trám.

„Seleno!“

„Jdi.“

„Lásko!“

„Odejdi, Carlisle. Miluji tě.“ Odstrčila mě a do ruky mi strčila náhrdelník se dvěma diamantovými slzami. Naposledy jsem ji políbil, byl to nejkrásnější polibek co mi dala. Říkal, miluji tě, nikdy na tebe nezapomeneme. Vstal jsem. Kdybych mohl, plakal bych. „Já jsem jenom cesta ke spřízněné duši, Carlisle. Už jdi.“

„Nemůžu tě opustit.“ Už hořel celý srub. Nevěděl jsem jestli mi může oheň ublížit, ale teď mi to bylo docela jedno.

„Jednou se setkáme.“ Pomalu jsem odcházel, ale stále hleděl na Selenu. Ležela tam jen tak. Naprosto v klidu. Ruce položené na velkém bříšku.

Venku jsem bolestivě řval, nemohl jsem se na to dívat a rozběhl se do lesa. Běžel jsem a běžel, ale pak se zastavil, musím jít zpátky. Nejsem přece zbabělec.

Trvalo mi dva dny vrátit se. Ze srubu nezbylo skoro nic. Prohledával jsem ty zbytky, ale nic jsem nenašel, jen jsem ucítil zase ten zvláštní pach. Na místě kde měla zemřít moje Selena se v popelu něco lesklo. Do ruky mi vklouzla třetí diamantová slza.

,Teď jsou v bezpečí.´

To jsou. Vzhlédl jsem k zamračenému nebi. Budou na mě dávat pozor navěky věků. Možná měla Selena pravdu. Možná mi měla jenom ukázat cestu, kterou se mám jako upír ubírat. Pokusím se tou cestou jít.

Nezklamu tě lásko.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 15. kapitola: