Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Diamantové slzy - 11. kapitola

24.06.2009 (23:02) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1174×

11. Žádost o ruku

Druhý den se Selena probudila hodně pozdě, skoro až v poledne, ale s úsměvem na tváři. V očích jí zajiskřilo.

„Carlisle.“ Zašeptala.

„Jsem  tady.“

„Ty jsi neodešel?“

„Ne.“

„Proč?“

„Ty se ptáš proč? Neměla by jsi být spíš šťastná?“ škádlil jsem ji.

„Ne…ne. Tedy…ano. Ano jsem šťastná, ani nevíš jak.“ Přivinula se blíž jak jen jí bolest dovolovala.

„Ale vím.“ Ruku jsem položil na srdce. Rychle tlukoucí. Zrudla.

„Promiň.“ Hlesla.

„To nevadí jsem po jídle.“ Oba jsme se zasmáli. „Nemáš hlad? Na co bys měla chuť?“ Pohladil ji po vlasech.

„Na tebe.“ Špitla a uličnicky se na mě podívala. Schválně jsem se zamračil a odstrčil ji. Překvapeně na mě hleděla. Chtěla něco říct, ale to už jsem ji opět svíral v náručí.

„Ale nemysli si, že z tebe udělám někdy upíra. Na to zapomeň rovnou. Je ti to jasné Seleno?“ Zatvářila se strašně ublíženě. Zamrkala.

„Ty mi bylo jasné.“ Odpověděla sarkasticky, ale přesto vyrovnaně.

„Ale můžu ti nabídnou něco jiného.“ Zaujatě zvedla hlavu.

„Ano? Poslouchám.“ Tvář se jí rozzářila jak malému děvčátku. To jsem miloval.

„Napadlo mě, že bych zítra mohl zajít do města, najít si tam práci…“

„Práci? To nemyslíš vážně? Někdo by mohl přijít na to co jsi!“ Nereagoval jsem na Selenino přerušení.

„Ty by jsi zůstala tady, prodávala tady bylinky. A za pár týdnů, po tvém naprostém uzdravení by jsme se mohli vzít.“ Uhnul jsme pohledem, a pak jí pohlédl do očí.

„To…to…to…“ překvapeně polknula. „Ty…ty…j-js-si-mě…po-ožádal o…o…“

„Byla to oficiální žádost o ruku Seleno. Pokus s ní tedy souhlasíš?“ Mrknul jsem na ni.

„Jo…jo. Teda. Ano. Ano. Souhlasím.“

„Staneš se mojí ženou Seleno Harris?“ Pokusila se vstát, ale nenechal jsem ji.

„Dokud neumřu.“ Měla ve tváři smutek. „Ale o to se budu snažit, abych ti to vynahradila.“ Jemně jsme ji objal a políbil na čelo. Spokojeně zívla a usnula.

****

Další  den ráno jsem Seleně vyměnil zábal a odešel do města, hledat si práci. Město bylo úplně jiné než Londýn. Malé. Což naznačovalo, že se tady budou všichni dobře znát. Nevěděl jsem jak moc dobře znají Selenu, jak moc by se dostala do řečí, kdybych zmínil to, že ji znám. Vlezl jsem do prvního hostince na první ulici. U výčepu stál typický hostinský. Vypasený, prase připomínající člověk. Pečlivě jsem se nadechnul než jsem vešel dovnitř. Všichni zvedli hlavu, jakmile mě uviděli.

„Copak panáčku?“ Zeptal se hostinský nevraživě. „Ztratil jsi něco?“

„Ne pane. Jen hledám práci. Pane.“ Došel jsem až k výčepu.

„A pivo si dáš, panáčku?“ Začal ho čepovat. Nemohl jsem odmítnout, ale nevím proč, šíleně mi zapáchalo.

„Nemá mu sebe peníze, pane hospodský.“

„To je problém, panáčku.“ Přestal čepovat.

„Právě proto hledám práci. Nevěděl by jste o nějaké?“ Ohlédl jsem se po hospodě.

„Hej, Hansi.“ Chlapík vypadající tak na čtyřicet zvedl hlavu od korbelu. Měl vodnaté oči a černé mastné vlasy. „Na pile něco nejni?“ Mužík jménem Hans zavrtěl hlavou.

„Karle, u cestářů není místo po starým vochlastovi Stevensovi? No po tom co skočil z toho útesu?“ Druhý mužík byl mnohem starší než první muž, tvář měl celou vrásčitou, ale za to upřímné oči.

„U cestářů ne,“ smutně jsem svěsil hlavu. „Ale v kamenolomu hledají novu sílou. Někoho mladýho, plnýho síly.“ Prohlížel si mě od hlavy k patě.

„A co tě sem přivádí chlapče?“ Vzal si korbel piva a pomalu se šoural ke mně.

„Jak jsem řekl pane hledám práci.“ Žíla na krku mu nepříjemně tepala. Zřejmě mi nevěřil. Taky bych si nevěřil.

„Takovej pohlednej mladík jako ty a bere práci i v kamenolomu. Na to muší něčo bejt.“ Pohodil mým směrem korbel. „Lukasi, dej tady mladýmu jeden na můj účet.“ Hostinský přikývl.

„To nemohu přijmou, pane.“

„Jasně, že můžeš chlapče. Nově příchozí, mladou krev v tohle kraji vítáme s otevřenou náručí. Tak co tě sem přivedlo. Jen to řekni staroušovi Karlovi.“ Chtěl mi položit ruku na rameno, trochu jsem uhnul, jen tak, že to nevypadalo vůbec podezřele.

„Snoubenka.“

„Oho.“ Zaburácela celá hospoda.

„A známe tu krasotinku? Co chlapče?“

„To nevím pane Karle.“

„Říkej mi Karle.“ Kývli jsem si na seznámení.

„Jmenuje se Selena. Selena Harris, Karle.“ Hospoda rázem ztichla.

„Selena ze srubu u lesa?“

„Ano ta pane. Je s ní snad něco v nepořádku?“

„No tak to máš pořádný štěstí chlapče, že se ti podařilo uhnat zrovinka tohle děvče. Je to poslední žijící potomek místní šlechty co tu vládla posledních osm set let.“ Cože?

„Vážně?“

„Zrovinka jo! Víš co, pojď. Vemu tě do lomu ať ti tam vyřídíme tu práci.“ Vyšel jsem za starým Karlem z hostince s udiveným výrazem na tváři. Tak takhle to Selena myslela, že les je její.

V lomu to dopadlo skvěle. Když viděli, jak jsem stavěný a předvedl jim mnohem menší sílu než ve skutečnosti mám, brali mě všemi deseti. Nástup každý den v pět a konec šichty v taky v pět.

Cestou zpátky do srubu se mě Karel vyptával odkud jsem, když se dozvěděl, že z Londýna překvapeně hvízdnul.

„Dneska teda jedno překvapení jedno za druhým. To ti povím chlapče. Tak se teda měj. A pozdravuj Selenu. Ona bude vědět, že se za dva dny stavím, podívat se jak se má. A to ti povídám. Dej si na mě pozor. Je pro mě jako dcera.“ Burácivě se zasmál a odešel po kamenité cestě k městečku. Já zamířil k lesu do srubu.

Selena ležela u krbu a přihazovalo do něj polena, nešlo jí to. V mžiku jsem byl tam, udal to místo ní. Káravě se na ni podíval.

„Začalo to dohořívat.“ Obhajovala se.

„To nebylo kvůli tomu.“ Vzal jsem si ji do náruče. Políbila mě na tvář, ale odtáhl jsem se.

„Co se stalo?“

„Poslední z rodu?“

„Ne!“Vykřikla vyděšeně. Toužila odejít, ale neodešla. Jemně jsem ji držel. „Tohle jsi se neměl dozvědět.“ Začala plakat.

„Všechno mi řekni. Prosím.“

„Dnes ne Carlisle. Dnes ne. Někdy jindy ji ti povím.“ „Dobře.“ Odpověděl jsem a políbil ji.

„Za dva dny prý přijde nějaký Karel, pomohl mi najít práci. Podívat se jak se máš.“ Selena se zasmála, ale jen lehce.

„Tak to, abys tu nebyl. Karel je jak můj otec a až mě uvidí tak ti za něj neručím.“

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Diamantové slzy - 11. kapitola: