Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 32. kapitola

02.07.2010 (15:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3833×

32. kapitola

New York, pohled Belly

Když jsem se otočila, nebyl tu. Poslechl mě a odešel. Najednou jsem nevěděla, jestli to bylo správné, jestli jsem vážně chtěla, aby odešel...

Otočila jsem se zpátky k oknu a dál se dívala na ten chaos pode mnou. Přemýšlela jsem.

Co by se stalo, kdyby nás Dan nevyrušil?

Milovali bychom se teď na mojí posteli?

Líbal by mě všude, kam by jeho rty dosáhly?

Nebo bych se zachovala tak, jako před chvílí, ale přerušila bych to já, a pak ho vyhodila?

Dokázala bych mu vlastně říct ne?

Nebo bych se mu poddala?

Byla jsem zmatená. S Danem jsem prohodila pár vět, byl překvapen, když mě viděl, jak málo jsem oblečena, ale mně to bylo jedno. Když viděl i slyšel, že moc nevnímám a že mu sotva odpovídám, zase odešel.

Byla jsem ráda, že se neptal, co se stalo. Když se za Danem zavřely dveře, poodešla jsem od okna, rozhodnuta, že se převleču.

Jenže jen jsem se dotkla kalhot, hned jsem ucítila chlad, který z něj sálal a ruce, které mi rozepínaly zip u riflí. Trhla jsem sebou, jako bych dostala elektrickým proudem. Byla jsem bezbranná, protože tohle se opakovalo vždy, když jsem si chtěla sundat kalhoty...

Měla jsem už na krajíčku, když mě napadla ledová sprcha. Zalezla jsem do sprchového koutu, páku, kterou se nastavovala teplota vody, dala úplně doprava a na mě začala téct velmi ledová voda. Ta mi však moc nepomáhala, protože mi připomínala jeho doteky...

Naštvaně jsem prudce pákou otočila na druhou stranu. Na moje tělo začala téct horká voda, až jsem musela vykřiknout úlekem.

Vodu jsem rychle zastavila. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. Byla jsem naštvaná, ale nedokázala jsem říct na koho. Možná na sebe, ale opět jsem nevěděla proč.

Opřela jsem se zády o stěnu a sklouzla na zem, nohy jsem přitiskla k tělu, rukou nahmatala páku a pustila na sebe vodu, opět ledovou. Nechápala jsem svoje chování, nechápala jsem samu sebe.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, nechala na sebe téct studenou vodu a přemýšlela. Vyrušil mě však Dan, který se najednou objevil v koupelně s otázkou, co se mi stalo. Nedokázala jsem mu odpovědět, proto jsem jen zavrtěla hlavou.

Povzdechl si, vypnul vodu a vzal mě do náruče. Ručníkem mě rychle, ale pečlivě osušil a sundal ze mě mokré oblečení. Byla jsem jako v transu, téměř jsem o sobě nevěděla. Opět mě osušil, protože mokré oblečení mi trochu zmáčelo moji kůži.

Pak jsem cítila, jak na mě něco navlékl a položil do něčeho měkkého a něčím mě přikryl. Na chvíli jsem otevřela oči a koukla se do Danových ustaraných. Lehce mě pohladil po vlasech a já unaveně zavřela oči. Až teď jsem si uvědomila, že jsem plakala.

Jen co jsem zavřela oči, jsem usnula.

...

Měla jsem sen. Nádherný sen.

Ležela jsem na posteli, nade mnou Edward a věnoval se mým rtům. Moje ruce klouzaly po jeho zádech. Jeho rty se po chvíli vydaly na můj krk.

Najednou si sedl a jeho ruce na mých zádech mě donutily udělat to samé. Edward mi šikovně sundal triko a já na oplátku udělala to samé jemu. Jeho rty se odtrhly od mého krku a zadíval se mi do očí. Ty jeho byly krásně zlatavé, jako to nejcennější zlato a plné něhy.

Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Pak se sklonil k mému krku, kterému se zase začala velmi náruživě věnovat...

Pak se sen změnil.

Byla jsem v jakési temné a úzké uličce. Přede mnou byla vysoká mužská postava a skláněla se k nějakému vyděšenému muži. Muž, který se skláněl, se najednou otočil a já v něm poznala Edwarda, který teď měl černé oči plné zloby.

Jeho rty se pohybovaly, ale já neslyšela ani slovo... Něco mě však donutilo přikývnout.

Edward se opět otočil k muži, který se teď krčil na zemi, a snažil se zřejmě splynout se zdí. Vyděšeně jsem se dívala na mého anděla, jak se sklání, jeho rty se opět pohybovaly a já zase nic neslyšela. Zahlédla jsem, jak se Edward pousmál...

Muž se na něj vyděšeně díval a já to nechápal. Jak se na něj mohl dívat vyděšeně? Na Edwarda? Vždyť to nešlo. Ne na tu jeho krásnou tvář...

Najednou se Edward sklonil ještě víc a zakousl se tomu chlapovi do krku...

Překvapením a hrůzou jsem vykřikla...

...

„Bello! Bello! No tak, probuď se!“ lomcoval se mnou Dan a já rychle otevřela oči. Dívala jsem se do Danovy ustarané tváře. Můj tep i dech byl zrychlený, moje plíce lapaly po dechu. Cítila jsem, jak jsem zpocená. Sedla jsem si, a tak jsem zjistila, že Dan na mě natáhl jedno ze svých triček. Vlasy jsem stále měla mokré, k vodě se teď přidal pot.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše a nabídl mi svoji náruč, kterou jsem hned přijala a přikývla jsem. Těžce jsem polkla a snažila si udělat v hlavě pořádek. Zabořila jsem hlavu do jeho hrudi a zavřela oči. Chvíli mě kolíbal a hladil po zádech snažíc mě uklidnit.

„Je tu Alice a prý s tebou nutně potřebuje mluvit...,“ prolomil Dan ticho. Překvapeně jsem zvedla hlavu a koukla se mu do očí. Zřejmě v mých očích viděl otázku, jestli je to pravda, a tak přikývl.

„Ok... Přiveď ji, prosím,“ zašeptala jsem. Když jsem se probudila (respektive – když mě probudil Dan), myslela jsem si, že je ještě noc, ale opak byl pravdou. Sluníčko schované na šedými mraky, které říkaly, že bude brzo pršet, muselo být už vysoko na obloze.

Dan přikývl, odtáhl se a zmizel na chodbě. Aniž bych se nadála, objevila se Alice.

Vyděsila jsme se, když jsem ji spatřila. V takovémhle stavu jsem ji nikdy neviděla.

Vypadala, jako by hodně dlouho nespala (což taky vlastně ne), kruhy pod očima byly vidět ještě více než jindy, hnědé oči plné bolesti a bezbrannosti. Vlasy neměla rozjařené jako vždy, tentokrát ji splývaly podél krásného, teď však utrápeného obličeje. Tvářila se, jako by ji pálili na hranicích...

Pohled na ni mě bolel a bodal u srdce... Hned jsem poznala, že se něco stalo... Strach naplnil celé moje tělo a celou moji duši, zaprodanou peklu.

„Co se...“ Ani jsem nestačila dopovědět svoji otázku, Alice mi skočila do řeči.

„Musíš jít se mnou, Bello! Ty jsi jediná, na koho dá!“ Popadla mě za ruku a vytáhla z postele. Muselo se stát vážně něco hrozného, protože mě ani nezkritizovala, jak vypadám...

Byla jsem zmatená z jejich slov. Kam mám jít? A kdo na mě dá?

„Počkej, počkej...,“ brzdila jsem Alici, která mi do rukou podala první oblečení, které ji padlo pod ruku... „Co se komu stalo?“

Alice se zastavila a otočila se na mě čelem, aby se mi mohla podívat do očí.

„Jde o Edwarda, Bello... On...“

Když zmínila Edwarda, celá jsem ztuhla a čekala, co z ní vyleze, ale ona se nemohla vymáčknout.

„Co on, Alice?“

„Každý chybuje... I my...“ Nemusela nic říkat dál. Pochopila jsem ji... Edward zabil člověka... Stejně jako v mém snu...

„Kde je?“