Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 25. kapitola

31.01.2010 (11:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4568×

25. kapitola

New York, pohled Belly

Oslavovali jsme tak do osmi ráno, pak, když Dan zjistil, kolik je hodin, jsme si řekli, že je čas se nachystat na naši práci. Už dlouho jsem nelovila normální hříšníky, ale Dan řekl, že peklo tuhle práci nechce svěřit nováčkům a tak jsme museli nastoupit my. Nijak mi to nevadilo, nač taky. Na sebe jsem si vybrala staré odrbané rifle, černé tílko, černou koženou bundu a na oči jsem si dala černé sluneční brýle.

„Hezký!“ hvízdnul Dan, když mě spatřil na chodbě a já se usmála.

„Díky,“ usmála jsme se a přehodila si tašku přes hlavu.

„Můžeme?“ zeptala jsem se a on přikývl. Naráz jsme luskli a objevili jsme se na vlakovém nádraží. Tentokrát jsme se měli projet trochu víc, až do Maine, což je vlastně nejvýchodnější stát USA, takže jsme se nemuseli hned převlékat do uniforem, protož nás čekala jedna zastávka.

Čekali jsme jenom chvíli, náš vlak, který měl jet do Rhode Island a pak do Maine. Vlak jsme stihli akorát, na toaletách, které prý byly mimo provoz, jsme si vyzvedli zavazadla a jízdenky. V zavazadlech jsme měli uniformy, jednotlivé pokyny a seznam hříšníků, které jsem opět měla zlákat do posledního vagónu. Tentokrát jich bylo celkem hodně, protože byly jak z New Yorku, tak z Rhode Islandu.

Našli jsme si kupečko, kde nikdo nebyl a čekali, až se vlak rozjede. Cestou jsme se skvěle bavili a samozřejmě blbli, Dan otravoval mě a já zase otravovala jeho celou cestu, protože kupodivu si k nám už nikdo nepřisedl a tak kupečko patřilo jen nám.

Když jsme byli asi tak v půli cesty, tak k nám přišla postarší žena v uniformě. Tak tuhle budu zaskakovat?

„Jízdenky prosím,“ požádala nás a Dan ji podal ty dva papírky.

„Vypadáte unaveně,“ nadhodila jsem jen tak, kruhy pod očima tomu jasně nasvědčovaly. „

To víte, už to táhnu od půlnoci, to je potom člověk unavený. Ještě že v Rhode končím, jinak bych tu usnula,“ pousmála se a procvakla nám jízdenky.

„Díky,“ usmál se na ni Dan.

„Já děkuji,“ zavrtěla hlavou. „Mějte se,“ rozloučila se s námi a šla zase dál. Dan na rozloučení kývl, já mávla.

„Chuděra malá… Ještě, že tu práci dělám jen příležitostně,“ řekla jsem si sama pro sebe, ale tak, aby to slyšel i Dan.

„Taky si říkám,“ přikývl.

„Ty máš co říkat! Sedíš si hezky vepředu, zatímco já musím trajdat po celém vlaku!“

„To víš… To si musíš umět vybrat!“ zazubí se na mě, já ho fláknu do ramene (pochybuji, že to cítil) a po zbytek cesty se neustále kočkujeme.

...

V Maine jsme tedy za chvíli, nebo aspoň nám to chvilka připadá. To bylo možná díky tomu blbnutí. Opět jsme našli WC, které prý byly mimo provoz, aspoň to hlásila ta cedulka na ní, kde jsme se převlékli do uniforem, já se ještě trochu upravila a pak jsme se vydali na náš vlak.

Přišli jsme akorát, dali jsme si naše zavazadla do kabiny, která byla určená zaměstnancům. Zatímco Dan zamířil k řízení vlaku, já se vydala na menší procházku.

V uchu už jsem měla opět sluchátko, pečlivě schované za rozpuštěnými vlasy, aby mi Dan mohl popisovat hříšníky a já dotyčné mohla odvést do posledního vagónu, který měl tentokrát skončit na nedodělané koleji a tam vykolejit a všichni na místě zemřít.

Do půlky cesty jsem se procházela po vlaku, tu a tam procvakla nějakou tu jízdenky. Až když mi Dan oznámil, že jsme v půlce cesty, a že mám necelou hodinu na to, abych všech patnáct lidí dostala do posledního vagónu, jsem se dala do práce.

Někteří se dali přemluvit lehce, například někteří starší chlápci, nebo spíše muži celkově, s ženami to bylo těžší. A že jich bylo! A já jsem si vždy myslela, že chlapi hřeší víc a ono kulový!

Z patnácti hříšníků jich bylo devět! Devět holek!

Bože, to je hrůza! Kam ten svět spěje? Zavrtěla jsem hlavou a tentokrát jsem zamířila za chlápkem, který měl být poslední. Vše jsem zvládala akorát. Měla jsem ještě deset minut.

Chlapovi se prve moc nechtělo, protože, jak jsem odhadla, tu byl s rodinou, ale když jsem se ještě trochu víc usmála a řekla jsem mu, že v posledním vagónu na něj čeká jeho starý přítel, hned nadšeně šel. Manželce a dětem se omluvil a šel za mnou.

V duchu jsem doufala, aby tam fakt někdo takový byl, protože jinak by se mi otočil na patě a vrátil by se za svou ženuškou. Jenže Dan byl zřejmě hodně dobře informovaný, protože jeden z hříšníků byl jeho starý přítel.

„Ještě tři minuty a pak vagón odpojíš, jo? Vše už jsem zařídil, ty to jen musíš dodělat,“ informoval mě Dan.

„Ok,“ přikývla jsem, usmívala se na ostatní, neustále se dívala na hodinky a tak trochu stepovala před posledním vagónem smrti. Když se Dan ozval, řekl „teď", což bylo znamení, že je čas.

Otočila jsem se ke dveřím, pevně je zamkla a zkontrolovala je, pak luskla a vagón se odpojil. Potěšeně jsem se pro sebe usmála. Zamávala jsem, pak se otočila, zavřela dveře, aby si nikdo nevšiml, že poslední vagón chybí, pak jsem se vydala na menší procházku celým vlakem.

A jak jsem se procházela, tak jsem vlastně zjistila, že i když zabíjím lidi, mě tenhle život baví…

New York, pohled Belly

Do New Yorku jsme se dostali až k večeru, zrovna zapadalo sluníčko. Opět jsme už byli ve svém oblečení.

„Nezastavíme se za Cullenovými?“ zeptal se Dan, když jsme pomalým krokem šli domů.

„A proč?“ zamračila jsem se nechápavě a kopla jsem do prázdné plechovky od koly.

„No… musíme jim přeci říct, kdy a kde je čeká soud,“ připomněl mi Dan a já se plácla do čela.

„No, jo, vidíš… Tak jo, jdeme,“ přikývla jsem. Dan překvapeně zamrkal, zřejmě nečekal, že tak rychle kývnu. Zahnuli jsme do jedné úzké uličky, a tam jsme se přemístili do hotelu, kde byli momentálně ubytovaní.

...

Než jsem se nadála, tak jsem opět stála nohama pevně na zemi. Otevřela jsem oči a spatřila jsem opět ten luxusní hotelový pokoj, ve kterém byli opět všichni.

„Zdravím,“ pozdravila jsem je a kydla si na nejbližší sedačku.

„Ahoj Cullenovi,“ mávl Dan a já se na něj koukla.

„Kdo jim to řekne?“ zeptala jsem se a Dan se usmál.

„Když už jsi o tom začala… Tak povídej,“ pokrčil rameny.

„Já? To ty sis vzpomněl!“

„No, to sice ano, ale teď sis vzpomněla ty,“ zazubil se Dan a já protočila oči.

Bože bože, ty to vidíš… Vlastně, ne ty! Ale Vládce Pekel jo! Povzdechla jsem si a pak se koukla na rodinu, kterou jsem kdysi považovala za svou.

New York, pohled Edwarda

Zrovna jsme se bavili o tom, jak to vlastně bude dál, až bude po tom soudu, který mě a Alici čekal, když se ozvalo lusknutí a než jsme se nadáli, tak v našem pokoji opět stál Dan a Bella. Slušelo ji to. Oba nás pozdravili, zatímco Dan zůstal stát, Bella si sedla na jedno z křesel.

Chvíli se dohadovali, Bella pak však protočila oči a koukla se na nás.

„Takže, jak to říci,“ zamyslela se na chvíli. Koukl jsem se na členy mé rodiny a pak na Dana, ale jeho myšlenky nic nenapovídali.

„Asi takhle… za tři dny vás čeká ten soud,“ oznámila nám a já se koukl na Alici. Zavrtěla hlavou. Nevěděla o tom a ani nevěděla, jak to dopadne.

„Nemusíte se o sebe bát. Vás už Bella zachránila v Itálii. Tady jde jen o to, aby jste svědčili a řekli, jak to všechno bylo,“ uklidňoval nás Dan, když si všiml toho, jak si vzájemně díváme do očí. Otočil jsem se na Dana a ten se pousmál.

„A kdyby bylo nejhůř… My vás z toho vysekáme,“ dodala Bella. Naše pohledy se na chvíli spojily. V jejím pohledu bylo štěstí, pohoda a trocha lásky. Pousmála se a pak se koukla na Dana.

„Možná by to chtělo až do soudu volno,“ nadhodila a Dan se zazubil.

„To není špatný nápad,“ přikývl a plácl si s Bellou.

„Stejně jsme měli zařídit jen jednu partičku hříšníků… Oni pár dní počkají,“ usmála se Bella, která se pak koukla na hodiny.

„Jejda! Zprávy!“ vyjekla, pozvedla ruku a luskla. Díky tomu se pustila televize na příslušném programu. Dan nevypadal překvapeně, ani Bella ne, oba zřejmě byli zvyklí, ale my ne.

„Proč se chcete…,“ začal Carlisle, ale Bella ho přerušila zvednutím ruky a dál poslouchala moderátorku, která právě uváděla další zprávu. Nějaký vagón se odpojil a pak vykolejil na nedodělané koleji.

„…Případ bude vyšetřovat policie. Vlaková společnost se brání a odmítají potvrdit, že vlak a koleje jsou ve špatném stavu. Zatím nikdo přesně neví, kolik je mrtvých, ale odhaduje se na patnáct lidí. Mezi nimi je údajně i Mark Brown, který byl podezřelý z dávání úplatků politikům,“ informovala redaktorka televize, která tuto reportáž dělala.

Patnáct lidí. Patnáct lidí umřelo, protože koleje nebyly v pořádku. Co se na tom světě děje…

Z mého přemýšlení mě vytrhla Bella, která se podívala na Dana.

„Který to byl ten Mark?“

„Ten s tou rodinou.“

Bella protáhla obličej. „Tak ten. No… z manželky je vdova. Ale třeba se ještě uvidí,“ pokrčila rameny.

„Co tím chcete říct?“ zeptal se Carlisle. Dan se podíval na Bellu a ta se nervózně kousla do rtu. Tenhle její zlozvyk jsem na ni miloval. Vždy jsem totiž věděl, že přede mnou něco skrývá, nebo že je nervózní, nebo že se stydí.

„No… totiž… Ten vlak jsme způsobili my,“ začal vysvětlovat Dan, říkajíc to tónem, jako by nám všem bylo sotva pět let.

„Asi nechápu,“ zamračila se nechápavě Alice.

„To já jsem ten vagón pustila na tu slepou kolej… To já jsem je zlákala do toho posledního vagónu,“ špitla Bella a všichni jsme se na ni překvapeně podívali.

„Cože? Ty?“ vydechl Emmett.

„Jo, já. Tohle je totiž naše práce,“ kývla směrem k televizi, kde právě probíhal rozhor o tom, jak moc jsou koleje v hrozném stavu.

„My takhle zabíjíme lidi, víte. Vždy se najde nějaký způsob, jak je dostat do pekla. A jeden z těch způsobů je právě tenhle,“ pokračovala Bella, luskla a televize se vypnula. Bella se na každého zvlášť podívala a jako posledního si opět nechala mě. Naše pohledy se opět spojily, tentokrát však na delší dobu.

„Kolikrát jste tohle udělali?“ zeptal se Carlisle tiše.

„Vlak jen pětkrát a pokaždé trochu jinak a na jiném místě. Nemůžete udělat stejnou nehodu několikrát za sebou. Bylo by to nápadné,“ odpověděla Bella, její pohled stále zakotvený v mém.

„Nedívejte se na nás přes prsty, prosím. My je vlastně jen dostaneme do pekla,“ dodal Dan, který byl stále v pohodě a uvolněný.

„Někdy můžete s námi, jestli chcete… Sice tohle není už naše práce, ale když se jedná o něco důležitějšího, řeknou zkušenějším,“ navrhne dál, když v pokoji stále vládne ticho. Bella se zamračí a po dlouhé době naše oční spojení zruší.

„Pochybuji, že budou chtít vidět, jak lákám hříšníky do vagónu smrti,“ namítla.

„To sice ne, ale můžou vidět, jak pracujeme. Ví, jak pracují doktoři, právníci, lékárníci, kadeřnice, návrhářky, šičky, ale neví, jak pracují ďáblové… To totiž ví málokdo,“ řekne klidným hlasem a pak se koukne na Carlislea.

„Měli byste zájem? V pekle by se to dalo zařídit.“ Všichni se teď dívali na Carlislea.

„No… uvidíme,“ odpověděl otec a Dan se podíval na Bellu, která opět protočila oči.

„No nic… My půjdeme. Soud je ve dvě, tak ve tři čtvrtě u nás, ano?“

„Ehm… Nemůžeme se přemístit s nimi,“ připomněla Bella.

„Tak o půl, no. Baže to je s vámi starostí,“ povzdechl si Dan.

„A co teprve s tebou?“ uchichtne se Bella a než se nadějeme, ozve se lusknutí a Dan už v místnosti není.

„Hlavně se nějak nestresujte,“ pousmála se Bella. „Pánům bych jinak radila nějaký oblek, nebo tak něco a dámy, vy nějaké to lepší oblečení. Ale je to jen menší rada,“ dodala, mrkla a hned, jak se ozvalo lusknutí, tak tu nebyla ani ona.