Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 22. kapitola

19.11.2009 (13:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4616×

22. kapitola

Forks, pohled Belly

Vzala jsem vlaštovku do svých rukou. Tentokrát jsem se krátce nezasmála, jako v Itálii, tentokrát jsem věděla, co v tom dopisu je. Polkla jsem a rychle ji rozdělala.

Prosíme, aby se slečna Swanová zítra, podle času v New Yorku, dostavila v 14.00 do pobočky pekle Pekelné údolí.

Důvod: prozrazení tajemství vlkodlakovi (Jacobovi Blackovi, není měsíční dítě)

Čeká vás zřejmě pekelné posezení

S pozdravem

Pobočka Pekelné údolí (New York) a Deštivé peklo (Forks)

Před tím jsem se nezasmála, ale teď jsem musela. Deštivé peklo… Název vystihli skvěle. Úsměv mě však hned přešel.

Byla jsem pozvaná na nějaké pekelné posezení, a to hned zítra… A já mám uniformu v čistírně… Byla jsem však ráda, že Jacobovo jméno je jen zmíněné, že jsem mu prozradila, kdo jsem a že nemusí se mnou. Nahlas jsem si oddychla.

„Tak vidíš, že to není zas tak strašné,“ uslyšela jsem ho, ale já zavrtěla hlavou.

„Pro tebe to není zas tak strašné, ale pro mě asi jo… Proto budu muset jít…“ pousmála jsem se a jeho úsměv ztuhl.

„Ale budeš v pořádku, že jo?“

„Snad ano… Neboj, už jsem byla i před soudem a obhajovala jsem Edwarda, tak zvládnu i tohle,“ ujistila jsem ho. Při Edwardově jméně opět ztuhl, ale hned byl v pohodě. Zvedla jsem se ze země a koukla se mu do očí. Jacob už taky byl na svých a proto jsem musela zaklonit hlavu.

„Nedělej hlavně žádný blbosti… Dozvím se to,“ napomenula jsem ho.

Tázavě zvedl obočí.

„Patříš peklu… stejně jako všichni upíři a vlkodlaci,“ dodala jsem a on nepatrně přikývl. „Dej na sebe a na Charlieho pozor,“ poprosila jsem ho a on opět přikývl.

Objala jsem ho a on objal mě…

„Ale jak se dostaneš… kde to vlastně bydlíš?“

„Momentálně v New Yorku… a neboj… my ďáblové umíme věcí…“ uklidnila jsem ho, mrkla na něj, otočila se a vešla do lesa.

Chtěla jsem poprvé zkusit způsob přemisťování, o kterém jsem zatím jen slyšela. Musíte neustále myslet na toho, koho chcete vidět a objevíte se vedle něj. Zavřela jsem usilovně oči a stále dokola si opakovala Danovo jméno.

Na chvíli jsem otevřela oči a otočila se, abych mohla spatřit Jacoba, který tam stále ještě stál.

Pousmála jsem se, znovu si pomyslela Danovo jméno, luskla prsty a tak mi zmizela půda pod nohama…

New Yorku, pohled Dana

Bellu jsem do konce letu neviděl. Doufal jsem, že má dost rozumu a nepřemístí se pryč. Byl jsem však nervózní, když nevyšla z letadla, ale nemohl jsem na ni čekat celou věčnost.

Zavedl jsem Cullenovi do jednoho velmi dobrého hotelu, kde se ubytovali a dal jsem jim pár instrukcí a taky adresu, kde bydlíme. Strachovali se, jestli je Bella v pořádku, ale já věřil tomu, že je.

Jak ji znám, půjčila si auto a projíždí se po New Yorku…

...

Když se však nevrátila ani po desáté večer, začínal jsem mít strach. Bella nebyla zvyklá takhle sama být tak pozdě venku. Věděl jsem, že u Cullenů je zbytečné hledat, ale i tak jsem se za nimi zastavil.

Otevřela mi Alice.

„Ještě se neukázala,“ řekla mi. Jistě, musela to vědět. Uhnula mi ze dveří, takže jsem mohl dál. Byla tu celá rodina.

„Co se děje?“ zeptal se Carlisle, hned, jak mě spatřil.

„Bella se ještě neukázala… Neukázala se tady?“ vysvětlil jsem.

„Neví, kde bydlíme,“ namítnul Emmett.

„Peklo ví všechno,“ připomněl jsem mu a nervózně jsem chodil po pokoji. Přemýšlel jsem, kam zmizela, až mě vyrušila Alice.

„Kdybych aspoň viděla její budoucnost,“ zašeptala a sedla si vedle Jaspera, který ji objal kolem ramen. Zastavil jsem se na místě a otočil se na Alici.

„Ty nevidíš její budoucnost?“ zeptal jsem se.

Jen přikývla.

„To si nemohla říct dřív?“

„To je to tak důležité?“

„A jak! Nemůžeš vidět její budoucnost, protože je…“ začal jsem, ale vyrušilo mě lusknutí, které se v pokoji ozvalo.

New York, pohled Belly

Ucítila jsem, jak jsem opět měla pevnou půdu pod nohama. Otevřela jsem oči a zamračila jsem. Kde to jsem? Otočila jsem se dokola a spatřila Dana a Cullenovi.

„Bello!“

„Dane! Potřebuji pomoct!“

„Co jsi to sakra udělala?“

„Musela jsem, jinak by se přeměnil!“

„Měla jsi zmizet!“

„Na to je pozdě! Dívej, co mi poslali,“ podala jsem mu dopis, který mi před pár minutami přišel.

Domyslela jsem si, že jsem v hotelu, kde momentálně Cullenovi bydlí. Udělala jsem pár kroků dozadu, až jsem narazila na sedačku. Ztěžka jsem na ni dopadla… Vedle Edwarda.

Dan měl dopis přečtený rychle.

„Jak si mohla? Kvůli tomu psovi riskuješ svoji práci a kdoví všechno? Můžeš být ráda, že tě neposlali rovnou k soudu, ale jen k posezení!“

„Musela jsem! Jinak by se mi tam přeměnil! Víš co by to udělalo s Charliem, kdyby se mu před domem přeměnil mladý klučina ve velkého psa?“ bránila jsem se.

„A kom to mluvíte?“ zeptal se Jasper.

„O mém nejlepším kamarádovi Jacobovi,“ začala jsem, ale Dan mi skočil do řeči.

„Který je momentálně vlkodlak a dozvěděl se, co Bella je.“

„Ty jsi kamarádila vlkodlakem?“ zavrčel vedle mě Edward, až jsem se lekla.

„Jo! No a co?“

„Je nebezpečné být v jednom městě s mladým vlkodlakem, natož s ním kamarádit,“ vysvětlil mi Jasper.

„No a co? To jako chcete říct, že chodit s upírem není vůbec nebezpečné, bo co?“ vypálila jsem ze své pusy. Ani nevím, proč jsem to řekla, ale všichni Cullenovi zmlkli. Na chvíli bylo ticho a Dan neustále četl dopis.

„Půjdu tam s tebou a zkusím tě z toho vysekat,“ zamumlal, tím přerušil to otravné a napjaté ticho.

„Musím to zvládnout sama, když jsem se do toho dostala, tak se z toho i vyhrabu… Problém je, že nemám uniformu,“ zavrtěla jsem hlavou. Dan se zastavil v půli pohybu.

„Kde ji máš?“

„V čistírně,“ kuňkla jsem.

„Já z tebe pojdu… Ale musíš tam,“ protočil oči Dan.

„Proč jsem tedy neviděla Belly budoucnost?“ zeptala se Alice.

„Ty jsi… Jak to?“ udivila jsem se.

Dan si zamumlal něco pro sebe, ale pak začal vysvětlovat.

„Upíři nevidí budoucnost vlkodlaků… Ani těch, co jsou s nimi… Proto jsi neviděla budoucnost Belly, protože byla s Jacobem.“

Překvapivě jsem pozvedla obočí.

„Stále nevím všechno,“ zašeptala jsem si pro sebe a Dan se rozesmál.

„Nediv se… A teď pojď… Musíš se vyspat a taky na zítřek nachystat,“ řekl a podal mi ruku. Pousmála jsem se a chytla se jeho ruky, takže mi pomohl se zvednout.

„Mějte se,“ kývla jsem na rozloučenou.

„Až bude mít po posezení, tak přijdeme,“ slíbil Dan, pak se otočil na mě. „Můžeme?“

„Já jo,“ přikývla jsem.

Naráz jsme pozvedli pravé ruce, luskli jsme a opět jsem ztratila na chvíli půdu pod nohama…