Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 21. kapitola

16.11.2009 (11:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4877×

21. kapitola

Forks, pohled Belly

Několik minut se na mě díval, stále byl ztuhlý. Pak se nekontrolovaně a nahlas rozesmál. Šlehla jsem pohledem k domu, ale v kuchyni se nesvítilo. Udělala jsem další krok, byla jsem jen dva metry od něj. Zamračila jsem se.

Smál se jako blázen.

„Já… já jsem se… se zbláznil,“ řekl mezi nádechy a opět se rozesmál. Koukla jsem se na něj se smutkem v očích.

„Ne, Jakeu, nezbláznil,“ zavrtěla jsem hlavou. I když jsem mluvila tiše, slyšel mě.

Přestal se smát. Zadívala jsem se do jeho očí a on opět ztuhl.

„Ale jo… Vidím tě a rozmlouváš mi to… Zbláznil jsem se,“ přikývl horlivě, jako blázen…

„Jacobe… jak ti to mám jen všechno vysvětlit?“ zamumlala jsem a schovala tvář do dlaní. Chvíli bylo ticho… Pak jsem ucítila jeho teplou ruku na své dlani.

Mírným tlakem mi ruce dal pryč z tváře.

„Bello?“ zeptal se tiše, ujišťoval se.

Pousmála jsem se a pomalu přikývla.

„Ty nejsi…?“

„Ale jo, jsem… Tedy, částečně jo,“ přikývla jsem.

„Jak to?“

„Nevím, jestli ti to můžu říct, Jakeu,“ zamumlala jsem a než se nadál, tak jsem ho objala kolem krku.

Chvíli stál jako přikovaný, pak mě však taky objal.

„Ale co mi nesmíš říct?“ zašeptal, stále mě objímal.

„Co jsem… Nejsem totiž člověk… už nějakou dobu ne,“ odpověděla jsem mu stejně tiše. Na chvíli ztuhl.

„Jak dlouho jsi, co ty jsi?“

„Od té doby, co jsem se utopila.“

„Proč si za mnou nepřišla dřív?“

„Pochop… Pro všechny tady jsem mrtvá a já vlastně jsem… Nemohla jsem se tu ukázat… Jak si myslíš, že by reagovali? Charlie by se z toho zbláznil…“

„Málem se zbláznil… Bylo těžké si zvyknout na to, že tu nejsi…,“ zamumlal tak, abych ho neslyšela, ale já ho slyšela.

„Tuším to, Jakeu… Prosím tě, připomínej mu stále dokola, jak moc jsem ho milovala, jo?“ poprosila jsem ho a on jemně přikývl.

Chvíli bylo ticho…

„Proč jsi skočila?“ zeptal se tiše a zadíval se mi do očí.

„Já… já… tenkrát jsem slyšela hlasy,“ začala jsem pomalu.

„To není důvod skákat Bello… To se dalo vyřešit,“ přerušil mě Jacob.

„To nebyly hlasy, ale hlas… a slyšela jsem ho jen, když jsem byla v nebezpečí… nebo jsem dělala pitomost…“

„Co ti ten hlas říkal?“

„Radil mi, jak se mám chovat… nebo mi říkal, ať to nedělám a ať mám rozum…“

„Proč jsi ho neposlechla i tenkrát?“

„Já… já nevím… Asi jsem chtěla udělat něco rebelského a něco, čím bych porušila slib…“

„Slib?“

„Jo… Když… když Edward (při tom jméně sebou trhl a moje mrtvé srdce taky) odcházel, slíbila jsem mu, že nebudu dělat blbosti a že na sebe dám pozor… Ale on taky nesplnil svůj slib…“

„Aspoň v tom měla ta pijavice rozum… Svůj slib?“ První větu Jacob zamumlala pro sebe, druhou řekl už nahlas.

„Dal mi slib, že mě neopustí,“ špitla jsem, sedla si na obrubník a zadívala se na černé nebe. Tohle město bylo úplně jiné, než je New Yorku. Tolik čerstvého vzduchu a za jasné noci tu někdy jdou vidět i hvězdy.

Jacob si sedl vedle mě a objal mě kolem ramen.

„Nechápu to… Ten hlas si slyšela jen vždy, když jsi byla v nebezpečí… Pro jsi se tedy tomu nebezpečí vystavovala?“ zavrtěl hlavou a i on se zadíval na hvězdy.

Sklonila jsem hlavu.

„Protože ten hlas byl Edwardův,“ zašeptala jsem a zadívala se na kaluži, která byla na silnici. Jacob opět ztuhl.

„Ty jsi slyšela hlas té pijavice?“ zasyčel.

„Klid Jakeu… a neříkej jim tak… Já ti taky neříkám psisko, i když bych mohla… Jsem víc než člověk, upír a vlkodlak,“ uklidnila jsem ho a otočila se na něj.

„Co teda jsi?“

Neodpověděla jsem mu hned. Opět jsem se koukla na černotu nade mnou.

Až teď mě napadlo, že se vlastně asi dívám na nebe… Jak divné. Rychle jsem se koukla na zem. A někde pode mnou je pekelná pobočka.

„Věříš na nebe a peklo, Jakeu?“ zeptala jsem se místo odpovědi. Koukla jsem se mu do tváře. Mračil se, jak přemýšlel, co tím chci zjistit.

„No… asi ne… proč?“

„Já tě u toho nechám, ale někdo popřemýšlej, co s tebou bude, až budeš po smrti.“

„Proč se na tohle Bello ptáš?“

„Víš… říká se, že existuje posmrtný život… A já jsem mrtvá, ale přes to tu jsem…“ napověděla jsem mu trochu. Jacob je chytrý kluk, on na to přijde.

„Ty jsi v nebi, že jo? Jsi něco jako duch,“ řekl a díval se na nebe.

„Ani jedno, ani druhé… Duch nejsem… Objal si mě přece, ale s tím první jsi docela blízko,“ zavrtěla jsem hlavou a na tváři jsem měla mírný úsměv. Chvíli bylo ticho – Jacob přemýšlel a já neměla co říct a tak jsem ho nechala v tichosti přemýšlet.

I já jsem se zamyslela. Jak to teď vypadá v New Yorku? Hledá mě Dan, nebo ne?

Vyrušil mě až Jacob…

„Ty jsi… v pekle?“ dostal ze sebe a já nepatrně přikývla.

„Jo i tak se to dá říct… Sloužím peklu,“ upřesnila jsem a on ztuhl.

„Ty a ďábel?“ ujišťoval se a když jsem přikývla, tak se málem válel smíchy po zemi.

„To se mi fakt jen zdá… Já jsem se zbláznil! Ten největší svatoušek na světě se dostane do pekla!“

„Víc už řvát vážně nemůžeš,“ sykla jsem a plácla ho do ramene.

„Jo, dobře, už mlčím,“ přiložil si prst na rty, ale stále se usmíval a ramena mu cukala. Já se taky usmívala a nevěřícně jsem krotila hlavou.

Zadívala jsem se před sebe a na chvíli mezi námi zavládlo ticho…

Najednou mě něco jemně bodlo do pravého ramene.

Koukla jsem se na tu věc…

A ztuhla jsem.

Zamrkala jsem a zavrtěla hlavou, jestli se mi to náhodou nezdá. Jacob si všiml mého podivného chování a tak se koukl, na co se to vlastně dívám.

A znovu se začala smát, tentokrát tišeji, ale opravdu se už svalil na záda.

„Nech toho, Jacobe, tohle není vůbec vtipný,“ zašeptala jsem a dívala se na tu poletující věc, která pomalu začala červenat.

„Proč? Létající papírová vlaštovka, která levituje ve vzduchu… To je dost vtipný,“ bránil se.

Povzdechla jsem si. Neví, o co jde.

„Jsem ve velkém průšvihu, Jakeu… A ty možná taky,“ špitla jsem, ale věděla jsem, že mě slyšel, protože se přestal smát a opět si sedl.

„Cože?“

„Tohle je dopis z pekla, Jakeu… A to je hodně zlé,“ vysvětlila jsem potichu, zvedla ruku a červenající se papírovou vlaštovku jsem vzala do svých rukou…