Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 2. kapitola

18.09.2009 (21:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4833×

2. kapitola

Pekelné údolí, pohled Belly

Prudce jsem otevřela oči.

Slyšela jsem dobře?

V Pekelném údolí?

Rychle jsem stoupla na nohy a zjistila, že červený plášť zmizel. Měla jsem na sobě černé kostýmkové kalhoty, černou košili, černé sako a červenou kravatu.

„Sluší ti to, má drahá,“ poznamenal Pekelník, když si všiml, jak se prohlížím.

„Děkuji, pane… Co to je?“

„Tvoje uniforma. Stále ji nosit nemusíš, ale když půjdeš třeba na pekelný soud, bude lepší, když si ho vezmeš… Celkově je lepší ho nosit, když jsi v pekle. Pojď za mnou, drahá,“ vysvětlil a vyšel.

Byla jsem v jakési velké hale. Všude bylo plno lidí. Doběhla jsem Pekelníky, takže jsem byla vedle něj.

„Tohle jsou taky ďáblové?“

„Ano… Pár jich je takových, jako ty, jiní mají jinou práci… Spolupracují s nebem, vyplňují karty hříšníků, zařizují, kdy se jaký člověk přemění v upíra, vlkodlaka a někteří je i zachraňují,“ přikývl.

„Upíři? Vlkodlaci?“

„Myslel jsem si, že ty o nich víš, když tvůj milovaný je upír,“ podivil se.

„Jak víte o Edwardovi?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Ach Bello, vše je zapsané v tvé kartě… A Cullenovi patří také do pekel, jen o tom neví… Ale nebe je nechce, i když jsou vegetariáni… A tak zůstali nám.“

Takže já mám ve své kartě napsáno, že jsem chodila s Edwardem?

„Co všechno je napsané v té kartě?“ zeptala jsem se, protože tohle mě vážně zajímalo.

„Jen nejdůležitější věci,“ mávnul rukou.

Nejdůležitější?

Copak je důležité, že jsem chodila s Edwardem?

Všimla jsem si, že nejsem sama, kdo má takové oblečení, jako já.

Pekelník zamířil po schodech dolů. Schody se po chvíli začaly stáčet a já měla pocit, že nikdy neskončí.

Konečně jsme se objevili na dlouhé široké chodbě. Pekelník šel rovně a tak jsem šla za ním.

Na konci chodby byly černé dveře. Až když jsem byla u nich jsem si všimla cedulky:

Pekelník

Zástupce Vládce Pekel

Starosta Pekelného údolí

Čekala jsem, že Pekelník, vytáhne klíče, on však jen luskl a dveře se sami otevřely.

„Pojď dál,“ pokynul mi a já vešla do velké červeno černé kanceláře. „Sedni si,“ nabídnul mi a ukázal na černé křesílko.

Posadila jsem se.

„Měl bych ti říct pár věci o peklech a Pekelném údolí… A pak samozřejmě o tvé práci,“ řekl a z kapsy saka vytáhl rudě červený zapalovač. Položil ho na stůl a pak se posadil přímo naproti mně.

„Pekelné údolí je největší… řekněme pobočka pekla. Je to něco jako hlavní město. Sídlí tu i samotný Vládce Pekel,“ začal, ale já mu skočila do řeči.

„Proč říkáte Vládce Pekel?“

„Samozřejmě, že se může říkat i Satan, ale tohle je… zdvořilejší,“ usmál se.

Přikývla jsem.

„Každé město, ať už to jakékoliv, má svou pobočku, přímo pod městem.“

„Každé? I Forks?“

„Samozřejmě, každé, i Forks. Každé tohle peklo má svou bránu, jinak se do té pobočky nedostaneš. Heslo je všude stejné a to si má milá budeš muset zapamatovat, později ti je řeknu…

Až se uvidíš v zrcadle, nelekni se, ano? Jen tě varuji,“ dodal, když si všiml, jak jsem se zamračila.

„Velmi důležité je to, že máš schopnosti, které ďáblové mají… Jedna je velmi důležitá, a to ta, že se dokážeš přemístit z místa, na jiné, jen pouhým lusknutím prstů. Učit se to neumíš, už to umíš.

Jak sis určitě všimla, dveře jsem otevřel pomocí lusknutí… Musíš se na to soustředit, ale s trochou zvyku ti to pak půjde úplně samo. Dáme k tobě zkušenějšího parťáka, který tě trochu zaučí… Budete pracovat spolu,“ pokračoval, ale vyrušil ho krb, ve které se najednou rozdělal oheň. Pak z něj vyskočila červená obálka, který byl zapečetěný. Dopis pak zůstal viset ve vzduchu.

Pekelník vstal, dopis vzal do rukou a pak si ho přečetl.

„Budu muset odejít, je to velmi důležité, takže v rychlosti…,“ řekl, ze stolu si vzal černý zapalovač a schoval ho do kapsy saka.

„Heslo do pekla je Vade retro!, což je latinsky a znamená to Ustup! Teď tě zavedu za Danielem, za tvým parťákem,“ řekl a já ho pozorně poslouchala.

Vyšel z kanceláře a já hned za ním.

Vyšli jsme po schodech zpátky nahoru, hale zahnuli doleva a seběhli pár schodů. Na první odpočívadle jsme odbočili na chodbu. Připomínalo mi to školní koleje.

Na konci chodby stál jakýsi kluk.

Byl podobně oblečený, jako já, až na to, že kravatu měl černou, vlasy rozcuchané hnědé z odstínem černé, šedé oči. Byl o hlavu vyšší než já, hubený, trochu opálený. Pár knoflíčků u košile měl rozepnuté, kravatu povolenou. Na tváři velký úsměv, který odkrýval bílé rovné zuby.

„Danieli, tohle je Bella, Bello, drahá, tohle je Daniel. On ti už vše vysvětlí, kdybyste měli nějaký problém, dejte vědět. Dane postarej se o to, aby Bella dostala vše potřebné, co má,“ představil nás.

Kývla jsem na pozdrav, on se ještě víc usmál.

„Jistě, nebojte, postarám se oni,“ přikývl Dan a koukl se na Pekelníka.

„Dobře, tedy. Doufám, drahá Bello, že se ti práce zalíbí,“ řekl a s těmi slovy s lusknutím zmizel.

„Jsem Dan,“ představil se znovu a natáhl ke mně ruku.

„Bella,“ odpověděla jsem a ruku mu jemně stiskla.

„Počkej tady, postarám se ti o vše potřebné,“ řekl a já přikývla.

Porozhlédla jsem se kolem sebe.

Vše tu bylo laděno do černé, černavé a místy i šedé barvy. Co jsem čekala, když jsem v pekle?

Po chvíli se zase objevil Dan a držel jakousi složku.

„Tak pojď, půjdeme.“

„Kam?“

„Ke mně… nebo chceš radši bydlet tady v Pekelném údolí? Sice to není špatný, ale při naši práci je lepší bydlet mezi smrtelníky,“ odpověděl.

„To ti to nebude vadit?“

„Ne… A Pekelné údolí ti stejně dalo pár tvých věci ke mně,“ zavrtěl hlavou.

„Já žádné věci nemám.“

„Peklo ti vždy trochu dá. Jako třeba oblečení… Nebo kreditní kartu, která má nekončící konto,“ vysvětlil a my se objevili znovu v hale.

„Máš aspoň tušení, kde se Pekelné údolí nachází?“ zeptal se, když jsme procházeli na druhou stranu, kde byly výtahy.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Pekelné údolí je největší pekelné město a nachází se asi 60 kilometrů od New Yorku. Nachází se pod oceánem,“ řekl a zavolal výtah.

„To jsme pod vodou?“ udivila jsem se a koukla na strop.

Zasmál se, když si všiml mého pohledu. Hlas měl milý, přátelský.

„Však uvidíš. Druhé největší pekelné město je v Itálii, ve městě, kde sídlí královská rodina upírů… Slyšela si o upírech?“

Přikývla jsem. „Proč?“

„Pekelné město, které se nazývá Město dvou služebníku je jediné město, kde se spolupracuje s anděly. Ti ďáblové tam pomáhají zachraňovat lidi proti těm upírům… Jejich práce je jim tam posílat jen hříšníky, ne svatouše,“ vysvětlil a já přikývla.

Výtah přijel, dveře se otevřely a my vstoupily do kabiny.

„Za chvíli se objevíme v černé tmě, hlavně se nelekej, pak vystoupíme na úzké a tmavé uličce, vyjdeme pár schodů a budeme zpátky na zemi,“ varoval mě a já přikývla.

Měl pravdu, za chvíli jsme vstoupili do tmy. Po pár minutách jsem uslyšela cinknutí, který oznamoval konec cesty výtahem.

Hned po tomto zvuku jsme se objevili ve světle. Dveře výtahu se otevřely a vystoupili jsme.

Jak Dan říkal, objevili jsme se v úzké chodbě. Dan vyšel a já hned za ním. Po pár krocích se objevili schody.

Vyšli jsme je, já se dívala pod nohy, když jsem zvedla svůj zrak, oslnivé světlo mě na chvíli oslepilo.

Zamrkala jsem a vyšla poslední schod.

Objevila jsem se ve slepé uličce. Otočila jsem se a uviděla kamenné dveře, jak mizí.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Dan.

„Jo, jsem ok… Kde to jsme?“

„V jednom přístavu v New Yorku. Co by si řekla tomu, že bychom se přemístili?“ navrhl.

„Já jsem to nikdy nezkoušela.“

„Nevadí… Stačí, když luskneš a objevíš se tam, kde chceš.“

„Ale já nevím, kde se chci objevit,“ namítla jsem.

„Neboj, víš… Prostě na nic nemysli a luskni,“ poradil mi.

„Ok, tak do toho,“ oddychla jsem si, pozvedla ruku a luskla.

Na vteřinu jsem ztratila půdu pod nohama. Svět se se mnou zamotal a na sekundu jsem byla ve tmě.

Pak jsem se objevila v tmavé uličce a než jsem se nadála, byl vedle mě Dan.

„No vidíš, že ti to jde,“ pochválil mě a vyšel směrem k hlavní ulici. „Přemisťování dělej však jen v jednom státě, maximálně na kontinentě, ale nesmíš se přemístit z Ameriky do Evropy,“ varoval mě, když jsme se objevili na ulici.

Musela to být nějaká špička, protože lidí tu bylo až mnoho. Po chvíli jsme přešli přes silnici a Dan odemkl vchodové dveře u mrakodrapu.

„Tady já bydlím, dočasně… Za pár týdnů se zase budeme stěhovat, to se neboj,“ vysvětlil a já přikývla.

Při chůzi chodbou luskl prsty a zmizel mi z dohledu.

Plácla jsem naštvaně rukama, ale pak se taky přemístila. Dan čekal před bytovými dveřmi.

„Lepšíš se,“ sklonil mi poklonu.

„Díky,“ usmála jsem se.

„Á, tak už tě přijali,“ zajásal a já se zamračila.

„Koukni na kravatu,“ dodal.

Sklonila jsem se a koukla na konec mé kravaty. Na červené kravatě bylo černou nití vyšitý erb.

Uprostřed bylo vyšito PÚ, vedle těchto písmen byly ďáblovy vidle. Koukla jsem se na jeho kravatu. Měl tam to stejné, ale v opačných barvách.

„Vítej doma Bello,“ usmál se a lusknutím otevřel dveře.

Tak co, líbilo se?

Děkuji za komentáře, moc mě potěšily!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Devil or angel - 2. kapitola: