Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 19. kapitola

09.11.2009 (12:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5286×

19. kapitola

Letadlo mířící do New York, pohled Belly

Všichni, jako na povel, ztuhli a pak naráz ze sebe dostali pouhé: „Cože?“ Odtrhla jsem pohled z Edwardova překvapeného obličeje a koukla se na Dana.

„No jo,“ pokrčila jsem nejistě rameny.

„Ale jak to? … Chci říct, jak se z člověka stane ďábel?“ zeptal se Carlisle, který byl stále překvapený.

„Jednoduše… Každý ďábel má svoji smrt zařízenou… Když umře, dostane se automaticky do pekla a dostane práci,“ vysvětlí Dan a já si odkašlu. „Ach ano… Bella je výjimka… Musí mít vždy něco jiného, že?“ zakřenil se na mě a já jsem ho flákla po rameni.

„Nejsem nadšená z toho, že mám na starosti tebe,“ řekla jsem kousavě, opřela se o opěradlo pohodlné židle a založila si ruce prsou.

„To já spíš tebe… To já tě to všechno musel učit a poučovat tě,“ zavrtěl hlavou. Jen jsem se ušklíbla.

„Co chcete říct něco jiného?“ zeptala se Alice. Koukla jsem se na ni.

„Já v pekle neměla být… Zabila jsem se náhodou… Pamatujte, nebe je svině… Kdyby ne, vzalo by si mě a nekecalo by… A vás by si vzalo pod svou ruku ne pod ruku Satana,“ vysvětlím a Alice nepatrně přikývne.

„Takže vy jste… mrtví?“ zeptala se Rose a já přikývla.

„Jo… Já se utopila a Dan se zabil při autonehodě.“

„Ale hrob máš… Co tedy pohřbili?“ zeptala se znovu Alice.

„Ty jsi byla ve Forks? Jak to tam vypadá? Jak se má Charlie? A Jacob? Billy? Co je tam nového?“ vychrlila jsem ze sebe rychle, dřív než Dan svoji odpověď na otázku. Ale při pomyšlení na Forks se mi nálada zlepšila.

„Byli jsme se podívat jen na tvůj hrob a pak na tvůj pokoj, víc ne,“ zavrtěla hlavou Alice.

„Byli?“

„Jo… Já a Edward,“ přikývla a já se koukla na Edwarda.

„Tak jste se to o mě dozvěděli, co?“ konstatovala jsem a Edward mírně přikývl. V očích stále měl zděšení a zmatek, ale taky radost… a možná i láska?

„Skvělý, ale zpět k tvému dotazu, Alice… Peklo vždy udělá kopii tvého těla, které se pak pohřbí. Takže kdyby jste teď vyhrabali moji nebo Belly rakev, budou tam naše těla. Moje je více propracovaná, než Belly. Přeci jen její kopie se dělala narychlo,“ ozval se Dan, který vše vysvětlil.

„Říkali jste, že každý dostane nějakou práci… Co děláte vy?“ zeptal se Carlisle.

„Zezačátku jsme lovili hříšníky.“

„Pak nás povýšili, což naštvalo Davida, který tu práci měl dávno dostat, ale kvůli menším průšvihům, které měl, se jeho povýšení odkládalo.“

„A tak jsme ho dostali my.“

„A už nějaký ten měsíc bloudíme po světě…“

„A zachraňujeme upíry,“ dokončila jsem náš doplňovací rozhovor.

Cullenovi opět ztuhli překvapením.

„Koho zachraňujete?“ zeptal se Emmett, jako by špatně slyšel.

„Upíry,“ pokrčila jsem rameny.

„Já nepotřebuji zachraňovat,“ zakořenil se.

„To si myslíš teď. Ale zeptej se svého bratra… Ten na tom byl asi taky stejně,“ ušklíbla jsem se a koukla se z Emmetta na Edwarda. Ten nevydržel můj pohled a sklonil hlavu.

„Jinak se staráme převážně o to, aby se neprozradilo, co jste a jiný prkotiny. Prkotiny, které jsou docela důležité,“ pokračoval Dan.

„Tu uniformu, co máte, mají všichni ďáblové?“ zeptal se Jasper a já přikývla.

„Většinou vypadá stejně, jen každý stát si ji může udělat trochu jinou… Nebo taky pobočka, ale pokud vím, tak v Americe jsou uniformy stejné.“

„Je ještě něco, jak vás můžeme poznat? Tedy, když o vás víme?“ zeptal se Carlisle. V očích měl něco jako zvědavost, která byla větší než u ostatních.

„Jo… Někteří se zkrásní, jiní trochu zblednou či naopak se jim trochu barvy přidá. Všem se však vlasy lesknou do červena nebo do černé. U kluků je to většinou do černé, u holek dočervena. Některým se prý i změní barva očí, s tím jsem se však ještě nepotkal,“ vyjmenoval Dan.

„Bella se zmínila o tom, že nemusíte spát… Co všechno nemusíte?“ zeptal se Jasper.

„Spát musíme, ale ne tak často jako lidé… nemusíme taky moc jíst, ale i tak se s Bellou pořád cpeme…“

„Netloustnu, tak toho musím využít,“ bránila jsem se se smíchem. Dan jen protočil oči.

„Jinak jsme jako lidé a chováme se jako lidé. Chodíme do školy, do toho děláme svoji práci… teď po prázdninách budeme nastupovat na střední školu někde ve Wisconsinu,“ pokračoval.

„Takže Bella jde znovu na střední?“ uchechtl se Emmett a já s úsměvem přikývla.

„To víš, jednou mi to nestačí,“ zasmála jsem se. Po dlouhé době upřímně.

Tedy, ne že bych se nesmála, ale myslela jsem to tak, že to nebylo jen s Danem. S Danem se musíte smát pořád… Kolem prošla letuška.

„Prosím Vás… Mohla by jste mi přinést jednu kolu?“ uslyšela jsem Dana, který se na letušku usmál, až se ji málem podlomila kolena. Protočila jsem oči a snažila se kopnout Dana pod stolem do nohy. Podařilo se mi to až na pátý pokus. Otočil se na mě a zamračil se.

„Zapomněl si na sázku?“ sykla jsem na něj a on se jemně zamračil.

Tušila jsem, že teď by se ho ta letuška nepustila a tak jsem se rozhodla opět zachránit.

„Ale zlato, já kolu nepiji… To si radši dám minerálku,“ mrkla jsem na Dana, položila mu ruku na rameno a ještě víc se usmála.

Letadlo mířící do New Yorku, pohled Edwarda

Letuška se zamračila a bylo na ni vidět, že je zklamaná. V myšlenkách to dávala hodně jasně najevo a nadávala na Bellu. Málem jsem zavrčel, ale ona konečně odešla.

Bella se ještě chvíli dívala po letušce a stále byla namáčknutá na Dana. Bodlo mě u srdce. Když letuška zmizela z dohledu, Bella se odklonila a než to stihl kdokoliv postřehnout, tak ho plácala do ramene. To ho zřejmě vůbec nebolelo, ba to ani necítil. To jsem nemohl říct, protože jsem to nevěděl.

„Já už tě zachraňovat nebudu… Mám toho už taky za ty měsíce dost,“ sykla na něj rozzlobeně. Byla nádherná, když se zlobila. Ona ale byla nádherná pořád.

„Jo? A kdy jsi mě zachraňovala naposled?“

„Před týden! Jak jsme závodili kousek za městem. Kdo ukecal toho policistu, aby ti tu pokutu nedával?“

„Ty jsi ho nepřemluvila! Ty jsi ho balila.“ Znovu mě bodlo u srdce. Co když se ji ten policista líbil? Co když už pro ni nic neznamenám, zvykla si na život beze mě?...

Danovi ušla krátká vzpomínka…

„Překročil jste povolenou rychlost, pane,“ informoval ho policista a Dan se nevinně usmál.

„Zas tak moc to nebylo,“ pokrčil s úsměvem.

„To tedy bylo… Řidičský průkaz, občanku a doklady od auta,“ zamračil se policista. Muselo by mu být sotva pětadvacet. Najednou se za Danovým autem objevilo úplně stejné. Zastavilo a z auta vystoupila Bella. Mračila se, ale hned, jak spatřila policisty se usmála.

„Co udělal, pane?“ zeptala se policisty a stoupla si vedle něj. Byla o hlavu menší než on.

„To vás nemusí zajímat.“

„Je to můj bratr,“ zdůvodnila.

„Překročil rychlost.“

„Ach, hlupák jeden… Nemohl byste na to zapomenout?“ zeptala se a párkrát zamrkala. Byla roztomilá a i když mi tohle svádění vadilo, u Belly bych se klidně nechal svést.

„Nemohl,“ zavrtěl policista hlavou.

„Ani pro mě ne?“ zeptala se Bella a opět mrkla. Policista zaváhal.

„Řeknu tátovi, aby ho poučil a domluvil mu… Je policajt ve Forks,“ dodala, když viděla, jak váhá.

„Kde?“

„Ve Forks,“ dodala, stiskla pevně čelist, ale i dále se usmívala. Odhadoval jsem, že ji naštvalo, že neví, kde je Forks. Znovu zamrkala a ještě víc se usmála.

„No tak dobře, ale ať je to naposledy,“ povolil a Bella se znovu usmála.

Jak jsem ten její úsměv miloval. Miloval jsem ji celou, i když jsem ji tenkrát tvrdil opak.

„Ale zachránila jsem tě, a to je hlavní!“ Celá rodina jejich hádku sledovala, Emmett se skvěle bavil.

„Neříkej, že se ti nelíbil?“ uchechtl se Dan.

Bella se na něj chvíli nevěřícně dívala. „No fuj! Mohl by si mě znát už lépe, za ty měsíce, ne, brácha,“ ulevila si Bella a Emmett se už musel rozesmát. Potěšila mě její reakce.

„Nejsem jako ty, že jdu s každým, kdo mi padne pod ruku,“ dodala ještě. Oba na sebe mluvili docela potichu. Natočili se tak, aby si mohli lépe dívat do tváře.

„Aspoň s někým jdu a nesedím doma, jako ty,“ zasyčel, ale hned toho litoval.

Zřejmě uhodil na slabé místo Bells, protože její naštvaný obličej zmizel a objevil se bolestný. Sklonila pohled, rychle se zvedla a chtěla odejít. Pak se však otočila.

Na tvářích měla slzy.

„Tohle od tebe bylo hnusný… Kéž bych se tenkrát neutopila. Nebyla bych v tomhle letadle, nezachránila osoby, které… které mám ráda a nepotakala bych tebe,“ zašeptala, otočila se a zmizela.

Odhadoval jsem, že na záchody.

Nezachránila osoby, které… které mám ráda…

Tahle její věta, která byla plná nejistoty, jsem si opakoval stále dokola… které mám ráda…

Třeba ještě není vše v háji…