Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 16. kapitola

26.10.2009 (16:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5148×

16. kapitola

Volterra, pohled Belly

Když jsme našli zadní vchod ze sálu, objevili jsem se v úzké uličce.

„Kudy teď?“ zeptala jsem se Dana, který hlídal Davida.

„Máš plánek?“ zeptal se mě a já jen přikývla. Podle rad jsem seznam všech poboček nosila stále u sebe v peněžence. Začala jsem hledat peněženku. Našla jsem ji v batohu. Hned za občankou jsem našla přeložené papíry. Rozložila jsem je.

A překvapením jsem zamrkala. Místo dlouhé seznamu ve třech sloupcích jsem tam měla podrobnou mapu města. Jak jsem poznala hned, my jsem byla ta černá tečka, červená vchod do pobočky.

„Rovně a na konci uličky doprava,“ naváděla jsem teď já.

„Jak ses tedy dozvěděl o třetím způsobu?“ zeptal se opět Dan.

„Vím toho víc, než tady ta… ta děvka,“ uchechtl se a podíval se na mě pohledem plný nenávisti.

Slyšela jsem, jak Edward za mnou zavrčel. Já jsem se jen mírně zamračila.

„Tím si však neodpověděl na danou otázku… A přiznávám, že nevím vše… Nikdo nikdy neví vše,“ pousmála jsem se. To, že jsem byla v klidu ho vyvedlo z míry.

„Jak ses o něm dozvěděl?“ zeptal se Dan znovu.

„Každý má své zdroje,“ odpověděl neurčitě.

„Ono je to vlastně jedno, komu to řekneš… Jestli nám, nebo jim… Stejně budeš muset s pravdou ven,“ pokrčil rameny Dan. I on byl klidný, tedy aspoň tak vypadal.

„A jak jste se sem dostali vy, no?“ zeptal se nás Dan.

„To je naše věc a ne tvoje,“ ujistila jsem ho. Moje odpověď ho však rozesmála.

„Vy jste porušili zákon!“ vykřikl, víc toho však neřekl, protože Dan odložil klidnou masku, kterou nasadil před chvílí a přirazil ho ke zdi, až zalapal po dechu.

„Radši mlč, nebo to bude ještě horší,“ sykl Dan.

Na konci uličky jsem se dali doprava, pak odbočili doleva. Hledala jsem takovou cestu, abychom se drželi tmavých uliček a nevycházeli moc na sluníčko, i když bylo zataženo. Mezi námi vládlo ticho, které jsem vždy přerušila já, když jsem popsala cestu.

„Teď doleva, na konci uličky doprava a pak zase doleva,“ popsala jsem cestu. „Pak bychom tam měli být,“ dodala jsem šeptem. A měla jsem pravdu.

Hned, jak jsme zatočili opět doleva, objevili jsme se ve slepé uličce.

„Nejdeme špatně?“ uslyšela jsem Alici.

„Myslím, že ne… I když to zjistíme hned," zavrtěla jsem hlavou, plánek schovala do zadní kapsy kalhot a přistoupila ke zdi. „Vade retro!“ zašeptala jsem. Po vteřině se ve zdi objevily kamenné dveře, které se otevřely.

„Nejsme tu špatně,“ otočila jsem se na Alici a mírně se pousmála, když jsem spatřila její překvapený obličej. „Až po vás,“ řekla jsem a uhnula jsem ze dveří.

Jako první šel Dan s Davidem a až pak Alice a Edward.

„Kde se ty dveře vzaly?“ zeptala se Alice, když procházela kolem mě.

„Není správný čas to vysvětlovat,“ zavrtěla jsem hlavou. Hned, jak jsem sešla pár schodů, se dveře za mnou zavřely a tak jediné světlo vycházelo z několika louč. Po chvíli se schody začaly stáčet. Pak jsme se objevili na krátké chodbě. Zavolala jsem výtah.

„Kam to jdeme?“ zeptal se Edward a já se na něj otočila.

„Tam, kde jste nikdy nebyli a co je můj svět,“ odpověděla jsem neutrálně. Nechtěla jsem jim teď vysvětlovat, že se nachází v pekle. To fakt ne. Výtah přijel a my nastoupili.

„Za chvíli se objevíme ve tmě… Bude lepší zavřít oči,“ poradil jim Dan, jako kdysi mě. Zavřela jsem oči. Dan je nechal otevřené a hlídal Davida. Za chvíli se  výtah zastavil a já otevřela oči. Dveře od výtahu se samy otevřely a já vyšla ven. Byla jsem ve Městě dvou služebníků.

Hned, jak jsme se v hale objevili všichni, nás odchytli dva velcí ďáblové. Velmi se podobali Emmettovi, hlavně tedy postavou.

„Swanová a…,“ oslovil nás jeden a já mu skočila do řeči.

„Ano… Jsem Swanová, počkejte mám tu někde občanku,“ ujistila jsem ho a podala mu svůj občanský průkaz. Ďábel se chvíli díval jak na občanku, tak na mě.

„Dobře tedy… tohle je…“

„Jo to je on,“ přikývl Dan a ďáblové si vzali Davida do svých rukou.

„U recepce vám toho řeknou více,“ dodal ještě ďábel a pak někam s Davidem odešli.

„Pojďte,“ pobídl nás Dan a zamířil k recepci.

„Jsem Daniel Ward. Tohle je Isabella Swanová,“ představil se ženě za pultem.

„Ach ano, už na vás čekáme… Edward Cullen a Alice Cullenová,“ přikývla a ukázala na Edwarda a Alici.

„Ano, tady je karta Edwarda Cullena,“ přikývla jsem a vyndala jsem kartu z batohu. Podala jsem ji ženě. Ta přikývla, stoupla a hodila ji do velké schránky. Pak se otočila na Edwarda a Alici.

„Kde momentálně bydlíte?“

„Na Aljašce,“ odpověděla jen Alice, protože žena zvedla sluchátko a vytočila nějaké číslo.

„Pošlete dva muže na Aljašku. Cullenovi. Ano a ať je přivedou co nejdříve, děkuji,“ řekla, položila sluchátko a pak se opět otočila na nás.

„Čeká vás soud, proto prosím, převlečte se do uniforem… Tedy pokud je tu máte,“ oznámila nám a my jsme přikývli. „Soud bude za čtvrt hodiny, čekejte tedy tady v hale,“ dodala ještě a my jsme opět  přikývli.

„Já se půjdu převléknout, ta zatím počkej tady a hlídej je,“ zašeptal Dan.

„Ok,“ přikývla jsem a Dan se od nás odpojil.

„K jakému soudu to jdeme?“ zeptala se Alice.

„K hodně důležitému soudu… Ani já sama nevím, o co jde, zřejmě o mě a Dana, ale je možné že půjde i to, proč jste sem vy dva jeli… Vážně nevím,“ pokrčila jsem rameny. Vyhýbala jsem se tomu, abych jim říkala jmény. Tušila jsem, že kdybych řekla jejich jména, bolest by se ještě zvětšila a rána opět otevřela.

„A do jakých uniforem se máme převléknout?“

„Vy ne, ale já jo,“ zavrtěla jsem hlavou, sedla si na sedačku, která tu byla, batoh položila vedle ní a schovala tvář do dlaní. „Sedněte si,“ pobídla jsem je. Po chvíli jsem ucítila, jak si sedli vedle mě.

„Půjdu ještě něco zařídit, ty se zatím převleč,“ ozval se Danův hlas a já otevřela oči. Dan mi podal batoh a já se utíkala převléknout. Zamířila jsem ke schodům, kam prve zamířil Dan a seběhla těch pár schodů. Objevila jsem se na malé chodbě. Na jedné straně vedly dveře na pánský záchody, druhé na ženské.

Zapadla jsem do ženských a začala se rychle převlékat. Bohužel, k soudu musím v uniformě. A ještě ke všemu nejsem v Pekelném údolí, ale v Městě dvou služebníků.

Popadla jsem svoje oblečení, sako a kravatu a valila zpátky do haly. Oblečení jsem narvala do batohu.

„Dorazil i zbytek rodiny,“ informoval mě Dan, když jsem vyšla všechny schody do haly. Žasla jsem nad tou rychlostí, kterou sem přivedli i zbytek rodiny... Mé bývalé rodiny...

„Schovám ti to,“ nabídl se a vzal mi batoh. Přikývla jsem a porozhlédla se kolem sebe. Kolem mě bylo až moc ďáblů a ostatních služebníků, skoro stejně jako v Pekelném údolí. A konečně jsem je zahlédla. Rozeběhla jsem se k nim a cestou si nasazovala kravatu.

„Bello!“ uslyšela jsem krásný hlas Esme a než jsem se nadála, objímala mě. „Co ty tady děláš?“

„Na to není čas,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Můžeš nám aspoň říci, kde jsme?“

„Jo, to bych mohla,“ přikývla jsem, urovnala kravatu a dala si sako. „Nacházíte se ve městě, které se jmenuje Město dvou služebníků. Nikdy jste o něm nemohli slyšet,“ odpovím a poupravím se.

„Sluší ti to,“ pochválí mě Alice.

„Díky,“ kývnu a zkusím pohledem najít Dana. Zahlédnu ho u recepce. I on si mě všimne a rty naznačí: „Je čas… Soud začíná za pět minut.“ Jen jsem nepatrně přikývla.

„Pojďte, musíme jít a pozdě přijít by bylo hodně zlé,“ otočila jsem se na Cullenovi. Jen přikývli. Rozešla jsem se k Danovi, který v rukách držel příslušné karty Cullenovic rodiny.

„Nikdy jste nebyli před soudem, takže trochu rad,“ oslovil je a zamířili jsme ke schodišti, který byl v rohu haly.

„Nemluvte, když nejste žádáni, chovejte se klidně…“

„A vždy se dívejte do očí, to je nejdůležitější,“ dodala jsem a Dan přikývl.

„Bella bude mluvit za vás. Zná vás a tak budete mít výhodu. Bude něco jako váš právník. Normálně byste se museli obhajovat sami,“ doplnil mě Dan, když jsme scházeli po točitém schodišti.

„Ale proč jdeme k tomu soudu?“ zeptal se Carlisle.

„Jeden z vašich synů se dostal do jedné věci, do které se dostat neměl… a my s Bells taky,“ odpověděl Dan a konečně jsme sešli schody.

Město dvou služebníků, pohled Edwarda

Nic jsem tu nechápal. I když je Bella mrtvá, je tu a vede nás k nějakému soudu kvůli nějaké věci, do které jsem se zapletl.

„Musíš jednat s klidem a s jistotou,“ radil ji kluk, kterého Bella nazývala Danem a ona přikývla. „Víš co se stane, jestli prohraješ?“

„Použije černý zapalovač,“ přikývla. Tomu jsem opravdu nerozuměl.

Jaký zapalovač? A kam to vlastně jdeme? Seběhli jsme ještě pár schodů a konečně jsme se objevili před velkými kovovými dveřmi.

„Nádech výdech, Bello. Ty to zvládneš,“ usmál se na ni Dan. Chvíli se na něj dívala a pak ho objala. Bodlo mě u mrtvého srdce.

„Díky.“

„Zvládneš to! Já ti věřím,“ usmál se na ni.

„To by jsi neměl dělat,“ odpověděla mu.

„Na to je pozdě,“ namítnul a zaklepal na dveře. Ty se sami otevřeli a já jsem spatřil velkou kamennou místnost. Bella se nadechla a vešla dovnitř.

A my hned za ní.