Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 13. kapitola

21.10.2009 (12:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4870×

13. kapitola

Východní Kanada, pohled Alice

Rozloučila jsem se Jasperem a pospíchala na nejbližší letiště. Bohužel jsem nenarazila na žádný přímý spoj do Říma, jeden tu měl být, ale až za pět hodin a já nemám čas tak dlouho čekat, a tak jsem si koupila letenku do Londýna. Díky vizím jsem si zjistila, že odtud na mě bude čekat konečně let do Itálie.

I když o tom Edward nevěděl, vše mu skvěle vycházelo. Ten den, kdy plánoval se ukázat na sluníčku, měly být ve městě nějaké slavnosti. A jak znám Volturiovi, ti se nenechají prozradit v tak významný den…

Když jsem čekala na svůj let, koupila jsem si oblečení, které budu potřebovat. Oblečení, které bezpečně bude zakrývat moji kůži.

Neviděla jsem pořádně budoucnost, jestli Edwarda přesvědčím, nebo ne. Byla jsem nervózní. Konečně tu byl můj let a já mohla vyrazit zachránit Edwarda.

...

Měla jsem štěstí, protože v Londýně byl opět jeden z mnoha deštivých dnů a tak jsem se ještě nemusela převlékat. Možná tomu tak chtěl osud, nebo nevím, ale jak v Kanadě, tak i tady v Londýně se pro mě našla jedna letenka v první třídě.

Konečně jsem byla v letadle a letěla jsem do Říma. To že jsem neviděla budoucnost Edwarda, a ani mě samotné, mě dosti znervózňovalo. Viděla jsem jen útržky, jen fotky, které mi někdo ukázal sotva na vteřinu a já z nich nemohla nic vyčíst…

Když jsem se soustředila, dokázala jsem v těchto fotkách poznat jakéhosi mladíka, mladíka s černými vlasy, který se potěšeně smál. Nikdy před tím jsem ho neviděla a nevypadal na to, že by byl upír. Kdo to, sakra, jen je?

New York, pohled Belly

Ten den jsme neměli nic na práci a tak jsem se rozhodla, že zajdu do Pekelného údolí si vyzdobit svoji kartu. Už jsem to říkala dlouho, ale nikdy jsem si nenašla čas. Dan chtěl jít se mnou a já mu v tom nebránila. Nač taky.

S Danem bývá sranda a já často v jeho přítomnosti zapomínala na bolest, kterou jsem pořád cítila.

V New Yorku sice chvílemi pršelo, ale já jsem byla zvyklá z Forks. Našla jsem rifle, které byly však dlouhé jen po kolena, takže takové kraťase. K tomu černé tílko, kolem krku jsem si nechala volně viset kravatu od uniformy, aby měla aspoň nějaký kousek, a pak už jen černé sáčko, které jsem si koupila před pár dny.

Do tašky přes rameno jsme si dala nůžky, lepidlo, barevné papíry, samolepky a mnoho dalších věcí z papírnictví, které jsem včera navštívila.

„Můžeme?“ zeptala jsem se Dana a nakoukla do jeho pokoje, kde ležel rozvalený na své posteli a díval se na televizi.

„Jasně,“ přikývl, vypnul televizi a zvedl se. Rozcuchané vlasy ještě víc rozcuchal, popadl bundu a mohli jsme vyrazit. Do přístavu jsme se přemístili a pak už jsme museli po svých.

Dan opět řekl heslo a pak jsme mohli stoupat dolů do pekel.

...

Z haly jsme rovnou zamířili do místnosti s kartami, aneb Kartová místnost, jak mi Dan prozradil její název. Lepší vymyslet nemohli.

Našla jsem svoji kartu, usedla k velkému pracovnímu stolu a dala se do práce. Vytáhla jsem vše potřebné a do uší si dala sluchátka od MP3. Zaposlouchala jsem se a pustila se do práce.

Dan si zatím četl karty ostatní. Jak jsem si všimla, Dan rád četl, ale byl vybíravý. Nejraději měl klasiku, stejně jako já. A jak mi sám jednou přiznal, rád čte karty ostatních. Prý se vždy skvěle pobaví.

Zaposlouchala jsem se do tónů houslí. Vážnou hudbu jsem si poslední dobou hodně oblíbila a často jsem poslouchala jen ji. Často jsem ani nevěděla, co poslouchám. Líbil se mi styl moderní hudba s vážnou – to mě fascinovalo.

Některé ruční práce mě nebavily, ale takhle vylepšovat věci mě bavilo. S mámou jsme takhle vždy ozdobily každé fotoalbum, protože se nám obyčejně nelíbil. Máma měla vždy skvělé nápady. Zavrtěla jsem hlavou.

Nesmím vzpomínat… Vzpomínky bolí…

A kdyby se některé znovu objevily, byla by ta bolest ještě větší. Otevřela jsem svou kartu, a i když jsem si ji už jednou přečetla, teď jsem si ji přečetla ještě jednou. La Push. Jacob mi hodně pomohl.

Byla jsem mu vděčná za to, že mi pomohl se dostat zpátky na nohy a i přes to, že jsem je měla obě zlámané, opět chodit. Zlomily mi je slova, které mi řekl v lese. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy jsem koupila motorky.

Ten den jsem porušila slib, který jsem mu dala. Nebylo to však naposledy. Když Jacob motorky opravil, učila jsem se na nich jezdit… A tak jsem opět slyšela jeho hlas. Jeho medový a sametový hlas, který mě nabádal, abych to nedělala, abych byla rozumná.

V tom byl ten problém, já nechtěla být rozumná. Proč já mám vždy ta rozumná a okolní svět ne?

Naposledy jsem jeho hlas slyšela ten den, kdy jsem skočila z útesu a topila se. V můj poslední lidský den. Den v mé smrti. Lépe jsem se ani se svým lidským světem nemohla rozloučit. Chvílemi jsem měla nutkání se zvednout a najít jeho kartu…

Jen by sis přečetla, kde je… Jestli je s Alicí a zbytkem rodiny… Nic víc, nic míň… Jen by ses koukla, jak mu je… Druhý hlas mě nabádal po opaku.

No tak… Nač tě zajímá, když on tebe nechce, nezajímá se o tebe… Nic pro něj neznamenáš… Co kdyby ses dočetla, že se má dobře? Že je opět se svou rodinou a že mu nic nechybí? Měj rozum, Bello, rány by se jen zvětšily…

Ač nerada, ale souhlasila jsem s druhým hlasem. Měl pravdu… Bolest by se zvětšila. Jednu ruku, kterou jsem měla volnou, jsem pevně stiskla do pěsti, pevně zavřela oči a chvíli se jen soustředila na hudbu.

Hned, jak jsem se uklidnila a jak první, tak druhý hlas zmizel, jsem se zase pustila do práce. Párkrát jsem se koukla k regálům, kde měli upíři karty, ale nešla jsem pro ni. Řekla jsem si, že k těm regálům se nikdy nepřiblížím.

Nikdy, i kdyby to bylo kdoví jak důležité…

Pekelné údolí, pohled třetí osoby

To však netušila naše drahá Bella, jak moc velkou chybu dělá. I když je Bella silnější, než si myslí, nedokázala překonat svou bolest a podívat se na kartu svého milovaného.

Kdyby se odvážila přijít blíže a jen tak projít regály, zjistila by, že mezi kartou pana Carlislea Cullena a mladého pána Emmetta Cullena jedna karta chybí…

Karta Edwarda Cullena. Karta, na kterém závisí Edwardovi život…

Upíra totiž zničit jen jedním způsobem o kterým ví upíři, kteří se pohybují na povrchu zemském. Ti, co pracují v pekle ví, že upíra zničit dvěma způsoby.

První způsob je takový, který upíři znají – roztrhání na kousky a pak je spálit.

Druhý byl bolestnější a také to byl o hodně delší proces. Ďáblové s jistotou ví, proč se karty schovávají hluboko pod zemí, hlouběji, než některé cely.

Náš David měl jediné štěstí… A to to, že nikdo zatím nepřišel na to, že karta Edwarda Cullena chybí. David tušil, že kartu donést na povrch zemský bude těžké, ale on měl bohužel štěstí.

Proklouzl strážím, kteří měli kontrolovat každého ďábla, který měl nějaké problémy. David bohužel věděl jak o první, tak o druhém způsobu…

Pekelné údolí, pohled Belly

Svoji práci jsem měla hotovou za necelou hodinu. Lusknutím jsem poslala kartu zpátky na svoje místo.

„Au,“ uslyšela jsem Danův hlas.

„Co je?“ zeptala jsem se se strachem.

„Příště si dávej pozor, jak kartu posíláš,“ odpověděl mi Dan a objevil se vedle mě. Mnul si čelo. Nevinně jsem se usmála.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu a do tašky jsem hodila poslední věc, kterou jsem tu měla a to bylo lepidlo.

„Můžeme?“

„Teď už jo,“ přikývla jsem s úsměvem a přehodila jsem si tašku přes rameno. Pomalu jsme vyrazili zpátky do haly.

Ani za mák jsme netušili, co se tam dozvíme…

...

Dan dveře zavřel a já chtěla zamířit k výtahům.

„Počkej, zeptáme se rovnou, jestli třeba pro nás něco nemají,“ zastavil mě Dan a kývnul k recepci. Jen jsem přikývla. Když už jsme tady. Společně jsme zamířili k recepci. Ďáblů tu dne bylo asi tak, jako každý den, ani ne moc a ani málo.

„Ahoj Dano,“ pozdravil s úsměvem Dan zrzku za pultem. Ta zvedla tvář od papírů, na které něco psala. Ve tváři ji byl jasně vidět úžas.

„Co vy tady?“ dostala po chvíli ze sebe.

„Co by… Jsme tady… Nemají něco pro nás?“ pokrčil rameny Dan s úsměvem a opřel se o pult.

„Neměli byste si dávat taky trochu volna? Včera jsme vám posílali jednu práci a vy ji už dne máte hotovou…“

„Cože?“ zeptal se Dan udiveně.

„Teď jsme měli tři dny volno,“ zapojila jsem se i já a koukla se na Danu. Ta ztuhla.

„Tři dny?“ zopakovala. „Vy jste nebyli v Itálii?“

„Ne, proč?“ zeptal se udiveně.

„Měl vám přijít včera dopis s další prací… expres…“

„Nic nepřišlo,“ zavrtěla jsem hlavou, protože jsem se celý včerejšek seděla v kuchyni, luskala jako blbá a kuchyň se za mě čistila sama.

„Ale ne…,“ zamumlala Dana.

„Co se stalo?“

Dana byla chvíli ticho, sklonila hlavu a po pár minutách ji zase zvedla a střídavě se dívala do mých a Danových očí.

„David,“ hlesla a schovala tvář do dlaní.

„Co… Co udělal?“ vykoktala jsem.

„Sice nevím, o co šlo, ale ten dopis měl poslat on,“ dostala ze sebe, pak se rychle otočila na kolečkové židli a zvedla sluchátko u telefonu.

„Kdo ti ten dopis dával?“

„Simona,“ odpověděla Danovi, když mačkala jednotlivé číslice.

„Běžte za ní… Dnes má taky službu… Já dám vědět Pekelníkovi… a ostatním,“ přikývla Dana.

Dan mě chytil za ruku a rychle se rozeběhl.

„Možná teď nechápu, co se stalo, ale je to velký průšvih, že?“ zeptal jsem se, když jsem běžela za Danem.

„Až moc velký… Pamatuješ na to, co nám říkala Mary?“

„Jo… Že máme hlídat ty, co máme rádi,“ přikývla jsem, když jsme brali schody po dvou. V téhle části pekla jsem nikdy nebyla.

Po chvíli jsme se objevili v místnosti, kde bylo asi tak třicet stolů a za každým seděla jedna úřednice nebo úředník. Podél jedné stěny byly pece.

„Kde to jsme?“ vydechla jsem.

„V Dopisárně… Zde se píšou všechny dopisy…,“ vysvětlil Dan a pak se vydal jednou úzkou uličkou mezi stoly. „Simono!“ oslovil blonďatou dívku s červeným melírem.

Ta zvedla hlavu. „Teda… Vy jste rychlíci! Teprve včera jsem vám posílala naléhaví dopis a dnes jste už tady,“ udivila se stejně jako Dana.

„Včera? V kolik?“

„Kolik mohlo být… Tak v pět,“ zamyslela se.

„Komu si ho dávala?“

„Daně, byla na recepci… Proč se ptáte?“

„Ten dopis nám nepřišel,“ odpověděl jsem já.

„A sakra… Pravda… Daně ho sebral David…,“ zamumlala.

„Máš jeho kopii?“ zeptal se Dan.

„Samozřejmě…,“ řekla takovým tónem, který jasně dával najevo, jak se ji dotkl. Rychle se zvedla na nohy a zamířila k druhé zdi, která byla pokrytá regály. Luskla prsty a z jednoho regálu vyjela jedna složka.

Podala ji Danovi, ten ji rychle otevřel a začal číst. Viditelně ztuhl.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Bello,“ zašeptal. Začínala jsem být nervózní. Koukla jsem se do jeho očí.

„No?“ Chvíli bylo ticho.

Dan se zhluboka nadechl.

„Jde o Edwarda,“ zašeptal a já kdybych mohla, tak bych omdlela. Zachytila jsem se regálu. Potřebovala jsem se podepřít.

„Co s ním je?“ zeptala jsem se tichým neklidným hlasem.

„Jede do Itálie… Není tu však důvod,“ odpověděl mi stejně tiše.

„Ten mi ani nedali,“ bránila se Simona a objala mě kolem ramen.

„Dozvěděl se to,“ zamumlala jsem a zavřela na chvíli oči.

„Co?“

„To, že jsem mrtvá… Proto tam jede… nebo jel… Musíme za ním,“ odpověděla jsem. Dan přikývl, podal složku Simoně.

„Můžu nějak pomoci?“ zeptala se, ale Dan zavrtěl hlavou.

„Díky,“ pousmál se, znovu mě popadl za ruku a dali se do běhu.

Za chvíli jsme byli opět v hale. Dana na nás už čekala.

„Dej vědět Edgarovi a Pekelníkovi… Jde o Davida a Edwarda Cullena,“ řekl ji a ona jen přikývla.

„Dala jsem vědět Robertovi z Hlídacího a tohle Vám posílá,“ řekla a podala Danovi malý odznak, který si puberťáci dávají na saka u školních uniforem. „David si to asi neuvědomil, ale má taky takovou… A je v Itálii,“ dodala, když si Dan odznak přidělával na sako.

„Na co to je?“ zeptala jsem se.

„Teď není čas… Musíme na letiště,“ odpověděl Dan.

„Ses zbláznil, ne? Na letiště? Víš jak dlouho trvá let do Říma?“ zhrozila jsem se, když jsme zamířili k výtahům.

„A co jiného chceš dělat?“

Chvíli jsem přemýšlela.

„Přemístit se,“ navrhla jsem.

„Bello! To se nesmí!“

„To vím taky, ale než my dva tam přiletíme, tak bude po Edwardovi!“

Nastoupili jsem do výtahu.

Dan viditelně zaváhal, ale nakonec přikývl.

„Prve musíme domů…“

„Proč?“ Neodpověděl mi, chytil mě za ruku a přemístil se. A já i s ním. Stáli jsme na chodbě v našem bytě.

„Vezmi si uniformu, pro všechny případy,“ zašeptal a já přikývla. Vtrhla jsem do svého pokoje. Z tašky jsem vysypala její obsah a bez lítosti do ní narvala uniformu.

Dan na mě čekal na chodbě. I on měl batoh.

„Nikdy jsem tohle nedělal,“ zašeptal, když mi nabídl rámě.

„Vše je jednou poprvé,“ pousmála jsem se. Dan mi úsměv neusměv oplatil a pak luskl prsty.

A já se na malou chvíli objevila ve tmě…