Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 12. kapitola

19.10.2009 (12:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4702×

12. kapitola

Aljaška, pohled Edwarda

Nemohl jsem to vydržet. Ta bolest byla strašná. Často jsem ničil vše, co mi padlo pod ruce, jindy jsem seděl v rohu pokoje a tiše trpěl.

Člověk by tu vůbec nic neviděl, protože jsem tu byl v tmě či v šeru. Nač světlo, trpět jde i po tmě. I když jsem zničil vše, co mi pod ruce přišlo, bolest se nezmenšovala. Nevím, jestli mi právě šlo o to, nebo ne.

Sám sobě jsem však neustále připomínal, že si zasloužím být potrestám, jen ať trpím… Ublížil jsem Belle, která za nic nemohla… Trpěla… Trpěla díky mě. Ublížil jsem ji. Zlomil jsem ji srdce. Nezapomněla na mě, jak jsem si myslel, jak jsem ji sliboval.

Toužil jsem jít za ní, ale Alice mi to vždy vymluvila. Pamatuji si na tu reakci, jako by to bylo včera. Nepřála si, abych odešel do Itálie a abych ukončil svůj život. Přála si, abych tu zůstal se svou rodinou…

Ale nač mi byla rodina, když jsem věděl, že ona už není, není na tomto světě… Ubližoval jsem teď své rodině ještě víc, než předtím… Uvědomoval jsem si to, ale já jinak nemohl. Nejvíce jsem ubližoval Jasperovi, který tu moji bolest cítil. Ale já ji nemohl zmírnit, nešlo to. Často proto odjížděl s Alicí mimo Aljašku, aby se aspoň na chvíli cítil klid.

Na lov jsem chodil oknem, dveře jsem odmítal odemknout, i když jsem věděl, že nikomu v domě by nedělalo problém je vyrazit, ale dopřáli mi tu bolestnou samotu, a tak jsem členy své rodiny nepotkával. A možná to bylo dobře, protože mi stačily jejich myšlenky. Trpěli, ale ne tak jako já…

Chtěl jsem se té bolesti zbavit, ale opravdu to nešlo. Vždy, když jsem zavřel oči, jsem ji viděl. Její srdcovitý obličej, čokoládové hluboké oči, krásný úsměv na rtech… Vždy jsem byl jakoby v transu, jako bych měl halucinace… Její rty se pohybovaly, ale nikdy jsem neslyšel ani slovo. V jejích očí bylo tolik lásky a života… Vždy jsem pak musel něco zničit…

Jediný kousek, který tu zůstal neponičený, byly noviny, které psaly o její smrti. Lehce jsem se dotýkal písmen, které dohromady dávaly její andělské jméno…

Přál jsem si, abych mohl plakat, abych vybrečel všechny oceány, ale bůh mi nedopřál ani jednu zatracenou slzu. Jediné, co jsem mohl pro svou Bellu, bylo ubohé vzlykání. Tak moc jsem si přál porušit to blbé přísloví, nebo co to vlastně bylo – Muži nikdy nepláčou… Jak lživé toto jest je.

Muži nepláčou jen tehdy, když nemají důvod. Celá má rodina by s radostí plakali pro Bellu, ale nemohli… Náš původ nám to zakazoval…

Někdy jsem si říkal, jaké by to bylo, kdyby mě Carlisle v Chicagu nezachránil a nechal mě umřít… Belle bych nikdy neublížil, nikdy bych ji nevystavoval takovému bezpečí… Ale třeba bych se s ní setkal v nebi, nebo kam bych se to dostal. Bella je určitě v nebi. Kam jinam se můj anděl mohl dostat?

Párkrát mě napadlo, najít toho záhadného S.P.I.S, abych zjistil, kdo ukradl věci, které patřily mé Belle, mé lásce a stále ji patří. Záhadný vzkaz zůstal celý, stejně jako noviny, ale nevěděl jsem o něm absolutně nic. Zkratka jeho jména mi vůbec nedávala smysl.

To on chtěl… Chtěl, abych ho nikdy nenašel, aby mohl utéct s věcmi, které patří mé Bells, mému andělovi.

...

Byl to jeden z mnoha dnů, kdy tady na Aljašce svítilo. Alice s Jasperem zase na několik dní odjeli.

Nevím, co mě to napadlo, ale odtáhl jsem a do pokoje se po dlouhé době dostalo sluníčko. Kdybych byl člověk, oslnilo by mě to světlo, ale mě ne. Jsem monstrum, přeci.

Hned, jak se sluníčko dostalo do pokoje, dotklo se mé kůže, zatřpytil jsem se. Jí se líbilo, jak se moje kůže chová na sluníčku… Považovala to za nádheru. Ušklíbl jsem se. Pro ni jsem byl celý nádherný, stejně jako zbytek rodiny.

Vždy jsem trpěl, když jsem musel zůstat doma, nebo zajet na sever na lov, abychom se ve Forks vyhnuli sluníčku. Nemohl jsem být s ní. Nenáviděl jsem tohle. Kdyby se moje kůže netřpytila, mohl bych s ní trávit všechen čas.

Navždy si budu pamatovat, jak jsme byli spolu na louce, na naší louce, a já ji ukázal svoji reakci na sluníčko. Tenkrát pochopila, proč nechodíme mezi lid.

Pochopili by, že jsme jiní… …

A opět mě napadl ten nápad…

Alice tu není, nemůže mi zabránit. Tentokrát to udělám… Chci vidět její tvář, chci slyšet její smích,…

Ignoroval jsem sluníčko a vyskočil jsem z okna. Poběžím, nač létat letadlem… Cesta by se ještě protáhla.

Vběhl jsem do lesa a rozběhl se naplno mou upíří rychlostí. Neustále jsem myslel na svou Bellu… Na to, jak ji spatřím… Na její andělskou krásu, na její krásný milý hlas. To vše mě pohánělo dopředu, abych běžel ještě rychleji.

Běžel jsem přes Kanadu, pak do New Yorku. Přeci jsem se jen rozhodl pro cestu letadlem. Letušce bylo divné, že nemám žádná zavazadla, ale to mě netrápilo.

Já si jedu pro smrt, kterou potřebuji, po které toužím… Než se naděješ, budu u tebe, má milovaná Bello, můj anděly…

Pekelné údolí, pohled třetí osoby

„Proč s ním nemůžu mluvit?“

„Pekelník má momentálně mnoho práce, pochop. Nemá čas na tebe a na ty tvé námitky a stěžování… Pak se divíš, že tě nechtějí povýšit, Davide,“ odsekla mu dívka se zrzavými vlasy, která tentokrát měla službu a seděla na recepci.

David se zamračil. Chtěl něco namítnout, ale přerušila ho jiná dívka.

„Dano, pošli tohle fofrem Belle Swanové… Výjimečná situace,“ podávala zrzce dopis v rudé obálce. Dívka dopis držela v rukavicích, aby si nespálila ruce. Dopis byl zrovna vytištěn a to expres, takže ještě hodně pálil.

David však byl rychlejší a vzal dopis on.

„Já to pošlu,“ nabídl se a zamířil ke schránkám, kterými se dopisy posílali. Dana se zamračila.

„Dej to sem Davide! Slyšíš!“ křičela za ním, chtěla stoupnout a jít za ním, ať mu ten dopis dá, ale právě za ní přišel jakýsi ďábel.

David se jen usmál a rychle obálku otevřel.

Prosíme slečnu Swanovou a pana Warda, aby se co nejrychleji dostavili do pobočky pekle jménem Město dvou služebníků!! Naléhavá a neodkladná práce!!! Edward Cullen jede do Itálie spáchat sebevraždu!!!!

Hlásal dopis a David se ještě víc usmál.

„Edward Cullen… Belly milovaný upír… On trpí ze její smrti… Ona bude trpět z jeho… a bude litovat, že se někdy vůbec stala ďáblem… a že ji povýšili,“ zamumlal David a dopis si schoval do svého saka.

Porozhlédl se kolem sebe a pak se vydal ke dveřím, které vedli ke kartám… A pak co nejrychleji do Itálie.

...

David totiž věděl, do jakého průšvihu se Bella s Danem mohou dostat.

Věděl, že když neuposlechnou rozkaz, který je poslán dopis, budou tvrdě pykat…

Věděl, že je to porušení pravidel, kterými se celé Peklo řídí.

Věděl, že za to jim může Pekelník spálit jejich karty černým zapalovačem… Ale to on všechno věděl… tak moc toužil po pomstě…

A taky věděl, že si vybral toho správného, na kom se může pomstít. Vybral si velmi dobře… Bude trpět, ale ona si to zaslouží… Sebrala mu místo, které měl dostat… Ta mrcha mu to místo sebrala… Tak on teď sebere tomu milovanému život…

Konečně hledal to, co našel… Kartu Edwarda Cullena. Milovaného Edwarda Belly Swanové. Ne nadarmo se říká, že pomsta bude sladká. Pro něj bylo sladká velmi slabé slovo. Už od té doby, co jsi přečetl ten dopis, viděl ten její obličej plný bolesti a zoufalství…

A pak, jak stojí před Nejvyšším soudem a Pekelník ji říká, jak moc se v ní spletl. Ten soud si nebude moct nechat ujít. Bude sedět v rohu, v nové uniformě, povýšen… Pomsta je to nejsladší, co kdy mohlo existovat… Aspoň pro něj…

Hned, jak měl kartu, zamířil na letiště… Nebyl důvod čekat… Čím dřív najde Edwarda Cullena, tím méně bude mít pak práce.

Za chvíli už seděl v letadle a letěl do Itálie… Letěl pro pomstu, na kterou tak dlouho čekal… Věděl, že tohle bude pro Bellu jako dýka do zad… lépe řečeno do srdce…

Ale nutno dodat, že to on chtěl.

...

Měl štěstí, na letiště v Římě dorazil celkem brzo a tak tušil, že tam mladý Cullen ještě nebude. A taky že ne.

Spatřil ho až o hodinu později, jak vycházel z terminálu. I když vypadal unaveně, pod očima měl velké fialové kruhy, byl stále nádherný.

Nevšímal si lidí okolo a hrnul se ven. David se usmál, vzal klíčky od auta, které někomu ukradl a vydal se za Edwardem… zatím mu vše vycházelo tak, jak má…

Východní Kanada, opět pohled třetí osoby

Zatímco David hledal kartu Edwarda Cullena, malá dívka, lehce připomínající elfku, měla vizi, vidění do budoucnosti.

Viděla svého bratra jak míří pryč z Ameriky, jak míří za smrtí, kterou si tolik přál. Jak míří do Itálie.

Dívka ztuhla, když měla toto vidění a její milovaný si toho všiml.

„Co se děje?“ zeptal se a objal dívku kolem ramen.

„Edward,“ zašeptala tak, že by to lidské ucho neslyšelo. I mladík se napnul.

„On to udělá, že? Letí do Itálie?“ zeptal se, protože mu došlo, co dívka vidí.

Ta jen přikývla. „Musím za ním… Vrať se k rodině a informuj je o tom,“ řekla dívka a koukla se svému milovanému do očí.

„Nemám jít s tebou?“

„Tohle zvládnu sama… aspoň doufám,“ zavrtěla hlavou a co nejrychleji se vydala na letiště…