Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 10. kapitola

16.10.2009 (17:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4460×

10. kapitola

New York, pohled Belly

Protože jsem studovala na dálku, většinu času jsem trávila doma. A tak jsem se rozhodla, že se trochu změním.

Vlasy jsem si nechala prodloužit až po zadek, trochu jsem oživila svůj šatník. Díky tomu, že každou noc jsem nemusela spát, jsem se díky Danovi naučila jezdit rychle a velmi dobře. Sice mi chyběl můj náklaďáček, ale i tak jsem plánovala si koupit nové, lepší a o něco přeci jen rychlejší.

Začala jsem se učit hrát na klavír, ale moc mi to nešlo. Možná proto, že jsem si vždy představovala, jak hraje Edward. Na něj jsem opravdu nikdy nemohla mít.

Učení jsem měla docela málo a tak jsem ještě chodila na horolezeckou stěnu a Dan mě učil tancovat společenské tance. Můj bratr mi slíbil, že někdy, až budeme mít volno na víc dní, mě vezme někam do hor, kde mě naučí lyžovat a jezdit na snowboardu.

Sice jsem mu tvrdila a stále dokola opakovala, že s tou svou šikovností se naučím leda tak velký ho… no však víte, co myslím, on tvrdil opak. Pravda, tanec mi docela šel, ale lyže jsou lyže, ne?

...

Svou práci jsem brala jako obyčejnou věc, kterou prostě dělat musím. Jak třeba učitel musí do školy, tak já musím prostě… no prostě musím jezdit lovit hříšníky. Někdy to bylo od nás podlé, ale jinak to prostě nešlo.

Peklo, nebo spíš Pekelné údolí nám dávala čím dál tím více složitější úkoly, ale nám to moc nevadilo. Díky Pekelníku, který si nás velmi oblíbil, jsme dostávali lepší a vážnější případy a tím pádem i vyšší výplatu.

Díky nám se však ve městě a v okolí objevovaly ještě záhadnější vraždy a zabití, než předtím. Třeba postarší muž, kterého našli v malé uzoučké uličce mrtvého, bez známky násilí či nějakých ran. Jo, za to jsme mohli my.

Já toho muže svedla a zavedla ho do té uličky, kde na nás čekal Dan. Ten pak řekl jednu větu, díky které prostě umřel no. Tuhle větu smí říkat jen někteří a mezi ně jsme se zařadili i my dva. Věta byla opět latinská, jaká jiná.

Mors tua vita mea. Nebudu vás trápit a rovnou vám řeknu, co to v překladu znamená.

Tvá smrt je můj život. Citát přesně dělaný na nás. Na ty, kteří loví hříšníky. Na ty, kteří tuhle práci budou dělat na celou svou věčnost… Ale nevadilo jim to. Oni si na to zvykli…

...

Na ten den si budu navždy pamatovat, jako na den, kdy mě opustil Edward nebo když jsem byla poprvé ve škole ve Forks. Jsou prostě věci, na které jen tak nezapomenete.

Opět jsem vařila večeru. Měli jsme jet pak na staré letiště, kousek za New Yorkem a dát si nějaké ty závody a trénovat řízení. Jenže mě vyrušila trouba, která se otevřela a opět z ní vyletěl dopis. Dávno jsem se nelekala, už jsem si na to zvykla.

„Pošta!“ křikla jsem na Dana. Vzala jsem dopis a do trouby jsem místo něj dala plech. Troubu jsem zavřela a roztrhla obálku. Vyndala jsem nažloutlý papír, na kterém bylo krásné vlnkovité písmo.

Pro slečnu Swanovou a pana Warda z Pekelného údolí

Prosíme, aby jste se dne 16. 6. 2005 dostavili do pobočky pekla Pekelné údolí. Prosíme, aby jste se dostavili v čas a to v 10:00 k panu Edgaru Brownovi.

Důvod je neznámý, avšak bude u schůzky zástupce Vládce pekel a starosta Pekelného údolí, Pekelník. Znovu vás žádáme, aby jste se dostavili včas ke kanceláři pana Edgara. (chodba vlevo, druhé patro).

Prosíme, aby jste si vzaly své občanské průkazy, které budete potřebovat.

Srdečně zdraví Pekelné údolí

„Tak co se děje? Kam máme jet nebo koho máme poslat do pekla?“ uslyšela jsem za sebou a tak jsem se pomalu otočila, stále jsem se však dívala na dopis. Předvolávají nás k ďáblovi, který má na starosti upíry? Proč? „Bello? Co se děje?“ Z mého přemýšlení mě vytrhla Dan. Trhla jsem sebou.

„Nikam nejedeme, nikoho neposíláme do pekel,“ odpověděla jsem.

„Tak co se děje?“ naléhal Dan. Nevěděla jsem, jak mu to mám říct a tak jsem mu dopis radši podala. Vzal ho ruky a rychle si ho přečetl.

„Co nám můžou chtít?“ zeptala jsem se, když ruku, ve které dopis držel, pustil dolů a naše pohledy se spojily.

„Nemám ani ponětí, Bello,“ vydechl Dan a znovu si rychle přečetl dopis. „Dnes večer nikam nejdeme… Povinně se jde spát a ráno se stává raději dřív, abychom se stihli připravit… Proč ale u Edgara?“ chrlil Dan. Chvíli jsem přikyvovala, pak jsem krčila rameny.

„Nemám tušení,“ odpověděla jsem popravdě. Sedli jsme si k baru a stále dokola četli dopis. Po večeři jsme ho uměli nazpaměť i pozpátku.

Moc často jsme se spolu na televizi nedívali, jen na zprávy, abychom se koukli, jestli o podivných vraždách něco ví nebo ne. Dnes jsme však televizi pustili jen proto, aby v bytě nebylo takové ticho a dál luštili dopis.

...

Ráno jsem vstala dřív, udělala jak sobě tak Danovi snídani a pak jsem se vrhla do koupelny. Osprchovala jsem se a oblékla jsem se do uniformy. Pečlivě jsem zavázala kravatu a celkově jsem se upravila. Pak jsem své dlouhé vlasy pročísla a nechala je rozpuštěné. Přeci, jak říkal Dan, mi rozpuštěné sluší víc.

Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla, že tu barvu mám na pořád. Vlasy sice zůstali černé, ale pár pramínků jsem měla černé a červené. A víc se leskly. Pak jsem našla svoji občanku, obula jsem se a na chodbě jsem pak počkala na Dana, který byl pár minut po mě.

Oba jsme byli nervózní, nedalo se říci, který z nás dvou byl více. Vyrazili jsme směrem k přístavu, tam jsme našli naši známou uličky, řekli heslo a pak jsme stoupali po schodech níž…

...

Bylo přesně deset, když jsme zaklepali na šedé dveře. Uslyšeli jsme „Dále“ a tak Dan otevřel dveře, abych mohla vstoupit první.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem Edgara, který seděl za svým velkým stolem.

„Dobrý den,“ pozdravil i Dan, když zavřel dveře a stoupl si vedle mě.

„Zdravím, jste opravdu přesní,“ kývl na pozdrav a zavřel knihu, ve které četl. „Kdyby jste nebyla ďábel, řekl bych, že krásou se podobáte upírovi,“ řekl jakoby mimochodem a já se jemně začervenala.

„Díky, pane,“ zašeptala jsem. Ozvalo se zaklepání a do kanceláře vešel Pekelník.

„Edgare… Rád tě zase vidím… A vás dva taky,“ usmál se a s Edgarem si podal ruku. „Zřejmě netušíte, proč jsme si vás sem pozvali, že?“ zeptal se Pekelník.

„Netušíme… Ale lhali bychom, kdybychom řekli, že jsme se nepokusili na to přijít,“ přikývla jsem. Oba muži se zasmáli.

„Jak asi víte, peklo je vaší práci velmi spokojené… Gratuluji vám a Danovi děkuji, že Bellu zasvětil do ďábelského života,“ začal Pekelník.

„Bylo to lehčí, než jsem si myslel,“ usmál se Dan.

„Bella je chápavá, že?“

„Myslíte?“ zeptala jsem se a usmála jsem se.

„To si teda myslím… Ale zpět k věci… Peklo je vámi opravdu spokojeno a tak jsme se tady s Edgarem rozhodli, že vás ještě trochu více povýšíme,“ pokračoval Pekelník a my ho pozorně poslouchali.

„Oba víte o něčem, co třeba neví většina ďáblů… Víte, o co jde?“ zeptal se nás Edgar. Koukla jsem se na Dana.

„Upíři,“ řekli jsme naráz a pak se otočili na Pekelníka a Edgara.

„Velmi správně. Většina ďáblů ani nevím, s kým to vlastně pracuji… Ani u Alana to neví… Ale vy dva jo… Vy, Isabello…“

„Bello,“ opravila jsem ho automaticky. Edgar se usmál a pokračoval.

„Vy Bello, jste se s upíry setkala osobně… Danieli, pokud si dobře vzpomínám… Mluvili jsme spolu, že?“

„Ano, kvůli Belle,“ přikývl Dan a já se na něj koukla.

„Ano… Musel jsem vám vysvětlit, že to není chyba, co je napsáno v kartě tady Belly,“ zavzpomínal Edgar.

„Ale k věci… Oba víte toto tajemství a proto jsme se rozhodli vám udělit k vaší práci ještě jednu,“ pokračoval teď Pekelník. „Budete… jak to říci… budete hlídat a chránit upíry na Aljašce a celkově na severní části Severní Ameriky, kde je jich hodně díky…“

„Díky počasí a velké divoké zvěři,“ doplnila jsem ho.

„Váš přítel byl Edward Cullen, že?“ zeptal se Edgar a já nepatrně přikývla. „Promiňte, jestli jsem se vás teď nějak dotknul,“ začal se omlouvat, ale já jsem zavrtěla hlavou. „Na jednu stranu velmi chytrý, ale na druhou až moc hloupý a někdy nepřemýšlí nad svými činny,“ zavrtěl hlavou a já se nechápavě zamračila.

Edward je samozřejmě chytrý, až moc… Ale hloupý? O tom tedy moc nevím.

„Váš život se moc nezmění, jen teď budete muset trochu více cestovat… Po prázdninách se odstěhujete tam, kam máme… Myslím, že je to město u jezera Monona, že?“ zeptal se Pekelník a my jsme přikývli.

„Takže budeme jak lovit hříšníky, tak zachraňovat upíry?“ zeptal se Dan.

„Ano, hříšníků nebudete mít tolik a upíři se zatím chovají tak, jak mají,“ přikývl Pekelník. „Jste však povýšeni, takže když se vám jedna práce nebude hodit, můžete ji dát obyčejným lovcům, kteří vás teď musí poslouchat… Což mi připomíná… Zajděte si pro novou uniformu, ano?“

„Bude se nějak lišit od této?“ zeptala jsem se.

„Ani moc ne, ale přeci jen bude o něco lepší… Je vám všechno jasné?“

„Ano, pane,“ přikývl Dan.

„Kdyby jste měli nějaký dotaz, pošlete vzkaz jak mě, tak tady Edgarovi, nebo přijďte osobně,“ řekl Pekelník a my jsme opět přikývli. „To je tedy od nás všechno… Opravdu se nechcete na nic zeptat?“ uzavřel to všechno Edgar.

„Zprávy o záchraně se opět dozvíme poštou, že ano?“

„Ano, na první akci k vám pošleme ještě asi jeden pár, aby vás trochu zaučili… Upozorňuji vás však, že budete mít jen pár hodin na přípravu… Někdy ani ty ne,“ odpověděl a já jsem přikývla.

„Vše je nám jinak jasné,“ přikývl Dan.

„Dobře tedy… Třeba se brzy zase uvidíme…“

„Budu doufat, že ne,“ pousmála jsem se.

„Tak to upřesním… Že se zase uvidíme jen díky dobré věci,“ usmál se Pekelník. „Nezapomeňte si jít pro ty uniformy,“ připomněl nám Pekelník, když jsme odcházeli.

„O to se nebojte,“ řekl Dan a otevřel dveře, abych mohla projít.

„Mějte se… Naschle,“ rozloučila jsem se a vyšla z kanceláře. Dan se objevil hned vedle mě.

„Tak to bychom měli,“ vydechl a oba jsme se rozesmáli.

...

Uniformy jsme měli už nachystané, stačilo si je jen vyzvednout. Převlékli jsme si a starou uniformu jsme si mohli nechat. Já si ji nechala, na památku.

V něčem šlo poznat, že uniforma je lepší. Třeba šlo poznat, že je to ruční práce. K uniformě jsme dostali i černé kožené rukavice a kabát. Můj byl o něco kratší, jen do půlky stehen.

K tomu jsme ještě dostali náramek na ruku, na kterém byl znak Pekelného údolí. Když jsem ho spatřila, vzpomněla jsme si na Edwarda, Emmetta a Jaspera, kteří tímhle způsobem nosili erb rodiny Cullenů. Zavrtěla jsem hlavou a oblékla se do nového kabátu, který měl na levé kapsy vyšitý malý znak, jak jinak, než Pekelného údolí.

„Nepůjdeme na oběd?“ zeptal se Dan a já přikývla. Proč ne? To povýšení přeci musíme nějak oslavit…

To jsem však ještě netušila, koho všeho budu zachraňovat a do jakých se dostaneme problémů…

Doufám, že se kapitola líbila!

Děkuji za všechny komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Devil or angel - 10. kapitola: