Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dětství s Edwardem - 9. kapitola

12.09.2012 (19:30) • Nikii • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1531×

„Bello, můžu se tě na něco zeptat?“ zeptala se mě Rose u snídaně.

U velkého stolu jsem dneska seděla sama. Edward byl někde s Carlislem a s Esmé něco zařizovat. A Alice se s Jasperem rozhodli jít na lov. Takže jsem zůstala v celé vile jenom s Rose a Emmettem, kterého jsem naštěstí od včerejšího rána nepotkala.

„Samozřejmě,“ usmála jsem se na ni a strčila další lžičku s vločkami do pusy.

„Co se stalo včera ráno? Myslím s Emmettem. Od včerejška se chová divně a hned, jak zjistí, že jsi třeba v obýváku, tak změní směr a vrátí se zpátky do naší ložnice,“ kroutila hlavou Rose.

A sakra, co jí mám říct - pravdu? Ano, musím jí říct pravdu, aby si neudělala nějaký špatný závěr. A stejně to vypadá, že je na tom Emm hůř než já. Ale dobře mu tak. Nemá mi lézt do pokoje.

„Víš, Rose, včera ráno jsem se sprchovala. A bez oblečení jsem běžela do šatny, když v tu chvíli vešel do pokoje bez zaklepání tvůj manžel,“ pokusila jsem se jí to vysvětlit, jak nejlépe jsem mohla.

Rose se na mě jen chvilku nechápavě koukala, než jí to došlo.

„On tě viděl? Nahou?“ zeptala se Rose a měnila obličeje rychlostí blesku. Nejdřív tam bylo překvapení, pak šok, následně údiv a nakonec nejistý úsměv, když jsem na její otázku kývla hlavou.

„Pak se jeho divné chování vysvětluje,“ připustila Rose a usmála se ještě víc.

Úsměv jsem jí oplatila, ale cítila jsem, že se z toho znovu červenám, když mě v tu chvíli trefila do hlavy papírová kulička.

„Au,“ zaprotestovala jsem a vzala do ruky kuličku, která spadla na stůl hned vedle misky s nedojedenou snídaní.

Kuličku jsem rozbalila a přečetla si vzkaz od Emmetta.

Bello, ještě jednou se ti omlouvám,

ale prosím, už nikomu o tom neříkej!!!

Prosím!

Vyprskla jsem v hlasitý smích a podala dopis Rose, která se taky zasmála.

Xxx

Když přišla Alice s Jasperem, přidal se k nám do kroužku konečně i Emmett. Chvíli jsme se koukali na televizi, ale nic, na co by se dalo koukat, tam nehrálo.

„Nezahrajeme Twister?“ zeptala s radostí malého dítěte Alice.

„Klidně,“ souhlasila jsem a vypnula televizi. Takže ostatním nezbývalo nic jiného, než hrát taky.

Po půl hodině jsem zjistila, že hrát Twister s upíry je velmi nelogické. Jelikož můžou být do sebe zamotaní sebevíc, stejně nespadnou. Po třech hrách, kdy jsem pokaždé vypadala jako první, jsem se rozhodla, že budu točit.

Celkem jsem se nasmála, když jsem svoje upíry viděla takhle zamotané. Podařilo se jim udělat lidskou - teda upírskou - kouli. Vzala jsem ze skřínky foťák a všechno zdokumentovala.

Právě jsem Rose přikázala dát levou nohu na modrou, když mi někdo zakryl oči. Lekla jsem se, nadskočila, přitom zařvala dlouhé hlasité á. Okamžitě jsem se otočila, abych věděla, kdo mě tak vylekal.

„Edwarde!“ křikla jsem na oko ublíženě, když jsem zjistila, že právě on mě málem poslal k hrobníkovi na lopatu.

„Ahoj, promiň, nechtěl jsem tě takhle moc vylekat,“ omlouval se Edward a snažil se tvářit vážně, ale koutky cukajících rtů ho prozradily, že by se nejradši začal hlasitě smát jako ostatní Cullenovi. Ale to mu nedaruji.

„Omluva se nepřijímá!“ štěkla jsem mu do obličeje a všechen smích byl v tu chvíli pryč. Celá rodina nás sledovala. Edward byl z toho mimo. Jen se na mě hloupě díval a já se začala smát.

„Budeš mě muset k tomu, abych omluvu přijala, donutit,“ řekla jsem se smíchem a rozběhla jsem se ke dveřím, rychle jsem otevřela a běžela se schovat mezi palmy.

Edwardovi ani sekundu netrvalo, než pochopil, jaký je můj plán, pak vyběhnul za mnou.

Věděla jsem, že nemám sebemenší šanci mu utéct, kdo by taky měl proti poloupírovi? Ale stejně jsem ze svého úkrytu vyběhla a běžela do džungle.

A v tu chvíli se prokázala moje nešikovnost, zakopla jsem o kořen a skutálela se z mírného kopečka rovnou do mělké říčky.

„Bello!“ slyšela jsem křičet Edwarda, než jsem zabořila obličej do studené vody. Rychle jsem se postavila a třela si bouli na noze, která mi rychlým tempem rostla pod kalhoty.

„Jsi v pořádku?“ ptal se mě Edward a starostlivě si mě prohlížel.

„Jo, jsem v pořádku, jen mám na noze bouli,“ uklidňovala jsem Edwarda.

„Bello, tobě teče krev!“ vykřiknul vystrašeně Edward a ukázal na kalhoty, které byly nad kolenem potrhané a kde se barvily do červena.

„A sakra,“ vydala jsem ze sebe a snažila se zůstat při vědomí. Jak já krev nenávidím! A co Edward? Je poloupír, a i když je jen poloupír, je to hlavě upír! A upíři mají rádi krev! Ale Cullenovi pijí jenom zvířecí krev. Takže je to v pořádku... Snad!

„Musíme jít za Carlislem, vypadá to, že ses řízla o kámen,“ řekl Edward a už mě tahal směrem k vile.

„Edwarde, to je v pohodě, je to jenom kapka krve,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale marně.

„Ale musí se to vyčistit, bůh ví, co je na těch kamenech za špínu.“

Kulhala jsem za ním a oči mě začaly pálit, když bolest nabírala na intenzitě.

Najednou se Edward otočil směrem ke mně. Jeho oči byly strašně smutné.

„Já jsem ale blb. Bolí tě noha a já tě nechám, ať si jdeš za mnou. Promiň,“ začal se mi omlouvat a jeho výraz byl ještě smutnější. Došel ke mně a vzal mě do náruče.

„Edwarde, neblázni, vždyť mě neuneseš,“ křikla jsem a snažila se dostat dolů, ale Edward mě pevně držel a rozběhnul se ven z džungle.

„Víš, kdo já jsem, Bello?“ zeptal se. A já si znovu uvědomila, že jsem zamilovaná do upíra.

„Carlisle!“ zavolal Edward a položil mě na lavičku, která byla na terase.

Jmenovaný se ukázal do sekundy a v ruce už držel lékárničku. Alice asi viděla, co se mi stalo.

xxx

Ani nevím, jak se to stalo, ale už byl zase večer. Odbyla jedenáctá hodina a já jsem opět s Edwardem ležela na posteli - na noze majíc tři stehy...

„Ještě tě bolí noha?“ zeptal se mě Edward, když mi na dlaň mi kreslil nepřítomně kolečka.

„Už ani ne,“ odpověděla jsem a zívla si. Přemýšlela jsem, co by na to řekla mamka, že jsem zakopla a skutálela se do vody, když jsem si uvědomila dost zásadní věc.

„Panebože!“ vykřikla jsem a posadila se. „Zítra je poslední den, co jsem tady!“ vyhrkla jsem a koukla se na Edwarda.

„Jo, zítra večer odjíždíme, abychom stihli školu,“ řekl a pokřiveně se na mě usmál.

„Hrozně rychle to uteklo,“ posmutněla jsem.

„To jo, ale můžeme tady třeba jet o prázdninách,“ napadlo Edwarda.

„To beru,“ usmála jsem se a lehla si zpátky Edwardovi na rameno.

 No, jo, já vím, jsou to skoro čtyři měsíce co tady nebyla přidaná další kapitola, ale teď se to budu snažit co nejrychleji napravit. Už mám napsanou 10. i 11. kapitolu. A 12. kapitola se píše.

Doufám, že se najde ještě někdo, kdo si na mě vzpomene. Prosím, komentuje! I kritika přijde vhod. :)

Tuhle kapitolu chci věnovat Kreakerr, která mě dokopala k tomu, abych začala opět psát.

Snad se ti tahle kapitola bude líbit.

P.S.: Budu od tebe čekat komentář - min. deset slov! :)

Autor: Nikii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dětství s Edwardem - 9. kapitola: