Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dětství s Edwardem - 13. kapitola

20.01.2013 (15:45) • Nikii • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1826×

„Vítejte v našem novém domově,“ pronesla s úsměvem od ucha k uchu Kate.

Právě jsme vystoupily z našeho nového černého miláčka se značkou Volvo. Stály jsme na kamenném chodníčku, který vedl k našemu novému domovu. Jednalo se o nádherný patrový dům s mnoha okny, který měl na sobě bílou a žlutou barvu. Dům stál uprostřed malého lesíka, takže z cesty nešel vidět. Krásné ručně dělané dveře s malými okny na obou stranách přímo vyžadovaly, abychom je co nejdřív otevřely a podívaly se na tu nádheru, která je schovaná za zdmi domu.

Nečekala jsem na své sestry, které se bavily o tom, jak „zmodernizovat“ zahradu. Podle nich byla nudná a nezajímavá. Já tyhle detaily neřešila. Chtěla jsem se konečně podívat dovnitř, do toho paláce, do kterého jsem měla celou dobu, co mé sestry navrhovaly vnitřek, zakázáno chodit.

Pomalu jsem chytla dřevěnou růži, která byla místo kliky, a otočila. Do nosu mě srazila vůně dřeva a novoty. Vešla jsem do krásné haly. Jednu celou zeď kryla bílá skříň s velkým zrcadlem. Na druhé straně bylo schodiště, které určitě vede do patra, kde budou pokoje. Vedle schodiště stál světle dřevěný stolek s třemi červenými růžemi v bílé váze. Přemýšlela jsem, jestli mám jít rovnou nahoru, nebo se nejdřív porozhlídnout po přízemí. Zvítězila zvědavost, neboli druhá volba, a já vyšla k světle dřevěným dveřím, které stály naproti mně.

Pomalu jsem je se zavřenýma očima odsouvala od sebe. Chtěla jsem být pořádně překvapená. Když už dveře víc odsunout nešly, napočítala jsem v duchu do tří a oči otevřela.

Před očima se mi objevil obývací pokoj, který, jak jsem posléze zjistila, vedl do kuchyně s jídelnou.

Uprostřed pokoje stál bílý rohový gauč. Mezi bílými polštáři se schovávaly rudé polštáře, které dokonale s bílou pohovkou kontrastovaly. Naproti pohovky byl krb a nad ním černá plazmová televize. Tam, kde nebyla okna, byly poličky s knihami, fotkami a různými doplňky, na které si Irina potrpěla. Z každého města, co jsme někdy navštívily, si musela odvézt nějakou tu památku...

Když jsem si obývák pořádně prohlédla, šla jsem se podívat do kuchyně.

Hodně lidí by asi řeklo, že je nejmodernější a nejkrásnější z celého domu. Ano, byla moderně zařízená a byla i krásná, ale byla sladěna do bílé a černé. Tuhle kombinaci barev jsem prostě, jednoduše řečeno, nesnášela.

Ale světlá jídelna mi náladu hned zlepšila. Na malém schůdku se tyčil obrovský bílý stůl a kolem něho bylo dvanáct židlí. Když jsem nad tím přemýšlela, bylo dobře, že kuchyň byla tmavá.

„Co na to říkáš?“ zeptala se Irina se zvědavostí v hlase.

„Je to nádhera,“ odpověděla jsem šťastně. Už jsem si stavěla vzdušné zámky, jak tady provedu Edwarda. Určitě se mu tady bude líbit, protože co se líbí mně, to se líbí i jemu.

Děkovala jsem bohu za Jacka. Kdyby Jack nepřišel, nikdy bych sestry nepřemluvila, ať se nastěhujeme do Forks a s Cullenovými se opět spřátelily. Pamatuji si to jako včera, když Jack odešel a já nahodila ten svůj nejroztomilejší úsměv a řekla...

„Kate, Irino, stěhujeme se!“

„A kam, prosím tě?“ zeptaly se mě unisono sestry a zavrtěly nevěřícně hlavou.

„Do Forks přece“ zavrtěla jsem teď hlavou já. To jsou doopravdy tak nechápavé, nebo to jenom hrajou?

„V žádném případě!“ rozčílila se Irina a postavila se, aby dala pořádně najevo svůj nesouhlas.

„Proč?“ zeptala jsem se klidně, ale velmi „inteligentně“ Kate. Proč ani jedné nedochází, že když oni nemají svoje polovičky a je jim bez nich dobře, že mně je bez polovičky blbě… Grrr.

„Protože mi chybí Edward,“ zavrčela jsem na ni.

„Ale,“ chtěla něco namítnout Kate, ale já jsem jí skočila do řeči.

„Neviňte Cullenovy za smrt naší matky! Carlisle nečekal, že se narodíme já i Edward ve stejný den a ve stejnou dobu! Koho byste zachránily vy dřív? Toho, koho milujete, nebo toho, koho máte rádi?!“ křičela jsem na ně. Měly by konečně pochopit, že Carlisle za to nemůže!

Irina si z mého křiku sedla zpátky na sedačku. Nikdy jsem na své sestry nekřičela, milovala jsem je. Ale představa, že můj Edward s někým chodí a mým sestrám to nevadí, mě rozčílila až do morku kostí.

Chvíli bylo hrobové ticho, že by se napětí v domě dalo krájet. Irina a Kate si vyměňovaly pohledy a soucitně se na mě dívaly. Mám to vyhráno, pomyslela jsem si a na povel se rozbrečela.

Mé sestry mě rozmazlovaly a nikdy nedovolily, abych se kvůli něčemu trápila nebo abych kvůli tomu dokonce brečela. Jak se říká, snesly by mi modré z nebe.

„Tanyo, neplakej!“ začaly mě utěšovat podle mého plánu. Vše fungovalo na jedničku. Jsem to ale šikulka, zasmála jsem se v duchu sama nad sebou.

„Bylo od nás sobecké, že jsme na tebe nebraly ohled. Vždyť ty a Edward jste si od malička tak dobře rozuměli. A... máš pravdu. Taky bych první zachránila toho, koho miluji, a pak teprve toho, koho mám ráda.“ řekla Irina a objala mě. Taky plakala, ale bez slz.

„Tanyo, zítra se podíváme na volné pozemky a budovy ve Forks a přestěhujeme se, ano?“ zeptala se mě Kate a já ji místo odpovědi objala.

„Viděla jsi už svůj pokoj?“ vytrhla mě ze vzpomínky Kate, která se objevila v kuchyni.

„Ne, ještě ne,“ řekla jsem a už běžela do haly. Tam jsem rychle vyběhla schody a mířila ke dveřím se jmenovkou TANYA.

Otevřela jsem dneska už potřetí dveře a vešla do mého nového pokoje.

Můj pokoj byl nádherně sladěný do různých odstínů fialové a bílé – barvy, které miluji. V jednom rohu pokoje byla obrovská postel s tmavě fialovým přehozem a světle fialovými polštáři, kterých bylo snad tucet.

Naproti postele byl psací stůl s notebookem. Nad stolem byla nástěnka, kde byly připíchnuté rodinné fotky. Uprostřed pokoje byl chlupatý fialový koberec, na kterém byl dřevěný stolek a malý gauč.

U stolu byly dvoje dveře. Jedny vedly do mé vlastní koupelny a ty druhé do šatny, která byla celá pokryta úžasným oblečením. Ááá, můj plán se plní dobře, nebo spíš líp, než jsem čekala.

S radostí jsem skočila do postele, která vypadala už na první pohled pohodlně, ale ležet přímo na ní bylo jako ležet na obláčku.

„Takže se ti tvůj pokoj líbí?“ zeptala se s nadějí v hlase Kate, která stále ve dveřích s Irinou v závěsu.

„Samozřejmě, že se mi můj pokoj líbí! Je dokonalý!“ vykřikla jsem s radostí a běžela své sestry obejmout. Tohle byl pokoj snů.

Xxx

Byla už tma, když jsem vyšla z koupelny, ve které jsem byla přes hodinu. Zachumlala jsem se do peřiny a začala číst svoji oblíbenou knížku. Ale nedokázala jsem se na ni soustředit. Moje mysl pořád utíkala na zítřejší den. Nemohla jsem se dočkat, až ve škole potkám Edwarda, jak asi vypadá po těch deseti letech? Má pořád stejně rozcuchané vlasy? A pořád se pokřiveně usmívá?

Když jsem přečetla jednu řádku knížky už po čtvrté, zaklapla jsem ji a položila na stůl. Nemělo smysl ji číst, když mám před sebou obrázek tříletého Edwarda.

Lehla jsem si, zavřela oči a z paměti vylovila, tento týden už po několikáté, vzpomínky na kluka, kterého miluji.

„Jedna, dva, tři, už jdůůů!“ zavolala jsem do prázdné místnosti a začala hledat Edwarda. Šla jsem se podívat do skříně, kde bych se určitě schovala já, ale Edward tam nebyl. Pak mě napadlo se jít podívat do koupelny, ale ani tam nebyl. Když už jsem se koukla pod všechny stoly a do všech zbylých skříni, začala jsem naříkat. Tuhle hru jsem neměla ráda, protože Edward byl výborný ve schovávání. Vždy věděl, kam mám namířeno se jít kouknout, takže se stihnul schovat někam jinam.

„Edwarde! Vzdáááváám se!“ křičela jsem na celé kolo a pomalu začala brečet. Už mě to vážně nebavilo.

„Tanyo, tady jsem! Nebreč!“ zavolal na mě s úsměvem Edward, který se objevil v obýváku, ani nevím odkud. Přiběhl ke mně a objal mě.

„Bála jsem se, že jsi na mě zapomněl,“ obvinila jsem ho.

„Neboj, na tebe nikdy nezapomenu,“ slíbil mi Edward a dal mi pusu na čelo.

Zhasla jsem lampičku a převrátila se na druhý bok. Koukala jsem se z okna na miliony hvězd, které zářily na černé obloze. Začala jsem hledat velký vůz, když jsem si všimla, že padá hvězda. Rychle jsem zavřela oči, zkřížila prsty a v duchu si přála: „Prosím, ať mě má Edward pořád rád!“

Ahoj! Hrozně moc, opravdu moc, se omlouvám, že to tááák dlouho trvalo. Pokusím se vám to co nejvíc vynahradit. :) Abych pravdu řekla, tak mě samotné povídka strašně moc chyběla a v noci jsem několikrát se přistihla, jak o ní přemýšlím a v duchu ji píšu... Ale dlouho jsem neměla čas... Škola, rodina, kroužky... Taky někdy máte pocit, že vás chtějí všichni vyždímat do poslední kapičky? :D

Dnešní kapitola by tady však nebyla, kdybych neměla tak suprovou kamarádku a korektorku Kreakerr. :)

Prosím o komentář, abych věděla, že se někomu moje povídka stálé líbí i po skoro pětiměsíční pauze.

Autor: Nikii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dětství s Edwardem - 13. kapitola: