Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti Stephenie Meyerové - 7. kapitola

29.01.2012 (16:00) • kikii • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1396×

7. kapitola

Bella:

„Ale né! Drž váhu na přední noze! Na přední!“ křičela jsem. Bum! A už je zase na zemi. Povzdechla jsem si a sjela pomalu za ním.

„Když chceš zatočit, musíš pravou ruku stočit nahoru,“ mluvila jsem klidně, když jsem k němu dojela.

„Tím se tvoje rovnováha na prkně rozloží. Takhle!“ Sjela jsem o trochu níž a prknem jsem udělala za pomocí ruky jeden velký oblouk. „Vidíš, není to tak těžký, prostě jen musíš rozložit váhu.“

„Jo, tobě se to řekne. Ty nemáš zadek promočený na kost,“ usmál se. Úsměv jsem mu opětovala a sundala si brýle.

„Každý nějak začíná. Takže zvedni ten svůj promočenej zadek a pokračujeme!“ Trošku jsem zvýšila hlas.

„Vždy jsi tak příjemná?“ zeptal se a vstal.

„Ne, umím být i horší. Tak jedeme!“ Zakroutil hlavou a pomalu jel dolů. A tak jsme začali nanovo.

„Stoč ruku! Ukaž si nahoru! Ukaž si k občerstvení!“ Bum! „Aha, ty nevíš kde je občerstvení.“

* * *

„Děkuji, Isabell, jsi dobrá instruktorka,“ usmál se, když jsme končili. Byli jsme zase v hale srubu a blížili se k recepci. Marrisa nás už zaregistrovala a šibalsky se usmívala. To bude zase otázek.

„Díky, ale je to má práce. A to já bych měla chválit tebe, hodně ses zlepšil. Už dokonce víš, kde je občerstvení,“ zasmála jsem se.

„Jo, dobré vědět,“ uznal. „Třeba tam někdy zajdeme, ne?“ dodal u pultu. Podíval se na mě tak zvláštně, ten výraz jsem neznala, jen jsem kývla a on se usmál.

„Ahoj, Marriso, podáš mi, prosím, formulář?“ zeptala jsem se.

„Jo, jasně,“ pískla a už mi podávala desky. Podepsala jsem se a pak je dala podepsat Edmundovi. Hned na to vytahoval peněženku.

„Platí se až na konci kurzu,“ zarazila jsem ho. „Zálohu už jsi zaplatil a nevíme, jestli neutrpíš nějaké zranění,“ usmála jsem se.

„O tom pochybuju,“ vydechl potichu. „Tak zítra?“

„Určitě,“ přikývla jsem.

„Měj se hezky, Isabell,“ loučil se.

„Bello!“ přerušila jsem ho.

„Jistě,“ usmál se. „Tak zítra, Bello.“ Otočil se a odešel.

Stála jsem u pultu a koukala na dveře. Odešel tak rychle, možná až příliš rychle.

„Bells? V pohodě?“ Ucítila jsem dotek na rameni. Který mě probudil z toho podivného transu.

„Jo, jo, v pohodě. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že mi někoho připomíná.“

„Víš, koho připomíná mně?“ zeptala se záhadně. Zavrtěla jsem hlavou.

„Nejhezčího kluka na naší planetě, který tě před třemi minutami pozval na rande,“ výskala nadšeně.

„Cože? To není pravda.“ Sklopila jsem hlavu, abych zamaskovala, jak se mi do tváří hrne červeň.

„A co si myslíš, že mělo znamenat to jeho, třeba tam někdy zajdeme?“ vydechla nevěřícně. Měla jsem pocit, že se každou chvíli plácne rukou přes čelo.

„Není to fuk?“ Tvářila se, že jsem jí tou jedinou otázkou zničila dlouholeté plány.

„Fuk? Fuk? Kluk tě pozve na rande a ty řekneš, že je to fuk?“ Zakroutila hlavou.

„Vyřešíme to jindy, jo? Koho tam mál dál?“ Snažila jsem se změnit téma.

„Jenny Wenlockovou,“ odpověděla a podávala mi další desky.

„Díky, Marriso, ahoj.“ Otočila jsem se a odcházela k Jenny, která na mě čekala i s rodiči u křesla.

„Bells?“ vykřikla Marrisa. Ohlédla jsem se za ní. „Jsi blázen!“

* * *

Neznámý pohled:

Luxusní auto zaparkovalo v koutě obrovské garáže přeplněné dalšími vzácnými a drahými kousky. Světla zhasla, motor utichl, klíčky byly vytáhnuty ze zapalování, s čímž přestala hrát i hudba z rádia.

Řidič otevřel dveře a vystoupil z auta. Každý jeho pohyb byl tichý a ladný, přesto ale obyvatelé domu věděli, že je zpátky. Během vteřiny už stál u dveří garáže a auto zamkl. I když věděl, že kdyby ho někdo chtěl okrást, ani se nestihne přiblížit k domu.

Během další vteřiny stál řidič v hlavním pokoji a svlékal si kabát, který měl stejný účinek asi jako zámek u auta. Sloužil pouze ze zvyku, ne k užitku.

„Čekáš tu dlouho?“ promluvil potichu řidič otočený zády k tmavé postavě sedící v křesle.

„Jen od té doby, co ses rozhodl vrátit domů,“ odsekla postava pisklavým nahněvaným hlasem. To řidiči vykouzlilo úsměv na tváři.

„Ty ses o mě bála?“ zeptal se stále se šibalským úsměvem.

„O tebe? Ne! O naši rodinu? Ano!“ odpověděla snad ještě víc naštvaně.

„Ještě ty začínej! Co by se asi mohlo stát?“ Tentokrát mluvil už čelem k tmavé postavě dívky.

„Mám počítat?“ Naklonila hlavu a v záři měsíce se zaleskly její havraní vlasy.

„Ale oni jsou také naše rodina! A mám ti připomenout, že to tvůj manžel mi pomohl uskutečnit tento malý výlet?“ dodal sebejistě.

„Bonzáku!“ zakřičela na něj mužská postava, která se rázem objevila na schodech.

„Vyřídím si to s vámi později, ale teď se padej převléknout! Už jsou na cestě a ty smrdíš, jak kdyby Bella přijela s tebou.“

Autor: kikii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti Stephenie Meyerové - 7. kapitola: