Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti noci - 23

16.11.2010 (11:45) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1552×

23.

Sotva jsem vešla do domu, hned ke mně přiskočil Emmett.
„Sab, máme skoro hodinu navíc. Voltíci si asi nadělali do kááálhóóót!“ zanotoval si vesele.
„Já vím a ne, nenadělali,“ uzemnila jsem jeho nadšení.
„Co prosím?“ Carlisle zaujatě zvednul hlavu od mapy rozložené na konferenčním stole.
„Že si nena…“ zarazila jsem se. Použít toto slovo před tři sta let starým upírem s největší autoritou otce rodiny by asi nebyl ten nejlepší nápad. „Že nemají strach.“
„Jak to?“ nechápal Eleazar. „Zdrželi se.“
„Já vím,“ odpověděla jsem klidně.
„Zpomalili svůj postup.“
„Já vím.“
„Máme hodinu navíc,“ dodal do třetice.
‚No nepovídej, fakt?!‘ měla jsem sto chutí protočit očima. Udržela jsem se. Jsem dobrá.
„Já vím,“ zopakovala jsem už po několikáté.
„Jak to můžeš vědět?“

„Protože za to můžu já, tedy přesněji moje kamarádka Tamara. Je také jednou z Dětí a její schopností je tvoření budoucnosti,“ vysvětlila jsem.
„Ona tvoří budoucnost?“ zajímala se Alice. Souhlasně jsem přikývla. „Tak proč tedy nezařídí, aby sem Volturiovi nikdy nepřišli?“
„Takhle to nefunguje,“ odvětila jsem. „V budoucnosti jsou totiž jisté prvky, které slouží jako základní kameny. Tudíž se musí stát. Tamara je dokáže oddálit, přiblížit, nebo je proložit jinými událostmi, ale nemůže je úplně zrušit. A pokud se Volturiovi chtějí dostat sem za každou cenu, dostanou se sem, s tím Tamara nic nenadělá, dokáže je leda tak zdržet. To, co dělá, jí ale bere spoustu síly, proto jejich příchod nedokáže odkládat příliš dlouho.“
„Myslím, že jsme na ně připraveni,“ prohlásil rozhodně Eleazar a obrátil se na Carlislea, aby mu jeho tvrzení odsouhlasil.

Carlisle přikývnul hlavou.
„Ano, my jsme.“
‚Já taky,‘ ozval se mi v hlavě Chrisův hlas. Spokojeně jsem se usmála. Když jsem věděla, že je kousek ode mě, hned jsem se cítila jistější.
„A já též,“ přidala jsem svůj názor. „Jdeme na to.“

Součástí plánu bylo, že se s Itálií setkáme na té samé louce jako minule. I já jsem musela uznat, že volný prostor je mnohem lepší než stísněné místnosti domu Cullenových.
Ta hodina navíc uběhla pekelně rychle. Ani jsem se nenadála a už jsem v dálce zaznamenala první pohyby.
‚Zůstaň poblíž,‘ přikázal mi Chris.
‚A ty nepřerušuj spojení,‘ požádala jsem ho.
‚Uslyším všechno, co si jen pomyslíš,‘ slíbil mi. Napadlo mě, jestli by mi nemělo vadit, že ho pouštím tak moc do svého soukromí. ‚Promiň, ale teď opravdu musím.‘
‚Co?‘ nechápala jsem.
‚Lézt ti do soukromí.‘
‚Ach, tys to slyšel,‘ uvědomila jsem si. ‚Tak taky musíš vědět, že jsem přišla na to, že mi to nevadí.‘
‚Opravdu?‘
‚Ani trochu.‘

Po nějaké době se začaly mezi stromy míhat černé pláště Volturiovic gardy a asi o minutu později se všichni nově příchozí upíři seřadili naproti nám v celé své bledé kráse.
Zběžně jsem je přelétla pohledem a poté si něco uvědomila – není jich nějak málo?!
‚Máš pravdu,‘ souhlasil Chris. ‚Je to zvláštní. Chybí i někteří z těch, co doprovázejí Trojici při každé příležitosti.‘
‚A nemohli třeba zemřít?‘
‚Pochybuju, že by se něco takového stalo a my o tom neměli žádnou zprávu.‘
‚Tak co se tedy stalo?‘
‚Uvidíme,‘ ukončil náš rozhovor Chris, ‚Ale každopádně si dávej pozor, tohle se mi nelíbí.‘
‚Ty taky,‘ požádala jsem ho a opět se začala věnovat upírům.

„Aro, gardo,“ pozdravil Carlisle odměřeně. Mezi Italy se ozvalo naštvané syčení, ale dělal, že to neslyší. „Copak vás sem opět přivádí?“
„Zničení zrádců,“ vyhrkla malá rudooká blondýnka stojící hned vedle Ara. Garda souhlasně zamručela a někteří se už krčili do bojovné pozice.
Na naší straně měla jejich provokace znatelný účinek. Také Cullenovi a jejich, naši přátelé z Denali byli odhodlaní se bránit.
„Nerozumím,“ přiznal se Carlisle stejně klidně jako před chvílí. Jako by se právě nenacházel někde, kde může v příští milisekundě sloužit jako táborák. „Co my s tím máme společného?“

„Řekl bych, že,“ začal Aro, ale upíří vrčení na obou stranách bylo čím dál hlasitější. Otočil se ke svým bojovníkům s rukama v uklidňujícím gestu. „No tak, mí drazí, usměrněte se!“
„Jsou to zrádci, zaslouží si smrt!“ odvětila blondýnka. Tím mě pěkně naštvala. Jestli Cullenovi někoho zradili, tak tím někým jsem já, a zabila jsem je snad?
„Zaslouží si šanci se obhájit,“ odvětil jí Aro mile a poté se otočil zpátky na Carlislea. „Můj příteli, vím, že touha po moci dokáže oslepit i ty nejbystřejší oči. Přesto ti ve jménu našeho dávného přátelství nabízím odpuštění. Vzdej se svých nároků a dovol mým upírům vrátit se zpět, kam patří. Pak si můžeš být jist, že ti odpustím.“

Co prosím? Rozuměla jsem správně? Carlisle a neodolatelná touha po moci? Ha, ha, ha, dobrý vtip! Začala bych se smát, kdyby ovšem atmosféra nebyla tak proklatě napjatá.
„Znovu ti nerozumím, Aro. Nevím, o čem mluvíš,“ zamračil se Carlisle. „Jelikož jediné, po čem toužím, je klidný život pro mě, moji rodinu a přátele. Víš, že se o tom můžeš přesvědčit!“ Natáhl před sebe ruku a rozešel se směrem k Arovi.
„Lže, můj pane! Sotva se k vám přiblíží, zabije vás!“ vykřikla znovu rudoočka, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Carlisle i nadále pokračoval v cestě a Aro jej sledoval s jemným úsměvem na rtech.

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti noci - 23: