Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Destiny's Child - Prolog

02.10.2011 (16:45) • KatariEsmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2898×

Volterra

Sofia:

Dnes ráno jsem se obzvláště dobře vyspala. Asi deset minut po tom, co jsem se probudila, jsem se zvedla a šla do koupelny. Tam jsem se umyla a učesala. Poté jsem šla do šatny a oblékla se.

„Sofie! Pojď sem dolů!" zavolal na mne Aro.

„Počkej Aro, už běžím," zavolala jsem zpět, vzala jsem si ještě přes sebe mikču a rozběhla jsem se dolů. Běžela jsem do hlavního sálu, už tam byli Aro, Caius, Marcus, Sulpicia, Anthedora, Jane, Alec, Demetri, Felix a Heidi. Všichni mě přivítali s úsměvem, ale to bylo na denním pořádku.

„Dobré ráno, Sof!" vypískla Jane, přiskotačila ke mně, objala mne a políbila na tvář.

„Co se děje?" ptala jsem se s údivem.

„Haló, Sofie, je osmnáctého června, máš přeci narozeniny," řekl Caius s úsměvem. Caia mám ráda jako otce, odmalička mě vychovával. Poté Caius vstal a šel rázným krokem ke mně. Zvedl mě do náruče a objal. Já se začala smát.

„Všechno nejlepší ke čtrnáctým narozeninám, Sof!" řekl a pořád se na mě usmíval. Poté mi popřáli i ostatní. Celý den byl pro mne jako každý jiný, všichni se kolem mne točili. To je tak, když jste od malička vychovávaná a hýčkaná jako princezna. Večer byla obrovská oslava, „krev" tekla proudem, ale já na ni neměla chuť. Lidskou krev jsem nesnášela, nechutnala mi tak, jako ostatním z hradu.

Večer byl úžasný, někdy ve tři hodiny ráno jsem šla spát. Jsem asi ze deseti setin člověk. Jsem jediná svého druhu na světě, jsem upír, na tom by nebylo nic zvláštního, kdybych se bývala již tak nenarodila. Podle všeho byli oba mí rodiče upíři, ale bohužel - zřejmě jsou mrtví. Aro mne našel před hradem, když mi byly pouhé dva týdny. Nechal si mě pro mou zvláštnost. Vychovával mne jako Volterrskou princeznu. A nechal si mne také kvůli mým darům, sice o nich nic moc nevím, ale Aro říkal, že jednou budu velice mocná a potkám nehorázné štěstí. Ale prý až tehdy, kdy to budu nejméně čekat, a až na to budu připravená. Bla, bla, bla, to říká vždycky. Opravdu to chci vidět, no i když. Aro se většinou neplete, snad jednou, možná, potkám štěstí...

Ten samý den u Cullenů, Forks

Bella:

„Dobré ráno, Bells," řekla Esmé s posmutnělým výrazem, to u ní není normální.

„Dobré ráno," odpověděla jsem.

„Je už Renesmé vzhůru?" zeptala se Esmé.

„Ano, je, Edward ji za chvíli přinese," zněla má odpověď.

„Dobře, jelikož Jacob jí chystá k snídani palačinky," řekla s pobaveným hlasem.

„Dobře, Ness bude mít jistě hlad, ale nevím, lidské jídlo nemá moc ráda." Esmé přikývla.

„No, uvidíme, možná od Jacoba to jíst bude, teda jestli to bude vůbec k jídlu," řekla Esmé a uchichtla se. Poté se otočila a zmizela někde v horním patře. Já jsem šla do obývacího pokoje. Na gauči seděla Alice, a tak mě napadlo, že se jí zeptám, co se s Esmé dneska stalo. Alice se na mě otočila.

„Edward ti o tom ještě nevyprávěl?" Zakroutila jsem hlavou, Alice si vzdychla a spustila, velice tichým hlasem, abych to slyšela jenom já.

„Dobře, tak jestli chceš, já ti to povím." Já jsem přikývla hlavou.

„Víš, dnes je to právě čtrnáct let, co se Esmé narodilo děťátko." Polkla jsem.

„Cože? Já myslela, že je to už několik desetiletí, co se Esmé narodil ten chlapeček," vypálila jsem na ni a Alice zvedla oči v sloup.

„To ano, ale toto byla holčička, byla velice krásná a roztomilá, byla první svého druhu, první upíří dítě, co se kdy narodilo, také jediné. Jmenovala se Elleanor Carlissa Ann Cullen. Byla opravdu nádherná, všichni jsme ji moc milovali. Byla to naše princeznička, Rosalie, Esmé a já jsme s ní trávily celý den. Měla krásné zlaté oči, jako my všichni, když jsme po lovu, tak bylo opravdu vidět, kdo jsou její rodiče. Její vlásky byly karamelově hnědé, jako je má Esmé. Kůže byla stejně bledá, jako naše, přesto vždy měla o jeden stupeň vyšší teplotu, než my, spala, jedla lidské jídlo, Carlisle říkal, že je asi z deseti setin člověk, což je víc než my. My jsme jen z pěti, máme jen jejich podobu, ale ona měla nejen to. To hlavní bylo, že jí tlouklo srdce. Všichni byli šťastní až do toho osudného dne," řekla a její hlas se na konci zlomil.

„Co, co se stalo?" ptala jsem se jí.

„Víš, den začal normálně, Elleanor se probudila, najedla, oblékli jsme ji. V té době jsme bydleli na Aljašce, byla docela zima, ale samozřejmě nám ne. Vzali jsme ji ven, bylo jí tehdy čtrnáct dní. Vzpomínám si, že tam byla docela sranda, vždyť znáš Emmetta, sněhová koulovačka nesměla chybět. Po dlouhé sněhové válce, kterou samozřejmě vyhrál Emmett, jsme šli domů. Večer, když ji dávala Esmé spát, bylo ještě vše v pořádku. Ale ráno, když tam Esmé šla, se domem rozlehl křik, takový, až se dům otřásal v základech. Všichni vběhli do Elleanořina pokojíčku, jenže ona tam nebyla. Bylo tam vše jako večer, ale postýlka byla prázdná. Esmé, i my všichni, jsme z toho byli nešťastní. Esmé pět měsíců nevycházela vůbec ven z jejich ložnice. Carlisle jí nosil krev vždy z lovu, dělali jsme si o ni starosti, jestli se z toho dostane, nakonec se po roce tak nějak vzpamatovala. A teď je to už docela v pořádku, ale osmnáctý červen je pro nás vždy takový malý den, kdy smutníme," řekla.

Já jsem z toho příběhu byla velice smutná, nedokázala jsem si představit, co Esmé cítila, muselo to být strašné. Již podruhé takto přišla o dítě, bylo mi jí moc líto. Vtom se tam objevila Esmé, vešla do dveří. Ajaj.

„Ano, Alice to to řekla úplně přesně," řekla se stále smutným hlasem, takže nás určitě slyšela. Neudržela jsem se, šla jsem k ní a opatrně, abych jí neublížila, jsem ji objala.

„Je mi to moc líto, Esmé," špitla jsem.

„Ano, mne taky." Stále jsem Esmé objímala, přišla k nám i Alice a také nás objala.

„Nevadí ti, Esmé, že jsem to Belle řekla?" zeptala se Alice opatrně.

„Ne, nevadí mi to, naopak jsem ráda, že jsi jí to řekla!“ Pustili jsme se, Esmé odešla a já s Alice šla do kuchyně za Jacobem, Edwardem a Renesmé.

Autor: KatariEsmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Destiny's Child - Prolog: