Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Destiny´s Child - 8. kapitola

10.08.2012 (20:15) • KatariEsmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1762×

Aro

Zmáčknul jsem tlačítko pro ukončení hovoru. A byl jsem šťastný, šťastný z toho, že Cullenovi zákon neporušili. Věděl jsem, že něco takového by Carlisle nebyl schopen udělat – na to ho znám moc dobře – a byl jsem moc rád, že si s nimi Sof rozumí. Proč by taky ne? Vždyť je slušně vychovaná a navíc, živí se taky stejnou krví. Jsem si jistý, že se o ni dobře postarají, a že jí pomůžou pochopit lépe samu sebe, jinak bych ji tam s nimi nenechal ani o minutu déle. Jen doufám, že se vrátí brzo, a že si budu zase moci popovídat s Carlislem a podívat se, co to tam doma tedy mají, když ne jedno ze zakázaných dětí.

Zvednul jsem se z křesla v mé kanceláři a zamířil do hlavního sálu. Už tam všichni čekali, až jim sdělím novinky. Caius byl nedočkavý víc, než všichni ostatní.

„No, Aro. Tak co? Co říkala? Je v pořádku? Porušili Cullenovi zákon nebo ne?“ vychrlil na mě ještě předtím, než sem si vůbec stačil sednout.

„Sof se má skvěle, nějaký čas zůstane v Americe s Cullenovými. Zákon podle všeho nebyl porušen, mají tam prý dítě, to ano, ale prý ne takové, jako nesmrtelné dítě, je jiné. Nevím, co to znamená, a už se těším, až to dítě uvidím, každopádně teď se zajímáme o něco jiného. Zákon nebyl porušen Cullenovými nýbrž Victorií, to ona stvořila tu armádu novorozených v Seattlu,“ odpověděl jsem Caiusovi a vlastně i všem ostatním.

„Co s ní tedy uděláme?“ zeptal se Marcus.

„No co asi? Jednoduchý proces, roztrhat a spálit. Tedy pokud souhlasíte,“ podíval jsem se na oba bratry.

„Já rozhodně,“ kývnul Marcus.

„Já taky,“ dodal Caius.

„Felixi? Demetri? Přiveďte ji,“ promluvil Caius a dotyční už spěchali pro Victorii. Trvalo jim to ale déle, než by mělo, začalo mi to připadat divné. Vrátili se po deseti minutách, ovšem bez Victorie.

„Kde je?“ zeptal jsem se jich okamžitě.

„Nevíme. V jejím pokoji nebyla, nikdo z hradu ji neviděl. Její pach skončil u podzemního východu,“ objasnil Felix.

„Chcete říct, že zmizela z hradu plného upírů, co slyší absolutně všechno, upírka a nikdo ji neviděl ani neslyšel?“ zeptala se Sulpicie dřív, než jsem to stihl já.

„Ano. Asi ano,“ přikývl Felix.

„Tak to máme parádní průser. Musíme ji najít, jinak by mohla napáchat ještě více škod než doposud,“ promluvil Marcus.

„A hlavně musíme varovat Cullenovy. Jsem si jist, že se je bude znovu snažit zničit,“ dodal jsem a všichni přikývli.

Seth

Když jsme se s Leou a Jacobem vrátili zpět do domu, už tam všichni byli, všichni kromě Carlislea a té dívky. Slyšel jsem je nahoře si povídat. Takže asi to bude dobrý, i když předtím vypadala skoro jako mrtvá.

„Už jste zjistili, co je zač?" zeptal se Jake, když jsme vstoupili, šel rovnou k Belle a pohladil Ness po hlavě. Ona mu dala ruku na tvář a Jake získal na chvíli nepřítomný výraz, potom se usmál.
„Aha," vydechl, když Nessie sundala ruku z jeho tváře.
„Řekne mi někdo, co se to teda, ksakru, děje?" zeptala se Leah nervně.

„Ta dívka, jmenuje se Sofia Volturi. Poslal ji sem Aro, aby se podívala na Renesmé, protože do Volterry přišla Victoria a řekla jim, že tu máme nesmrtelné dítě. Aro jí ale nevěřil, a tak poslal Sofii, aby se na to podívala, teď s ním mluvila a řekla mu, jak se věci mají, takže by všechno mělo být v pořádku," odpověděl jí i mně Edward.
„Skvělý, zase ta zrzavá mrcha," odfrkla si Leah.

„Nějaký čas tu zůstane - musí se jí zahojit ruka - nechceme ji Arovi poslat domů zraněnou. Podle toho. co víme. tak se živí jako my, takže to nebude problém," dopověděla ještě Esmé.

„Dobrá, někdo z nás by měl jít Samovi vysvětlit, co se děje, aby nebyly žádné problémy,“ promluvil Jake.
„Já tam půjdu,“ přihlásila se nakonec Leah.
„Leo, počkej ještě. Nejdřív se s ní alespoň seznam, prosím,“ zastavila ji Rose. Leah přikývla.

A než kdokoliv další stačil něco říct, objevil se na schodech Carlisle i s onou dívkou. Ona byla jedním slovem nádherná. Krásnější upírku jsem jakživ neviděl, ani Rosalie nebyla tak krásná. A co mě udivovalo nejvíc, byla neskutečně podobná Esmé, ale vypadala, jako by měla i Carlisleovy rysy. Mátlo mě to. Podíval jsem se na Leu a Jakea, vypadali stejně zmatení jako já. Střetl jsem se s Jakeovým pohledem, jen pokrčil rameny.

„Sofie, chtěl bych ti představit Jacoba, Setha a Leah. Jsou to vlkodlaci," představil nás Edward. Jako první se otřepal Jake, přešel k Sofii.

„Teší mě. Jsem Jake," představil se a podal jí ruku, ještě se nezapomněl na ni usmát.

„Sofie,“ odpověděla a podala mu ruku. Potom přišla na řadu Leah.

„Já jsem Leah.“ A překvapivě natáhla k Sofii ruku. No, vlastně ne překvapivě, ona neměla ten zvláštní pach jako upíři, ale nevoněla ani jako Ness. Byla prostě zvláštní.

„Já Sofie,“ stiskla ruku Leah a usmála se. Měla tak krásný úsměv. Potom jsem přišel na řadu já.

„Já jsem Seth.“ Stejně jako Jake a Leah jsem jí podal ruku.

„Sofie,“ odpověděla. Podíval jsem se jí do očí. Byly zlaté, tak, jako měli ostatní Cullenovi, ale její byly něčím jiné, byly prostě krásnější. A pak se to stalo. Zasáhlo mě to zcela nepřipraveného, bylo to zvláštní. Všechno se ode mne odpoutalo, láska k mé rodině, k mé sestře, k mrtvému otci, oddanost smečce, ta zvláštní láska, kterou jsem cítil ke Cullenům, všechno bylo pryč. Bylo to silnější než gravitace, bylo to silnější než cokoliv. Najednou jsem viděl, jak se všechno točí jenom kolem toho jediného bodu, kolem samého středu vesmíru. Jen kolem ní. Sofie. A konečně jsem pochopil, o čem to všichni mluvili, Jake, Sam, Paul, Quil a Jared. Otisk je nejsilnější pouto na světě.

„A do prdele,“ ulevil si Edward. Jejda. Všichni se na něj otočili, jen já a Sofie ne, nemohl jsem od ní odtrhnout oči.
„Co se děje, Edwarde?“ slyšel jsem ptát se Rosalii.

„Seth se do ní otisknul,“ odpověděl jí Edward. Všichni se na nás otočili.

„No, tak to je opravdu v háji,“ podpořil Edwardova slova mírněji Carlisle. Emmett propukl v obrovský řehot.

„Emmette!“ okřikla ho Esmé.

„Čemu se tak směješ?“ zeptala se ho Alice. Emm se trochu přestal smát, aby mohl promluvit.

„Aro asi nečekal, že si Sofie s sebou domů přiveze i chlupatýho domácího mazlíčka,“ kuckal mezi záchvaty smíchu. To už se ale začali smát všichni.

„Já vůbec nic nechápu,“ ozvala se poprvé Sofie a přeskakovala pohledem z jednoho na druhého. Všichni se přestali smát.

„Sofie, co kdyby ses posadila a my se ti pokusíme vysvětlit, co se stalo?“ promluvil Jasper.

„Jasně.“ Sofie pustila moji ruku, kterou celou dobu svírala, a šla se posadit na pohovku vedle Esmé. Šel sem za ní jako robot a sedl si hned vedle ní. Byl jsem jako omráčený. Všichni si posedali okolo nás, Jake si vzal Nessie od Belly, sednul si vedle mě a zlehka mě praštil pěstí do ramene. Ještě se na mě zakřenil a mrknul. Já jen protočil oči. Potom se Edward dal do vysvětlování a Jake ho občas doplňoval.

(…)

Potom, co s vysvětlováním skončili, vypadala Sofie docela vyvaleně, ale nakonec se na mě podívala, usmála se a řekla, že to bude v pohodě. Byl jsem rád, že to přijala tak dobře, ale bál jsem se, co na to její Volterští upíři. K večeru se Cullenovi rozhodli jít na lov. Šli všichni a Ness nechali s Jakem, Leah, Sofií a mnou doma. Byl jsem rád, konečně jsem si s ní mohl trochu líp popovídat. Chtěl jsem o ní vědět úplně všechno, přeci jenom, teď byla velkou a neodvolatelnou součástí mýho věčnýho života. Díky bohu, že jsem vlkodlak. Šli jsme si sednout ven na terasu.

„Takže, dohodneme to tak, ty budeš klást otázky a já odpovídat. A pak si to prohodíme. Bereš?“ zeptala se Sof.

„Skvělej nápad, takže začínám já. Jsi upírka?“ položil jsem tu nejprimitivnější otázku.

„Ne tak docela. Já jsem něco mezi upírem a poloupírem, ale blíž k upírovi. Nejspíš jsem se narodila dvěma upírům, ale nevím to jistě,“ usmála se.

„Aha. Jen mě tak napadá, víš, že jsi šíleně podobná Esmé? Je to fakt zvláštní,“ řekl jsem popravdě.

„Taky jsem si všimla, je to vážně divný. Ty vlasy, obličej, ale ne všechno je jako její,“ pokrčila rameny a vypadala opravdu zamyšleně.

„Jo, ten zbytek je Carlisleovo,“ uvedl sem věci tak, jak je vidím já.

„Hm, vážně?“ ptala se.

„Jo, ty sis toho nevšimla? Vždyť jsi jako dokonalá kopie jich dvou!“ odpověděl jsem jí a divil se, že to nevidí. A pak mi to došlo.

„Hele, ty znáš své rodiče?“ zeptal jsem se, abych si mohl být jistej, že se nepletu.

„Ehm, no ne. Neznám,“ odpověděla. Bingo, pomyslel jsem si.

„Tobě to pořád nedochází? Ta podoba a všechno? Ještě ti to opravdu nedošlo?“ ptal jsem se jí dál.

„Ty myslíš? Panebože,“ vydala ze sebe, když jí to došlo.

„Já bych na to řekl něco horšího, než panebože,“ zasmál jsem se. Jestli je to opravdu tak. Jestli jsou Esmé a Carlisle její rodiče, tak to znamená, že tu nejspíš zůstane napořád, protože jak znám Esmé, tak ta by ji nepustila.

„No, jestli to tak je, tak snad začnu věřit na osud,“ zamumlala.

„Já na něj věřím,“ řekl jsem jí. Podívala se na mě těma svýma zlatýma kukadlama a usmála se.

„Tak můžu další otázku?“ zeptal jsem se jí. Přikývla.

„Kolik ti je doopravdy?“

„Včera mi bylo čtrnáct,“ odpověděla mi, vyvalil jsem na ni oči. Čtrnáct, takže je o dva roky mladší než já. To je skvělý.

„Všechno nejlepší,“ poblahopřál jsem jí. Měl bych jí dát asi nějaký dárek.

„Díky.“ Přísahal bych, že se začervenala.

„Tak dál. Oblíbená barva?“ zeptal jsem se na takovou pitomost.

„Asi fialová a modrá. Ale mám moc ráda i červenou,“odpověděla mi a vůbec nevypadala, že jí to připadá jako pitomost.

„Číslo?“ ptal jsem se dál.

„Osmnáct,“ odpověděla bez rozmyšlení.

„Proč?“ chtěl jsem vědět.

„Narodila jsem se osmnáctého června.“ Pokrčila rameny.

„Nejlepší kamarádka?“ To mě moc zajímalo.

„Určitě Jane, je to nejstřeštěnější stvoření na světě,“ zasmála se.

„No, tak to ještě pořádně neznáš Alice,“ zasmál jsem se s ní.

Ptal jsem se dál a dál, na všechny hlouposti. Strávili jsme tím dvě hodiny, i po tak krátkém čase se mi zdálo, jako bych ji znal celý život. Potom přišel čas si role prohodit. Teď se ptala ona.

„Tak začnu skoro stejně jako ty. Kolik ti je?“ ptala se a roztomile se u toho usmívala.

„Nedávno mi bylo šestnáct,“ odpověděl jsem. Přikývla.

„Řekni mi něco o tvé rodině. Prosím,“ zajímala se.

„Dobře. Takže moje sestra je Leah, je jí dvacet, naše máma se jmenuje Sue a bydlí v rezarvaci La Push, je to kousek. Můj táta se jmenoval Harry, ale zemřel před rokem na infarkt, těsně po tom jsme se s Leou poprvé přeměnili na vlky. Všechny kluky ze smečky beru jako bratry, jsou to mí bratři. I Samova smečka, dřív jsem tam patřil, byl tam i Jacob, Quil, Embry a Leah, ale oddělili jsme. Proč, to ti někdy vysvětlím. Nessie a všichni ostatní Cullenovi patří do mojí rodiny taky, to už tak bejvá. Za prvé díky tomu, že se Jake otiskl do Ness, a za druhý nejspíš kvůli tomu, že jsem se já otiskl do tebe. No, málem bych zapomněl, Charlie Swan. Je to pravej táta Belly, teď asi bude i něco jako můj táta. Moje máma s ním teď tak nějak žije, takže chudák Charlie bydlí jak v La Push, tak ve Forks. No, to by mělo být snad všechno,“ dopověděl jsem. Sof vypadala opravdu zaujatě. Potom se malinko zamračila a promluvila.

„Je mi moc líto tvýho táty, Sethe,“ pípla.

„Jo, byl to dobrej chlap a ještě lepší táta.“ Vzpomínal jsem na ty chvíle s ním, například jak mě učil chytat ryby, nebo jak mi vyprávěl starý indiánský příběhy, tenkrát jsem jim nevěřil. Byly to pro mě pohádky. Ptala se mě na spoustu dalších věcí, vlastně používala ty samý otázky jako já, teda většinou, no, a najednou byly další dvě hodiny v háji. S ní utíkal čas hrozně rychle. Z povídání nás vyrušily až kroky Esmé, což znamenalo, že byli zpět z lovu.

„Ahoj děti, to si celou dobu povídáte?“ zeptala se nás, její skoro vždycky usměvavý srdcovitý obličej jenom zářil.

„Vlastně jo,“ odpověděl jsem jí. Zasmála se.

„Nemáte hlad? Já jenom, že je jedenáct večer a vsadím se, že jste celou dobu nejedli. Teda nevím jak Sofie, ale ty, Sethe, by ses měl najíst. Sof, ty jíš lidské jídlo, nebo piješ jen krev?“ zeptala se Sofie.

„Jím i lidské jídlo,“ odpověděla jí Sof. Hned na to jsme uslyšeli další kroky, Carlisle přišel taky.

„Vy tu pořád jste?“ smál se.

„No jo, tak nás za to třeba zastřel,“ zamumlal jsem.

„Já vás střílet nebudu, k ničemu by to nebylo a navíc nemám důvod. Jen se divím a jsem čistě zvědavý,“ obhajoval se.

„Když myslíš,“ řekla mu Sof.

„Já nemyslím, já vím,“ usmál se.

„Dobrá, dobrá. Carlisle, právě jsem tu vedla vážný rozhovor a ty to takhle zkazíš,“ mračila se na něj Esmé, ale bylo vidět, že si dělá srandu.

„Omlouvám se, madam,“ tvářil se nevinně. Já a Sof jsme vybuchli smíchy. Oba se na nás podívali a začali se smát s námi taky. Po chvíli jsme se všichni uklidnili.

„Tak co si dáte a opovažte se říct nic, protože něco prostě sníst musíte. Jste oba jako kost a kůže,“ remcala Esmé, kterou už Carlisle objímal. Jo, ta svoji mateřskost nezapře, ani kdyby chtěla.

„Já nevím. Co by sis dala, Sof?“ zeptal jsem se jí.

„Tak řekni něco, z čeho mám vybrat,“ podívala se na Esmé.

„Vajíčka, palačinky, špagety nebo raději čínu? Jen si řekněte.“

„Já osobně hlasuju pro špagety. Co ty, Sethe?“ stočila pohled zase na mě.

„Já souhlasím,“ odkýval jsem jí.

„Je vidět, kde to dítě vyrůstalo,“ šeptl Carlisle Esmé.

„To máš pravdu,“ zasmála se a šli do kuchyně. Sof vydala zvuk podobný zasyčení, jenom byl podbarvený smíchem.

„Jdete taky?“ otočil se Carlisle ještě na nás.

„Jasně.“ Sof vyskočila na nohy a vydali jsme se za nimi.

Máte za sebou další dílek. Doufám, že se vám líbil, příště bude pohled Sof a Carlislea. 

Autor: KatariEsmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Destiny´s Child - 8. kapitola: