Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Destiny's Child - 5. kapitola

29.01.2012 (09:45) • KatariEsmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2139×

Sofia:

Poté, co jsem otevřela oči, na mě čekalo překvapení. U mé postele stáli dva upíři. Muž a žena, oba byli mladí, krásní - a jak jinak - měli zlaté oči. Připadalo mi, jako bych je odněkud znala, ale nemohla jsem si, ač jsem se snažila, vzpomenout. Přemýšlení mi zabralo jen chvilinku, hned poté mě zalil nepříjemný pocit strachu. Srdce i dech se mi zrychlily, určitě to zpozorovali, jelikož ten muž promluvil.

„Neboj se. My ti neublížíme, teda teď už ne," řekl ten blonďák, i když určitě to byl Carlisle. Poté jsem se trochu uklidnila, ale stále jsem si nebyla úplně jista jeho slovy. A tak jsem jen přikývla.
„Kde to jsem?" Položila jsem mu tu nejprimitivnější otázku, které sem byla schopna.
„Jsi u nás doma, ve Forks. Já jsem Carlisle Cullen a toto je má žena, Esmé," představil sebe a jeho ženu. V té chvíli jsem si byla už téměř jistá, že mi nechtějí ublížit. Teda podle toho, co mi Aro o nich vyprávěl, Carlisle nebyl zrovna zastáncem násilí a jeho žena, Esmé, taky zrovna nevypadala na nějakou super bojovnici.
„Já jsem Sofia. Sofia Volturi," představila jsem se. Slyšela jsem zezdola několikero zalapání po dechu, Esmé spadla brada a Carlisle na mě zíral ještě víc vykuleně, než dosud.
„T-ty jsi Volturiová?" vypadlo z Carlislea po chvíli. To Volturiová vyslovil s takovou podivnou, až úctou.
„Ano. Ano, to jsem," přikývla jsem. Esmé zřejmě zrovna přišla na to, jak se zavírají ústa, a s hlasitým „cvak" je zavřela.

„Znáš Ara?" zeptala se zničehonic.
„Samozřejmě, že ano," odpověděla jsem.
„Hm. Mohu se tě na něco zeptat?" Bylo vidět, že je Carlisle trochu nervózní.
„Jasně."
„Co tu děláš? Je tu někdo ještě s tebou, protože Volturiovi neradi jezdí po jednotlivcích. A navíc - Aro si tě asi musí hodně hlídat, jsi totiž moc zvláštní, že?" Trochu víc otázek, ale s radostí jsem mu na ně odpověděla.

„No," odmlčela jsem se, „popravdě jsem tu kvůli vám všem, a hlavně kvůli menšímu nedorozumění, totiž prý jste porušili zákon, ale Aro tomu moc nevěří. Tak poslal mě sem, abych se na to podívala a zjistila, zda-li tu problém je - nebo není. Arova důvěra ve mě a ve vás je tak velká, že mě nechal jet samotnou, protože, jak už jsem řekla, myslí si, a není sám, že jste žádný zákon neporušili. A pokud jde o to hlídání. Tak ano, to ano. Jsem zvláštní a jediná, a proto mě hlídá, ale to všichni, hlavně Caius, málem mi nedovolil sem jet, ale má schopnost ukecat ho mi hodně pomohla, vlastně, když o tom tak přemýšlím, vždycky všechny přemluvím k tomu, aby udělali to, co chci. Hm... Zajímavé. Ale to už odbočuji od tématu, omlouvám se," ukončila jsem svůj proslov s drobným stydlivým úsměvem. Oba se zasmáli, konečně se atmosféra trochu uvolnila.

„To nevadí. Takže Aro nám věří? Páni, to je zvláštní. Ale má pravdu, zákon jsme neporušili, jen to tak vypadá. Uvidíš proč. Jedinečnost ale není zase tak špatná, ne? Je dobře, že tě hlídají, jsi stále zranitelná, i když možná nesmrtelná. Dobře, za chvíli si všechno řekneme, ale nejdřív tvoje ruka," řekl a poukázal na mou pravou ruku. Od ramene po půlku předloktí se táhla velká tržná rána, byla plná té červené tekutiny, od které jsem měla i postříkanou půlku trička a zbytek ruky. Ještě, že moje krev není pro upíry lákavá, je to něco jako pro člověka destilovaná voda, tekutina bez chuti a zápachu.

„Jejda, páni, to musela bejt ale rána," řekla jsem nad svou bolavou rukou. Vtom se dveře pokoje rozrazily a přilítl do pokoje ten velký hromotluk, Emmett.

„Promiň, promiň, promiň! Já nechtěl, vážně. Myslel jsem, nevěděl jsem, že nejsi úplná upírka. A tak jsem tě odhodil trochu moc silně a ten strom udělal křup a pak tys udělala bum a ten strom málem na tebe taky. Já se ti vážně omlouvám, prosím tě, nezabíjej mě," křičel, až to skoro vypadalo, že se rozbrečí. To tady Volturiovi mají opravdu až takovou pověst?
„V pohodě, to nic není. To se zahojí, možná tam zůstane jizva, ale i tu přežiju. Já nejsem Aro, ani nikdo jinej, takže tresty smrti za takovou pitomost vážně neuděluju," řekla jsem a zasmála se. Emmettovi se zjevně ulevilo.
„Fakt? To sem rád, páni, já měl takovej strach, kdybych býval byl člověk, přísahám, že by to se mnou seklo," odpověděl a zazubil se.
„No, ale člověk nejsi. Takže jak vidím, stále zdravý a živý," odpověděla jsem a taky se na něj usmála.

„Jo, živý je jak jen upír může být, ale o jeho zdraví pochybuji. Teda hlavně o tom duševním," řekla místo Emmetta Esmé.
„Cože?" Vůbec jsem totiž nechápala, o čem to mluví.
„Emm je tak trochu hyperaktivní, dá se říct. Jde o to, že den co den vymýšlí na nás všechny všemožné vtípky, dělá naschvály a pořád se s někým sází. Viď, miláčku?" zeptala se ho příchozí blondýnka, Emm se jenom zazubil. Znovu.
„Přesně tak. A dělám to s velkou radostí," odpověděl Emmett, šibalsky zvednul obočí a zlomyslně se usmál. A já věděla, že je zle, protože jsem si byla stoprocentně jistá, že jednou mi taky něco provede. A nemýlila jsem se.
„Bezva," utrousila jsem.
„Mimochodem, já jsem Rosalie," představila se blondýnka a napřáhla ke mně levou ruku, zjevně si všimla, že s pravou toho moc nenadělám.
„Sof." Podala jsem jí svou levačku. Rose se na mne usmála, byl to vlídný a přátelský úsměv, který nešlo neopětovat.

Vtom do pokoje vtančila malá tmavovláska, Alice, a hned za ní ten blonďák, co se mě snažil v lese chytit a málem se mu to povedlo. Kdybych vždycky s Felixem, Demetrim, Alecem a zbylými mladšími členy gardy neblbla, což znamená, ze srandy se neprali, asi by mě chytil. Jenže já měla „výcvik", takže to bylo těžší. Ale teď se oba usmívali, takže to vypadalo, že je vše v pořádku.
„A já jsem Alice," přiskočila ke mně a objala mne. Byla jsem zaražená, ale druhou rukou jsem jí objetí oplatila.
„Ehm, Sofia," vykoktla sem ze sebe, stále trošku zaražená. Alice se rozesmála svým krásným zvonivým smíchem.
„Promiň, nechtěla jsem tě tak vyděsit," omlouvala se, stále veselá.
„Ne, to je v pořádku. Nic se neděje, já nejsem vyděšená, jenom... překvapená," snažila jsem se ji uklidnit.
„Vážně? Tak to potom v pořádku."
„Já jsem Jasper, a taky bych se chtěl omluvit za to, co se stalo v lese. Nevěděli jsme," představil se a, stejně jako Rosalie, mi podal levou ruku. Už mi to začalo připadat trochu komické.
.
„Jo, byla to moje vina, ale viděla jsem tě s Victorií a myslela jsem, že...," nedořekla to, musela jsem jí skočit do řeči.
„Victorií? Vy znáte Victorii? Vlastně, co se divím, když to byla ona, kdo přišel k nám do Volterry a řekl to, o porušení zákona. Ale jak ji znáte?" Tentokrát jsem kladla otázky já.
„Chtěla zabít Bellu, po tom, co jsme zabili Jamese, jejího přítele. On se také pokusil zabít Bells, ale než to stihl, zabili jsme ho my. A tak se chtěla pomstít, nejdříve to zkoušela, když jsme tu nebyli, ale vlkodlakům se podařilo udržet ji v dostatečné vzdálenosti dost dlouho, než my jsme se vrátili. Myslím, že o incidentu ve Volteře jsi informovaná," oznamoval mi Carlisle, nad poslední větou jsem přikývla. „Dobře, tím ušetříme čas, když jsme se vrátili před rokem zpě,t znovu to zkoušela. A poté ti novorození, co je stvořila, a my je zničili. Edward už ji málem zabil, ale ona mu na poslední chvíli utekla a už jsme o ní neslyšeli. Nejdříve jsme si mysleli, že zase něco chystá, ale pak už jsme si zase tak jistí nebyli a ty jsi nám to dnes potvrdila," dopověděl a usmál se. Konečně už jsem to chápala, co se dělo. Victorie byla ta zlá, ne Cullenovi.
„Hm. Dobře, až Aro nebo někdo jiný bude volat, řeknu jim to. Myslím, že ji spravedlivě potrestají, protože to ona porušila zákon a stvořila tu armádu novorozených, takže s tím nebude žádný problém." Ostatní přikývli.

„Dobře, všechno si opravdu řekneme, jsem si jist, že je toho ještě hodně. Ale teď, prosím, rád bych tady Sof ošetřil tu ruku," zavelel Carlisle a podíval se na mou ruku, ze které stále tekla krev.
„Carlisle má pravdu, takže - promluvíme si potom," přikývla Rose a mrkla na mě. Poté se s Emmettem, Alice a Jasperem odebrali ze dveří a se mnou v pokoji zase zůstali jen Carlisle a Esmé.

Carlisle opatrně vzal mou ruku a prohlédl ji, přitom se trošku zamračil.
„Hm. Nejdřív to budu muset vyčistit a potom uvidím, co s tím dál. Měla jsi už někdy něco podobného? Já jenom, jestli nevíš, jak dlouho to trvá, než se to dá do pořádku," zeptal se mě.
„No, jednou mi Felix nechtěně při boji zlomil ruku a Aro mi ji pak musel rovnat. Trvalo to dva měsíce, než jsem ji měla znovu v pořádku. A jako malá jsem vypadla oknem, ale nic se mi nestalo, takže vlastně toto je poprvé," řekla jsem a pokrčila jsem rameny.
„No, tak uvidíme, každopádně, dokud se ti to nezahojí, musíš zůstat tady. A to opravdu tady, ve zdech tohoto domu a zahrady," řekl tak, aby to znělo jako rozkaz, i když to až tak přímo nemyslel.
„Ale moje věci." Chtěla jsem se z toho vykroutit, i když jsem věděla, že to nemá cenu.
„Někdo ti je přiveze, jenom nám dej adresu a někdo tam pojede," odpověděl. Nenechal se přemluvit.
„Fajn," vydechla jsem. Carlisle se vítězně usmál.

Mezitím Esmé přinesla tác se všelijakými potřebami, od skalpelu po nějakou dezinfekci, či co to bylo. I když sem nechápala, k čemu by mu skalpel byl, když má ruka měla v sobě dlouhý řez o průměru tři centimetry, takže bych řekla, že už to byl řez dost veliký. Ale jeden nikdy neví.
„Děkuju," poděkoval Esmé a jemně se na ni usmál. „To bude pobyt," pomyslela jsem si.
„Není zač," odpověděla a úsměv mu opětovala. Carlisle si přistrčil židli a dal se do čištění mé ruky.

Tak, další kapitolku máte za sebou. Doufám, že se líbila.

Pro tebe TSD a EAR, brzy se nám uzdrav. =)

Autor: KatariEsmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Destiny's Child - 5. kapitola: