Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Destiny´s Child - 3. kapitola

06.12.2011 (20:15) • KatariEsmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2503×

Okamžitě jsem poznala, když jsme se blížili k Forks. Měla jsem otevřené okýnko a upíří pach byl cítit opravdu všude. Ale byla to taková směs všeho možného. Šeřík, růže, fialky, skořice, máta, borová kůra, bylo toho opravdu hodně a vše bylo v příjemném kontrastu. A také jsem to poznala podle zeleně, která byla opravdu všude. Když jsme dojeli na malé náměstí, bylo to úchvatné. Spousta lidí v parku si jen tak povídala, děti pobíhaly na hřišti, všude létali ptáci. Bylo tu tak živo. I na tak malé město, jako je Forks. Dojeli jsme na druhý konec města, kde už bylo málo domů. A u jednoho jsme zastavili, pochopila jsem, že to bude on. Dům, kde strávím nějaký čas. Byl moc krásný. Modrou barvu miluji, a tak jsem byla spokojená. Vystoupila jsem z auta a řekla Danovi, ať dá kufry do předsíně, že si je pak sama odnesu. Jen kývnul a udělal, co jsem mu řekla.

Mezitím jsem se šla podívat na zahradu. Byla moc krásná a velká. Byl na ní velký rybníček a krytý bazén. Spousta stromů a keřů, velká garáž - tak na čtyři auta. Aro si dal s výběrem pěkně záležet. Rozhodla jsem se, že se konečně půjdu podívat dovnitř a ocitla jsem se v obrovské hale. To, co jsem viděla před sebou, bylo neuvěřitelné. Myslela jsem, že hned naproti je obývací pokoj, ale to by nebyla Heidi, kdyby ty pokoje nebyly dva. Šla jsem tedy rovně, přesvědčit se, jestli se nemýlím. Nemýlila. Když jsem se vydala doprava, vešla jsem do nádherného obývacího pokoje. Poté jsem se vydala po malých schodech nahoru, ty schody vedly do kuchyně. Byla velká, jak jinak. Poté, co jsem si prohlédla nesmyslně velkou kuchyni, jsem se vydala zpět do haly. Šla jsem se podívat nahoru po schodech. Na druhé straně chodby byly dveře s cedulkou „Sofia", takže jsem usoudila, že to bude můj pokoj. Vešla jsem dovnitř a nestačila se divit. Pokoj byl nádherný. Červená je jedna z mých oblíbených barev, takže bylo jasné, že se mi pokoj bude líbit. Poté, co jsem se jím pokochala, jsem ho přešla a vešla do dveří, které vedly do koupelny. Koupelna mne moc uchvátila, byla fialová, což je další z mých oblíbených barev. Zavřela jsem dveře a vstoupila do dveří, které byly hned vedle. Ty zase vedly do šatny. Šatna byla zase fialová, ale mně to nevadilo. Líbila se mi stejně, jako celý dům. (I když by mě zajímalo, jak já se svými sto šedesáti centimetry budu lézt pro boty, ale to bylo fuk. Nějak tam vyskočím.) Šla jsem zpět na chodbu a sešla schody dolů, byly tam dveře. Vešla jsem a uviděla svoji pracovnu, byla tam i knihovna, což bylo super. Já ráda čtu. Rozhodla jsem se, že půjdu na lov. Proto jsem se vrátila zpět do šatny a vzala si na sebe džíny, tričko, bundu a boty a vyrazila do lesa, který byl kousek. 

(...)

Po lovu, který obsahoval jednu srnku, jsem se šla proběhnout lesem. Všude byly stromy a mech. Vlastně celé to tu bylo takové zelené. Aro mi říkal, že si na to prý zvyknu a žertem dodal, abych si dala pozor, že prý bych za chvíli mohla všechno vidět zeleně. A to prý by nebo hezké. Jo, ty jeho kecy mi chyběj, a to tu ještě nejsem ani den. A ke všemu tu všude byl cítit pach těch upírů, a aby toho nebylo málo, ještě něčeho. Ale to něco jsem nemohla identifikovat, byl to divný pach. Takový sladký, nebo jak to říct. Jednoduše řečeno, nikdy dřív jsem to necítila. Běhala jsem tam asi tak patnáct minut, když jsem za sebou něco uslyšela. Okamžitě jsem se otočila, a to, co jsem uviděla, mě zarazilo. Za mnou se hnalo asi osm upírů. „Cullenovi,“ napadlo mě hned. A vedle nich běželo asi pět obrovských vlků. Bylo mi jasné, po čem jdou. Šli po mně. Přidala jsem do běhu, běžela jsem tak rychle, jak jen jsem mohla. Dostala jsem strach. Když najednou po mně skočil upír, s vlasy jako lví hříva. Na poslední chvíli jsem uhnula. 
„Sakra," zaklel, když letěl vzduchem. Já si jen oddechla. 

„Chyťte ji někdo," zavolala za mnou nějaká žena. Běžela jsem jako o život, no vlastně taky mi o něj šlo. Najednou se po mně vrhnul jeden z vlků. Stejně jako u blonďáka, jsem uhnula a on narazil do stromu. Najednou se vedle mě objevil Edward. Toho jsem znala, ne osobně, ale viděla jsem ho tenkrát u nás ve Volteře, když se chtěl nechat zabít. Chtěl po mně skočit, ale já se chytla nejbližšího stromu a vyskočila nahoru. Takže on jenom proletěl vzduchem. Seskočila jsem dolů a znovu se dala do běhu. Ale byla jsem pomalejší než předtím. Dohnal mě velký kluk, vypadal jako boxer. Natahoval se po mně a já nestačila uhnout. Odhodil mě na zem. Urychleně jsem vstala a běžela dál. 
„Do háje, tak chytí už ji někdo?!" křičela žena, která měla barvu vlasů stejnou jako já. Běžela skoro úplně vzadu za ostatními. Přesto jsem ji viděla. 
„Já se snažím," odpověděl jí ten boxer. 
„Jo, to mi všichni," řekla malá černovláska, co vypadala jako elf. Viděla jsem, jak mě pomalu obkličují. Prostě byli rychlejší než já. Nevěděla jsem co dělat. Vzdát se? A nechat se zabít? No, jasně, to by měli potom ve Volteře radost. Byl by to masakr, to jsem nemohla dovolit. Ale jak jim mám vysvětlit, že jim nechci ublížit? Na to jsem neznala odpověď. 

Běžela jsem tedy dál a usilovně přemýšlela, jak z toho ven. Ale nic mě nenapadalo. Zase mi byli v patách. Byli už asi jenom deset metrů ode mě. 
„Sakra, sakra, sakra!" klela jsem, když už byla vzdálenost mezi námi menší než pět metrů. Periferním viděním jsem uviděla, jak se ten boxer znovu po mně natahuje. Ale tentokrát byla jeho snaha platná. Chytnul mě za ruku a odhodil. Letěla jsem vzduchem, když najednou jsem narazila do stromu. Ozvala se obrovská rána, strom se rozpůlil na dvě části. Mojí hlavou a celým tělem projela tupá, obrovská bolest. Spadla jsem na zem, otevřela jsem ze všech sil oči a uviděla, jak na mě padá jedna polovina stromu. Ale najednou jsem neviděla nic. Cítila jsem jen příšernou bolest, která pulzovala celým mým tělem. Slyšela jsem tlumené hlasy, ale nerozuměla jim. Ucítila jsem, jak se mě dotýkají dvě studené ruce. A pak už nic. Poté se kolem mě rozlila tma a ticho.

Tak jak se vám líbilo setkání s Culleny...??? Doufám, že alespoň trochu, ano.

Příště se podíváme, jak to všechno dopadlo. Nejspíš napíšu pohled někoho z Cullenů. Dyštak mi do komentářů napište, čí by ten pohled měl být... ;)

KatyE.Cullen

Autor: KatariEsmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Destiny´s Child - 3. kapitola: