Izis stráví den s Cullenovými, jak slíbila, ale draze za to zaplatí svým sebevědomím.
23.02.2011 (07:15) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2012×
Jak jsem slíbila, tak jsem udělala.
Věnovala jsem Cullenům jeden den, což jak jsem si později uvědomila, byla chyba. Za ten den mi upíři přirostli k srdci, příliš natěsno, než abych je nechala za sebe zemřít.
I když jsem to měla původně v plánu, donutily mě mé úsudky o nich přehodnotit.
Ráno odjeli „děti“ do školy a Carlisle, jak jsem se dozvěděla, byl doktor, se vydal do práce. Celé dopoledne jsem tím pádem strávila s Esmé.
A to byl začátek zkaženého dne. Vyprávěla mi o nich, o jejich životě a já se přistihla, že se stydím za to, co jsem jim provedla.
Sam spala před domem, spokojeně a v klidu, tak jak jsme se za posledních patnáct let nevyspala ani jedna.
Kreslila přitom plán domu a občas se mě ptala, co tam má udělat.
Nejvíc mi ublížilo, když se zeptala na můj domov. Bodlo mě u srdce a vzlykla jsem, oči mě pálily, ale nevytekla mi jediná slza. Ne slzy vody. Brečela jsem krev.
Esmé mě mateřsky objala i přes napětí, které mezi námi vládlo, se odvážila tak blízko.
A pak se to ze mě začalo dostávat, kus po kuse, vyprávěla jsem jí.
O svém dětství, o lovu, o jednorožcích, o svém národu. O tom, jak jsem si v patnácti ochočila Sam, a od té doby jsem byla v očích elfů považována za dospělou.
Vyprávěla jsem, i když se ostatní vrátili. Esmé mě pořád držela v náručí a já plakala krev. Zem pode mnou se červenala.
Vyprávěla jsem dál. O tom, jak nás pomalu upíři lovili a zabíjeli, o našem mírumilovném zacházení. Nikdy jsme žádného upíra nezabili, bylo to proti našim zákonům.
Když zbyly poslední dva kmeny z celého světa, čítající stovku elfů, nezbylo nám, než se schovat.
Ale oni nás přes to našli v lesích Montany a ze sta zbylo posledních třicet. A mě a matku zajal Aro.
Vyprávěla jsem o životě ve Volteře, o matčině smrti, o výcviku, o nenávisti a najednou jsem nebyla ta stará Izis, plná zášti.
Na jeden celý den jsem se stala zranitelnou, malou, ztracenou v nepřekonatelné bolesti. Byla jsem zase jen elfskou princeznou, která se bojí o svůj lid.
Poznali mě zranitelnou, bezmocnou a přesto mě nezabili. V mých očích si tím vysloužili další příčku vzhůru. Nebyli stejní jako ostatní, toho jsem si všimla už na začátku.
Zvedla jsem hlavu z Esméina ramene a zahleděla se na svůj odraz v okně.
Dlouhé blonďaté vlasy, tváře od krvavých slz, oči rudé, dravčí, ale teplé a přátelské, zranitelné a plné bolesti.
Ale já nejsem zranitelná, už nejsem elf, jsem zrůda, kříženec!
Zanadávala jsem si v duchu a pozorovala, jak mi oči chladnou a bolest se mění v nenávist. Vlasy mi začaly černat, blonďatou brzy vystřídala temná, havraní.
Vstala jsem a úkosem na ně pohlédla, ne se záští, ale s opatrností.
Seděli klidně, Esmé mě pořád objímala jednou rukou kolem mých ramen. V očích se jim zračila stejná bolest, jako mě ještě před chvílí. Pochopili. Pochopili a soucítili se mnou.
Tma pronikala do domu, nikde se nesvítilo. Všichni seděli, ztuhlí a šokovaní a čekali, co se bude dít.
„Darovala jsem vám jeden den,“ zavrčela jsem nepřátelsky. „Teď zase půjdu, musím zkontrolovat okolí…“
Vypochodovala jsem z místnosti, důstojně s bradou vzhůru jako pravá princezna.
Nechtěla jsem slyšet, o čem si povídali, nechtěla, ale přesto jsem je slyšela.
„Chudák, holka, tolik si toho prožila…“ povzdechl si vůdce.
„Esmé, vyprávěj nám to celé, co všechno ti řekla?“ zeptal se někdo.
„Řekla mi o všem, úplně o všem. Popsala mi svůj život úplně dopodrobna. Už ji chápu. Ztratila všechno, už nemá co ztratit…“ povzdechla si.
„Její vlasy…“ podotkl někdo.
„Jo, všimli jsme si. Byly zlaté. Zlaté a teplé, jako její oči…“
„A pak najednou zchladla…“
„Hodně si prožila,“ bránila mě Esmé.
Vyskočila Sam do sedla a snažila se zablokovat svůj dokonalý sluch.
Přesto jsem slyšela, jak Esmé začala vyprávět můj příběh.
Sam… Zaškemrala jsem v duchu. Dostaň mě odtud hodně daleko…
Jako by vycítila mou prosbu, zamířila na jih.
Proletěli jsme nad oceánem, udělali pár koleček a pak mě donesla do lesů v severní Kanadě.
Má bolest se mezitím proměnila v hněv a nenávist. To jsem uměla dobře, nenávidět. Byla to má povinnost. Nenávidět a chránit mečem svůj lid. Proto jsem byla vyvrhel svého lidu.
Vztekle jsem seskočila ze sedla.
Měla jsem hlad. Vytáhla jsem meč a vydala se lovit.
Podřízla jsem jelenovi hrdlo, aby necítil bolest, a začala hltavě pít z krční tepny.
Krev mi tekla po rukou a špinila mi oblečení, ale mně to bylo lhostejné.
Jsem zrůda… pomyslela jsem si zděšeně. Zrůda a vyvrhel. Ano, to jsem já. Nepatřím nikam, protože mě nikde nechtějí…
Po tvářích mi znovu začaly téct krvavé slzy a já cítila, jak se mi znovu láme srdce. Už jsem ho měla na tolik kousků, že snad nepůjdou nikdy slepit…
Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Destiny and revenge 4. kapitola:
skvely jako bych cetla knihu
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!