Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Deník přemožitelky - 2. Hřebík do rakve

17.10.2010 (16:30) • Shade • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1836×

V minulé kapitole...

Najednou jako by od nikud ke mně přivanula nasládlá vůně, kterou jsem za ten rok už dobře znala. Upír.

Tak tohle bude zajímavý, pomyslela jsem si a nervózně sevřela kůl ve své ruce.

2. Hřebík do rakve

Každý sval v mém těle ztuhnul. V hlavě mi blikal varovný signál a já pevně svírala kůl a odmítala ho za jakoukoli cenu pustit. Věděla jsem moc dobře, jaká cena se platí za zaváhání. Nebyl to balíček gumových medvídků ani kyblík zmrzliny. Byl to život.

Drahý deníčku,

Myslím, že upíři jsou tím pitím krve docela ubozí. Chápu, že je to jejich přirozenost, ale to nemůžou prostě zajít do krevní banky? No co by se taky od bezduchých monster dalo čekat, že? Vstřícnost nebo úcta k životu, o který oni sami už dávno přišli? Ani náhodou!

Schovala jsem se za keř a na mysl mi přišla moje rozmluva s Johnem. Pochopila jsem, že čekat na to, až někdo umře, byl vrchol mojí hlouposti. Jenže bylo jich sedm a já byla sama, takže jsem proti nim neměla šanci. Ne teď. Přemožitelské schopnosti jsem neměla dostatečně dlouho na to, abych si mohla vyskakovat.

Po chvíli se po cestě normálním lidským krokem procházel muž. Vypadal… mladě.

V duchu jsem si zanadávala, protože odkdy vypadají upíři staře, že?

Chvíli jsem si ho prohlížela, měl zlatavé, lehce kudrnaté vlasy po ramena, která vypadala vypracovaně. Oči měl… zlaté?!

Instinktivně jsem párkrát zamrkala, ale než jsem si ho stihla lépe prohlédnout, viděla jsem mu leda tak záda.

Na chvilku jsem uvažovala o útoku zezadu, ale bylo mi jasné, že by to prohlédl dřív, než bych byla schopná zaútočit, a tak jsem se vrátila na cestu a hrála si na běžného chodce.

Po chvilce jsem ho doběhla. Nohu jsem instinktivně vymrštila do vzduchu a kopla ho do boku, ale než jsem stihla udělat něco dalšího, otočil se na mě s pěkně rozzuřeným výrazem

V tu chvíli jsem si uvědomila, že… jsem solidně v pytli.

Nesmím zapomenout na to, že se Rachel pořád chová jako kráva a já mám vážně chuť jí nakopat. Ale je mi jasné, že bych toho v dalších deseti vteřinách litovala, a tak se jí snažím alespoň trochu pomoct. Pomáhám školní rádoby královně? Docela komický, jenže ta královna je má sestra, takže mi to jaksi nedává na výběr.

„Co to sakra děláš?“ vyjel po mně ten upír a já se zatvářila, jako bych měla chuť nakopat mu ten jeho nechutně pěknej zadek, což jsem mimochodem chtěla.

„Hm,“ nahodila jsem přemýšlivej výraz. „To, co dělám já, je docela jasný, ale to co děláš ty, to mi připadá zajímavější. Vysávání nevinnejch lidí? To ti nepřipadá ani trochu trapný? To v sobě nemáš ani kapku sebeúcty, kapku svědomí?“ Hlas mi vyletěl nejmíň o dvě oktávy, a když jsem to podala takhle, dost mě ten fakt vytočil.

„Co?“ stihl ze sebe vykoktat, než jsem do něj vrazila co největší silou. Podařilo se mi ho povalit na zem, ale byl moc rychlej. Byl zatraceně rychlej.

Než jsem se stihla rozkoukat, ležela jsem přišpendlená k zemi. Jednou rukou mě držel pod krkem a druhou mě tlačil do země, abych mu náhodou neutekla.

Ve tváři měl napůl rozzuřený a napůl nechápavý výraz, že už jsem měla strach, že jsem zaútočila na člověka. Ta myšlenka mě ovšem opustila ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla, jak rychle se vymanil z mého nepovedeného útoku.

Mlátila jsem sebou ze strany na stranu, než mi došlo, že jsem nepoužila svou zbraň. Rozmáchla jsem se rukou, která mi zůstala neuvězněná, a škrábla jsem dotyčného upíra do ruky.

Ten se zatvářil ještě víc překvapeně a reflexivně ode mě odskočil.

Já se konečně s pocitem zadostiučinění vyškrábala na nohy a prohlédla si svoje kalhoty, které měly kdysi krémovou barvu. S oprašováním jsem si nedělala starosti, jen jsem pohlédla do tváře tomu upírovi, který vypadal, že po mně zase brzo skočí, a tak jsem se tvářila odhodlaně a byla připravená na jeho případný útok.

„Jak jsi to –“

„– No, co? Přemejšlej! Jak by se upírovi, jako jsi ty, mohlo stát něco, jako je tohle.“ Poukázala jsem na jeho šrám, který vypadal opravdu nepěkně. No co, aspoň na mě bude mít památku, protože už jsem dávno vzdala možnost ho zabít. Takhle budou vystrašení, sbalí kufry a zmizí.

„Ty nejsi člověk.“ Neznělo to jako otázka, spíš jako oznamovací věta. Pche, já že nejsem člověk? To se chlapeček dost zmýlil.

„A co podle tebe teda jsem? Čaroděj ze země Oz? I když hypoteticky by čaroděj ze země Oz musela bejt ženská, ale to je detail.“ Dělala jsem si z něj srandu, což v mojí nestále situaci nebylo zrovna moudré, ale nemohla jsem si pomoct.

Hodil po mně nakvašeným pohledem a opíral se o strom. Díky tomu, že byl ke mně čelem, jsem měla možnost podívat se mu pořádně do očí. Měla jsem pravdu. Byly zlaté.

„Co tvoje oči?“ zeptala jsem se ho a čekala, že si ze mě bude dělat taky srandu. Upíři nepropásnou možnost dostat vás na lopatky.

Pomalu začínám zjišťovat, že upíři jsou pěkný potvory, i když to už vím dávno, ale co je novýho v týhle teorii je fakt, že lidi často nejsou o moc lepší a tohle zjištění mě, můj nejdražší deníčku, fakt dostává na lopatky.

Ten upír se netvářil, že by si ze mě chtěl začít dělat srandu, z čehož jsem vyčetla, že prostě nemá smysl pro humor. Popravdě, ještěže tak. Poslední, co bych dneska potřebovala, by byl upír, co se mi směje. To už bych se asi fakt neudržela.

On se místo toho otočil a chystal se k odchodu.

Tak na to ať pěkně rychle zapomene!

Popadla jsem ho za rameno takovou silou, že sebou překvapeně škubnul. Podíval se na mě zlostným, avšak i překvapeným pohledem a já si to popravdě docela užívala. No jo, taková síla se od člověka nečeká.

Vypadalo to, že přemýšlí, jestli se má pokusit mi tu ruku utrhnout, anebo se okázale vypařit. Chvíli jsme tam jen tak stáli a civěli na sebe jako dva pitomci a mě čím dál tím víc pálila na jazyku ta otázka ohledně očí.

Nakonec u něj vyhrála druhá možnost a on zmizel jako pára nad hrncem, než jsem se stihla rozkoukat.

„Pitomá upíří rychlost,“ zaklela jsem a schovala si kůl. Ještě jsem se kontrolně rozhlédla, jestli to naše malé divadlo nikdo neviděl, a když to vypadalo, že ne, vydala jsem se pomalu na cestu domů.

Cítila jsem se hrozně. Měla jsem strach. Bylo jasné, že ten divný upír z toho nového klanu, co se tu usídlil, všechno vykecá svým kamarádům a ti teď po mně půjdou. Ale kdyby šli jen po mně. Je tu taky táta, John, Rachel, Meg, kdyby se jim něco stalo, to bych prostě nepřežila.

Všechno se ve mně sevřelo. Nenáviděla jsem fakt, že nejsem dostatečně silná na to, abych je ochránila, když to oni sami nedokázali. Chtěla jsem pomáhat lidem a zabíjet upíry a nějaký čas mi to doopravdy vycházelo, ale teď? Ohrozila jsem svou rodinu, ale já toho upíra prostě zabít nedokázala. Byl moc silný a já byla taky moc zvědavá na to, aby jeho tajemství barvy očí zemřelo s ním.

Jenže to byla chyba. Kdyby zemřel, ostatní by ho nejspíš nějakou tu chvíli hledali a než by je stopa zavedla ke mně, evakuovala bych všechny svoje blízké někam na Antarktidu.

Deníčku, jsem fakt hrozná kráva. Všichni jsou teď kvůli mně v nebezpečí a já nevím, koho mám ochraňovat dřív. Momentálně jsem hrozně přecitlivělá a mám potřebu doprovázet svoje nejbližší skoro na každém kroku. Leze jim to pěkně na nervy, ale co? Nemůžu riskovat. Vím, že tu ti upíři jsou a čekají na mou slabou chvilku. A tu jim nesmím za žádnou cenu dopřát.

O týden později

Snídaně stála za houby, což mi jenom potvrdilo, že je táta příšernej kuchař, i když jemu bych to nikdy neřekla. Jen jsem se poněkud potutelně usmívala a nedávala na sobě nic znát. Při první příležitosti skončila má snídaně v koši a já si pro jistotu vzala jen banán.

Vyšla jsem z domu a uviděla Ryana, mého souseda od naproti. Byl asi tak starý jako já, a kdybych se teď zajímala o kluky, on by byl určitě objektem mého zájmu. Měl oříškově hnědé, krátce střižené vlasy a oči jen o pár odstínů tmavší barvy. Pleť měl krémovou a celkově byl opravdu hezký. Občas jsem se divila, že se neobjevil v nějaké té reklamě.

Nejvíc jsem na něm ovšem obdivovala to, že i přes zájem holek zůstal tím stejným milým klukem, který si se mnou hrával na písku.

Když mě uviděl, tak se usmál, zamával a já mu to gesto oplatila. Potom jsem se posadila do auta a mé myšlenky nabraly úplně jiný směr.

Vrátily se k tomu upírovi z minulého týdne. Znovu jsem si vybavila tu zlatavou, lehce onyxovou barvu očí, která mě tolik mátla. Přála jsem si znát pravdu, ale bylo mi jasné, že jestli se s ním ještě někdy potkám, bude to ve chvíli mé smrti.

Měla jsem sto chutí si nakopat – ne, že by to ten upír neudělal dost dobře za mě. Cítila jsem se jako… to se ani slovy nedalo popsat. Vystavila jsem všechny své blízké nebezpečí. Docela neochotně jsem uznala, že Johnova panika byla oprávněná. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo, že se to stalo před necelým týdnem a já od té doby žádného upíra neviděla.

Bylo pro mě potupa, že jsem se musela spoléhat na to, že mě nějací upíři nechají na pokoji, ale teď šlo i o lidi, na kterých mi záleží a to znamenalo potlačit hrdost.

Rachel se při cestě do školy tvářila neutrálně jako obvykle a já se zaposlouchala do svojí oblíbené písničky, abych mohla přestat myslet. Sebemrskačství ničemu nepomáhalo.

U školy stálo auto mojí nejlepší kamarádky, která se opírala o kapotu a zamilovaně hleděla na svého tmavě modrého miláčka. No jo, auta. To byla vždycky naše divná společná vášeň. U mě to byla ještě historie a literatura a u ní zase nákupy. Ale auta, ty jsme měly společná.

Pomalu jsem k ní došla a usmála se na ni.

„Ahoj, Meg,“ pozdravila jsem ji. Ona se na mě podívala svýma tmavě hnědýma očima a na tváři se jí vykouzlil úsměv.

„Ahoj, Sam,“ opětovala mi pozdrav a společně jsme vešly do školní budovy.

Protože hodina začínala až za dvacet minut, posadily jsme se na jednu z malých kožených pohovek, které stály ve školní hale.

„Tak jak ti šla náprava naší královny?“ zeptala se Meg a zaujatě pozorovala mou sestru v jejím mini outfitu a vysokých botách, jak si to rázuje přes halu do šaten. Nemohla jsem si pomoct, ale připadalo mi to úsměvné.

„Ani se neptej,“ odpověděla jsem jí a sáhla po jednom z časopisů, které ledabyle ležely na konferenčním stolku.

Znechuceně jsem jím listovala a na první pohled bylo zřejmé, že mě jeho obsah ani v nejmenším nezajímá.

Moc jsem Meg a vlastně celý svět nevnímala, a proto mě šokovalo, když jsem ucítila, co jsem ucítila.

Upír.

Napjala jsem se a časopis hodila na konferenční stolek. Ozvala se jen rána dopadu, ale ne že bych to nějak registrovala. Meg pochopila, že se se mnou něco děje a její pohled padl na to stejné, co jsem viděla já. Do haly vešla zlatooká blondýna se zlatookým hromotlukem, kterého bych neměla šanci složit, ani kdybych se sebevíc snažila. Následovala menší pauza, ale já věděla, že to není ani zdaleka všechno.

Po chvilce se ve dveřích ukázal upír s bronzovými vlasy. Nebyl to ten, kterého jsem potkala v tom parku, ale přesto na mě spočinul jeho zkoumavý pohled, až jsem se otřásla.

A pak přišla rána, kterou jsem ovšem čekala. Malá černovláska po boku… toho upíra, který měl na ruce ještě ten týden starý šrám.

Věděla jsem, že tohle je můj konec. Opravdu mi stačilo jen málo, abych se tu složila, ale Bůh se rozhodl, že to by bylo ještě moc málo.

Ten zlatooký mě zaregistroval a co mě udivilo ze všeho nejvíc, pustil malou černovlásku a šel ke mně. V tu chvíli jsem opravdu chtěla vzít nohy na ramena, ale moje hrdost mi nedovolovala se ani hnout.

Meg mě sledovala zděšeným pohledem, ale já ji moc nevnímala.

Ten upír šel ke mně. Viděla jsem, jak ho ta černovláska pronásleduje starostlivým pohledem. Až po chvilce jsem si uvědomila, že ten pohled nejspíš patří mně. Můj zděšený výraz ji musel asi natolik obměkčit, že neměla takovou touhu mě roztrhat. No přinejmenším se nevyrovnala touze toho zlatookého, co se ke mně blížil, protože ten vypadal, jako anděl pomsty.

Než jsem se nadála, byl u mě. Sklonil se níž a já myslela, že umírám.

Prosila jsem Boha, ať se otočí a zmizí, ale to on neudělal.

Když měl obličej na úrovni toho mého, podíval se na mě pobaveným, nenávistným a taky trochu arogantním pohledem.

„Dlouho jsme se neviděli,“ prohlásil a zvuk jeho hlasu pro mě byl poslední hřebík do rakve.

1. kapitola * Shrnutí * 3. kapitola

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Deník přemožitelky - 2. Hřebík do rakve: