Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Deník přemožitelky - 1. Cesta do neznáma

19.08.2010 (17:30) • Shade • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1847×

1. Cesta do neznáma

Drahý deníčku,

Život se mi hroutí. Myslím, že Rachel je na drogách. Jenže s tím nic neudělám, protože ona to razantně popírá a já se jí hrabat ve věcech nehodlám. Kdyby tu tak byla máma. Ta už by věděla, co udělat, ale já? Připadám si slabá a vlastně i slabá jsem. Dovolila jsem, aby se mi rozpadla rodina, protože to, co nás spojovalo, byla máma. A já nejsem jako ona. Co bych za to dala, být alespoň o trochu víc jako ona. Vždycky věděla, co říct. Vždycky měla slova, dokázala vyřešit problémy a stmelit rodinu. Táta pije, ségra nejspíš na drogách a mně zbývají jen oči pro pláč. Dřív jsme s R řešily problémy společně, ale teď? Přestala to zvládat a popravdě se jí nedivím. Jediný důvod, proč jsem se ještě nezcvokla, jsi ty.

„Sam!" uslyšela jsem odněkud zespoda pronikavý křik.

„Už jdu!" zavolala jsem nazpátek.

Musím běžet. Brzo se ti zase vyzpovídám. Tvoje Sam.

Zaklapla jsem deník a schovala ho do škvíry v podlaze, kde bylo jeho obvyklé místo. Byla jsem ráda, že o něm nikdo nic neví, protože kdyby ano, stal by se z něj bestseler naší domácnosti a to byla poslední věc, kterou jsem si přála.

Pomalu jsem sešla po masivních dubových schodech, pod kterými jsem uviděla stát svou mladší sestru. Cítila jsem, že je jí smutno, ale nechápala jsem proč.

„Co se děje?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na ni.

Trochu sebou cukla, ale výraz měla pořád stažený do nepřirozeně klidné masky, která jí ovšem vůbec neslušela.

„Nic,“ řekla a pokrčila rameny, „jen, že máme být za půl hodiny ve škole, tak ať nepřijdeme pozdě,“ dodala a pak se otočila a odkráčela do kuchyně.

Chtěla jsem vědět, co je příčinou jejího smutku, ale věděla jsem, že ona mi beztak nic neřekne, takže to nemělo smysl. Bylo mi smutno z toho, že už spolu vůbec nemluvíme, ale to bylo její rozhodnutí a ne mé. Kdyby záleželo na mně, řekla bych jí všechno.

Celou tu věc s přemožitelstvím a upíry, ale copak mě poslouchala? Vždyť jediné o co se doopravdy zajímala, byli kluci, nebo móda. Nejvíc mě na tom mrzel fakt, že dřív taková nebývala. Než zjistila, že mámu tenkrát nesrazilo auto, ale zemřela při porodu. Myslím, že si od té doby vyčítá máminu smrt, a tak se uzavřela přede mnou a vlastně před všemi, kterým na ní záleží.

Rozešla se se svým tehdejším klukem, přestala se mnou mluvit a stala se z ní party girl. Někdy mám vážně sto chutí jí nafackovat, aby se konečně probrala, ale pochybuju, že by to něčemu pomohlo.

Hodila jsem na sebe džíny s tričkem, a pak došla do kuchyně. Spěšně jsem popadla topinku, která měla doposud svoje místo ve vyhřátém topinkovači, a potom jsem se vydala za R do auta.

Celou cestu jsme mlčely, ostatně jako vždycky. Ani jedna nevěděla, o čem se s tou druhou bavit. Věděly jsme, jak se ta druhá cítí, i když jsme to nedokázaly vysvětlit, ale to nic neměnilo na tom, že jsme si neměly co říct.

Ona měla tu svou partu, ve které se stala královnou, a já byla ta respektovaná, za kterou sem tam lítají kluci, ale málokdo uspěje, a tak jsem s tím byla spokojená. Nebyla jsem ani nahoře ani dole, prostě normální. No, alespoň v něčem.

Zaparkovala jsem před školou, kde už byla spousta studentů. Obě jsme vystoupily a já zamkla auto dálkovým ovladačem. Pomalu jsem se došourala před vchod školy, kde stálá velká tabule s nápisem Torrancova střední škola, Los Angeles.

No jo, město andělů, i když pochybuju, že tohle město mělo s anděly někdy něco společného, protože dneska to tu tak rozhodně nevypadá.

Vešla jsem do budovy školy a doufala, že mi ta školní nuda alespoň rychle uteče. Samozřejmě jako na potvoru… nic! Vleklo se to hrozně. Myslela jsem, že z toho školního vážně zešílím, když v tom mě vysvobodil zvonek.

Radostně jsem vyskočila ze židle a naházela věci do tašky, která vypadala, že každou chvílí rupne, a plná nevšedního nadšení jsem vyrazila do jídelny. Jak já byla ráda, že další školní den je za mnou a mě už teď čeká jen oběd. Řeknu vám, vážně skvělá představa.

Meg mě od stolu pobídla, abych si přisedla a já to s radostí udělala. Kluci vedli nějakou ožehavou debatu na téma zítřejší fotbalový zápas a holky jen kroutily hlavou nad smysluplností celé té konverzace.

Já jsem se zakousla do jablka a pozorovala svou mladší sestru, která právě vešla do jídelny. Samozřejmě ji obskakovali všichni její „poddaní“, kteří si nepřáli nic jiného, než být v jejím dosahu. Jedna holka jí nesla tác s obědem, druhá batoh…

Znechuceně jsem odvrátila zrak, protože to už na mě bylo moc. Kam se proboha ztratila moje sestra, která si nikdy nemusela nic dokazovat a vždycky byla sama sebou? Nevím, ale tenhle klon to rozhodně nebyl. Občas jsem pochybovala, jestli někde pod tím vším moje sestra doopravdy je. No, po tom, co se dala na drogy, jsem o tom začala vážně pochybovat.

Přestala se úplně chovat jako normální člověk a stala se z ní Queen, no vážně hrůza. Popravdě jsem měla až nezkrotnou chuť jí to svou novou sílou z tý hlavy vymlátit.

Myslím, že tohle všechno dělá, protože viní sama sebe za smrt mámy a nedokáže to unést. Nebo to z ní alespoň cítím, ale když se snažím s ní o tom promluvit, buď někam uteče, nebo mě pošle do háje a mně je to pak ještě víc líto, takže jsem se přestala snažit to s ní rozebírat, protože to ztratilo veškerý smysl.

Meg mi zamávala před očima a já zjistila, že moje nejlepší kamarádka nejspíš něco potřebuje, a tak jsem se na ni podívala s co největším zájmem, který byl z velké části jen hraný.

„Promiň, Meg, co jsi říkala?“ zeptala jsem se jí a podívala se do jejích nazelenalých očí.

„Nic zvláštního, jen jestli s náma nevyrazíš dneska do Red Car?“ Ano, místní bar a večer s přáteli pro mě byly lákadlem, ovšem já měla jiné věci na práci. Jen najít správnou výmluvu.

„Promiň, ale já dnešní večer strávím nápravou naší královny,“ řekla jsem a hlavou pokynula ke stolu, kde seděla moje sestra.

Meg se podívala tím směrem a pak se zasmála.

„No, myslím, že jen marníš čas, ale držím ti palce, snad dáš naši starou Rachel zase dohromady,“ řekla M a vstřícně se usmála.

„Jo, v to taky doufám, protože monarchie týhle škole vážně nesvědčí. No, každopádně moje sestra se zapíše do dějin tím, že ji nastolila, i když jí zatím chybí král,“ řekla jsem se smíchem.

„No nevím, koho si vybere, ale doufám, že tahle šaškárna brzo skončí, protože když se na to tak podíváš, její nadvláda zasahuje celej její ročník. Vážně začínám mít strach, že jí to vleze na mozek,“ řekla Meg soucitně.

„Jo, někdy mám pocit, že tu osobu vůbec neznám, změnila se. Hrozně moc. Tak moc, že mě to až děsí, víš,“ řekla jsem a snažila se zapudit smutek uvnitř mě.

Meg mi položila ruku na rameno. „To se časem zlepší, uvidíš, je to jen puberta, však ona z toho vyroste a pak se tomu společně zasmějete.“

„Kéž bys měla pravdu,“ řekla jsem smutně.

Zhluboka jsem vydechla a chystala se k odchodu. Rozloučila jsem se s Meg a ostatníma a vypadla ven.

Nasedla jsem do auta, pustila jsem Linkin Park a čekala na naši „královnu“, odkud se zase vyloupne. Asi za dvacet minut se dokodrcala k autu na těch jejích vysokých šteklích, až jsem se divila, že nehodila hubu.

Pomalu nasedla do auta a zašklebila se, když uslyšela hudbu, kterou jsem poslouchala.

To mě samozřejmě popudilo, protože jakmile mi někdo sáhl na Linkiny, bylo zle.

„Podívej se, jestli se ti něco nelíbí, tak si vystup a můžeš jít domů pěšky,“ vyjela jsem po ní.

Ona se, zdá se, zdržela komentáře, jen nasupeně hleděla před sebe a naše konverzace byla na stejné úrovni jako při cestě do školy.

Když jsme přijely domů, R okamžitě zalezla do svého pokoje, ale já to hodlala probrat.

Všechno, co se kdy stalo a nestalo, nechtěla jsem, aby se trápila kvůli smrti mámy a taky, aby pokračovala v tom, co dělá.

Pomalu jsem zaklepala na dveře a čekala na odpověď.

„Co chceš?“ ozvalo se zevnitř pokoje naštvaně.

„Promluvit si,“ řekla jsem a otevřela dveře.

Vešla jsem dovnitř a posadila se na sestřinu postel, na které právě teď ležela a četla si nové číslo Vogue.

Zdálo se, že mě okázale ignoruje, a tak jsem začala se svým improvizovaným monologem.

„Rachel, chci si promluvit o mámě,“ řekla jsem, a jakmile jsem to udělala, vyskočila z postele a hnala se k odchodu, jenže já byla rychlejší. Zatarasila jsem jí dveře, takže neměla možnost dostat se ven.

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem důrazně.

„Ale já s tebou nechci mluvit!“ křikla po mně a snažila se uvolnit mou ruku z futer dveří. Bezúspěšně. Díky Bohu za sílu přemožitelky.

Po chvíli si rezignovaně sedla a mlčela.

„Podívej, vím, že je to pro tebe těžké, ale…“

„Už jsi skončila?“ zeptala se mě a přitom si nacpala do uší sluchátka. Nána! V tu chvíli mě naprosto přešla jakákoliv chuť s ní něco řešit. Naštvaně jsem vyrazila z jejího pokoje a zavřela se v tom svém.

Nechápala jsem její chování. Zdálo se mi, že už to doopravdy není ona.

Najednou se pokojem rozezněla známá melodie mého vyzvánění.

Na displeji se objevil John Monroe tudíž můj pozorovatel. Rychle jsem zmáčkla zelené tlačítko svého telefonu a přiložila si ho k uchu.

„Haló?“ započala jsem telefonát typickou větou.

„Sam, musím s tebou něco probrat, okamžitě přijď ke mně,“ řekl a zavěsil. Ten teda nechodil kolem horký kaše.

Hodila jsem na sebe koženou bundičku a vyrazila ze dveří.

„Kam jdeš?“ slyšela jsem ještě R, když jsem se chystala vyjít ze dveří. Co je jí ksakru po tom?

„Pryč,“ štěkla jsem po ní a zabouchla dveře. Musela jsem uznat, že jsem se chovala jako malé dítě, ale co? Takhle vytočená už jsem dlouho nebyla a to jsem k tomu neměla ani nějakou závratnou příčinu. Nejspíš to bylo jejím celkovým chováním. Tak nějak se to ve mně nakupilo.

Cesta přes půlku L. A. netrvala ani tak moc dlouho. Za chvíli jsem stála před domem svého pozorovatele. Spěšně jsem zaklepala a hned, jak jsem to udělala, otevřely se dveře a v nich… John.

„Johne? Co potřebuješ?“ zeptala jsem se a on mě zatáhl dovnitř. Kontrolně se ještě rozhlédl a pak zabouchl s větší silou, než bylo potřeba.

„Co se děje?“ zkusila jsem znovu. Trochu se uklidnil a pobídl mě, abych se posadila.

„Ve městě jsou noví upíři,“ řekl nervózně, ale já to pořád nechápala.

„No a? Tak si je dám dneska k večeři, a co má být?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Je jich sedm!“ křikl po mně John. „Sedm upírů a jedna přemožitelka. To snad není možné!“

„No co, tak je budu ničit po kouskách.“ Pořád jsem nechápala, co má za problém.

„To nejde,“ řekl a na chvíli přestal přecházet po místnosti a třít si rukama kořen nosu. „Kdyby padl jeden z nich, šlo by jich po tobě šest, navíc myslím, že přesně o tohle jim jde. Chtějí dostat tebe. Jinak by se nenastěhovali do stejné čtvrti.“

„Počkej, počkej! Jak do stejné čtvrti? A co dělají upíři v L. A., vždyť by se tu okamžitě prozradili?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Nevím, jestli ti to došlo, ale poslední dobou je tu škaredě. Myslím, že mají nějaké dary,“ řekl John a znovu nervózně přecházel po místnosti, ale já si klidně lehla na gauč, jako by mě to snad ani nezajímalo.

„No, tak nebudeme dělat z komára velblouda. Zatím nikdo neumřel a až se tak stane, budeme to řešit. Navíc je to divný, nikde jsem necítila žádný upíří pach. Je to divný.“

„To tedy ano a víš, že pokud by zaútočili, tvoje síla ještě není dostatečně vyvinutá na to, abys je porazila?“

„No, to vím, ale třeba se s nima nebudu muset prát. Dokud nikdo neumře, dám jim pokoj,“ řekla jsem rozhodně a vyskočila z gauče.

„A teď když mě omluvíš, vrátím se domů,“ dodala jsem rozhodně a drala se ven ze dveří. Periferním viděním jsem postřehla, jak John nevěřícně kroutí hlavou, ale naštěstí moje počínání nekomentuje.

K večeru už doma začala být nuda, a tak jsem se rozhodla jít se projít do místního parku.

Přemýšlela jsem nad těmi novými upíry. Pravdou bylo, že Los Angeles bylo poslední dobou hodně deštivé, jako by tu byl magnet na špatné počasí, ale… Nechápala jsem to.

V rukách jsem si protáčela svůj kolík, který byl pouze v mých rukách účinný proti upírům. Pamatuju si, jak mi to tenkrát John majestátně vysvětloval. Jedině kůl v rukou vyvolené dokáže zabíjet temná monstra. Jen ta vyvolená má dar měnit upíry v prach. Ta, jež bude navždy bojovat na straně dobra. Přemožitelka.

Pamatuju si, jak jsem ho tenkrát považovala za cvoka. No řekněte, já a vyvolená? Navíc tahle práce se nedala považovat za něco dobrého. Bylo to spíš prokletí než dar. Každou noc se honit za zlem a ničit ho. Tohle už jsem dělala něco přes rok. Vlastně od mých šestnácti let. Tenkrát jsem si začala psát deník, protože…

Najednou, jakoby od nikud ke mně přivanula nasládlá vůně, kterou jsem za ten rok už dobře znala. Upír.

Tak tohle bude zajímavý. Pomyslela jsem si a nervózně sevřela kůl ve své ruce.

Co myslíte, má cenu pokračovat? Nechávám to jen a jen na vás. Shade.

Prolog* Shrnutí povídek * 2. kapitola

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Deník přemožitelky - 1. Cesta do neznáma: