Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Démon 4

09.07.2010 (22:00) • EmElCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 942×

V hlavě jsem si pořád dokola přehrávala jeho slova. Nemohla jsem jim uvěřit. A vlastně jsem ani nechtěla. Ráda jsem čítala o těchto mýtických bytostech, ale v jejich existenci jsem nevěřila.

Nebyl jediný důkaz o opaku. I když se traduje, že ve středověku upíři vážně existovali, viz Drákula. Že by bylo pravdivé i ono legendární uléhání do rakví, nesnášenlivost česneku, probodávání kůlem? Nevšimla jsem si ani zvýšené úmrtnosti s neznámým důvodem.

Určitě si ze mě dělají srandu. Není náhodou apríl? Neznala jsem jiné vysvětlení. Z přemýšlení mě vyrušil medový hlas: „Emmo, my jsme vžně upíři. Nemáš snad dostatek důvodů?“ odmlčel se – to byl asi prostor pro pátrání v mé mysli za účelem najít ony corpusy delicti.

Asi jsem musela vypadat hodně zmateně, protože mě vyděšeně objal se slovy: „Emmo, jsi v bezpečí, my ti neublížíme. Tobě ne.“ Chvíli jsem myslela na jeho poslední slova.

Pokud jsou tedy upíři, jak mi tu tvrdí, proč mě nezabijí a nevysají mi krev? Nebo jim moje krev nevoní? Nepřipadá jim lahodná? Nejsem hezká? Netušila jsem, jaké atributy musejí splňovat kandidáti na smrt vysátím.

Teď už ale vím, že to byly malicherné domněnky, ale vysvětlujte to k smrti vyděšené devatenáctce. Pak konečně promluvila i druhá „moje“ krásná neznámá: „Neboj, dítě, nejsme tak hrozní jak možná vypadáme, ani tak krvelační, jak si myslíš. Jsme civilizovaní.“

Její slova na mě však zapůsobila přesně opačným efektem, než pravděpodobně zamýšlela. Anebo to chtěla přesně takhle? Těžko říct. Přišlo mi, že by bylo vhodné jim také něco říci, ale když jsem otevřela pusu ve snaze odpovědět, z hrdla jsem nevyloudila ani jedinou hlásku.

Nevěděla jsem, jestli mi strachem vypadl hlas nebo to bylo spíš rýmou, která mě už téměř týden častovala svou přízní. Jediné, co mi bylo stotisíckrát jasné, že buď vezmu nohy na ramena a umřu hned (pokud je tedy pravdivý mýtus, že upíři mají nadpozemskou rychlost) anebo vstoupím do toho skvostného domu a umřu o něco déle.

Ale moje hlava byla už tak dost zaměstnaná myšlenkovými pochody, že další už přijmout nemohla, neboť by se pod jejich tíhou roztříštila na biliony malinkatých kousíčků, které by se rozletěli do všech stran - nereálné, vím, ale takhle sem se cítila ve společnosti dvou upírů. Koneckonců, taky smrt. Umřu tak jako tak.

Nevím, čím to bylo, ale najednou ze mě všechen ten strach spadl, jako kdyby ho ze mě někdo sňal. „Pojďme dovnitř,“ prohodila krásná Letizia a Armand již galantně otvíral dveře nám oběma. Když jsem procházela kolem něj, zašeptal:

„Tak, tvoje pohnutky už znám, ale co kdybys mi teď řekla své rozhodnutí na moji otázku? Času si měla víc než dost. Já ti na oplátku vyložím všechny možnosti, abys věděla, do čeho jdeš, jak jsem slíbil. A probereme si důkazy mého nelidství. Práce máme víc než dost.“

Dům nebyl elegantní jen z venku. I vevnitř to bylo nádherné. Vlastně se není ani čemu divit – jaký pán, takový byt. Bylo to tam tak nějak neobyčejné, magické.

Jako kdyby celý dům ovládalo zvláštní kouzlo, které by svými neviditelnými pažemi přitahovalo každého návštěvníka jako magnet hlouběji do domu, až do zadních místností a přímo vybízelo k prohlídce. Nedalo se odolat. Donutilo člověka toužit, projít dům od půdy až po sklep. Prolézt každý kout a prozkoumat každý metr čtverečný. Umí upíři čarovat?

„To není kouzlo,“ odpověděl další sametový hlas, který jsem ještě neznala. Armand se otočil a obejmul kolem ramen bloňdáka menšího vzrůstu. „Emmo, tohle je můj syn William.“ Polkla jsem. „Těší mě“, řekl zdvořile. „I mě“, vydala jsem ze sebe namáhavě a soustředila se na zachování chladné hlavy a nezlomení hlasu.

„Emmo, chápeme, že je toho teď na tebe příliš, nechceš si raději odpočinout, než přejdeme k té diskuzi? Můžeme to probrat klidně i zítra. Já mám času dost.“ Zasmál se a ostatní s ním. Na chvilku jsem zapřemýšlela o odpovědi. Není v tom nějaká lest? Ne. Doufám, že ne. Proto jsem tedy odpověděla kladně: „Ano, děkuju, ale stačí mi jen pár hodin spánku a můžeme pokračovat. Taky se prospěte.“

Ticho prolomil hurónský smích, úplné výbuchy zvonivého smíchu, tak hlasité, že jsem měla nutkání si až zakrýt uši, aby mi nepraskly bubínky. „Víš, Emmo, my nespíme.“ Nasadila jsem nechápavý výraz. „Nikdy?“ Armand se zasmál. „Ne, nikdy. My toho vlastně celkově moc neděláme, ale to co děláme, vydá za to všechno.Bohužel je to jediný způsob naší obživy.“

Nevím, jak to Armand dělal, ale vždy, když na mě promluvil, nasadil mi do hlavy brouka velikosti zatnuté pěsti. Jediná obživa? „Ano, neznáme žádný jiný způsob.“ William? Čte snad myšlenky? „Ano,“ usmál se a mrkl na mě. Jak s ním můžou vydržet, když pořád někomu leze do hlavy? „Těžko,“ opět mě doplnil a řechtal se na celé kolo.

Až Armand ho zchladil. „Myslím, že už je vyděšená dost, nepotřebuje ještě tvůj strašidelný smích. Můj syn opravdu čte myšlenky. Ale má to malý háček – lidem do hlavy obvykle nevidí. Je zvláštní, že tobě ano.“ To už sem však do diskuze vmísil i Will. „Můj stvořitel mi vysvětloval, že je možné slyšet i člověka, který bude jednoho dne součástí našeho klanu.“

Opět na mě mrkl a Armand měl uspokojivý výraz ve tváři. Lety nic neříkala, jen já se děsila. „Mhm... raději půjdu spát. Vážně je toho na mě příliš.“ Armand mi pokynul rukou. „Ale samozřejmě,“ dodal a doprovodil mě do pokoje pro hosty. Když mi popřál klidný odpočinek, zavřel za sebou dveře a já okamžitě slyšela jeho hlas dole.

K tomu jeho se přidaly ještě další, ale ty byly velmi nespokojené. William byl první: „Já si myslím, že je v pohodě, sice trochu vyplašená, a tak trochu šedá myš, ale je hezká a přijde mi i inteligentní. Spraví se to. Já bych ji bral.“ Bral? Kam? Do jejich světa? Zabíjet lidi? Pak jsem uslyšela i druhý hlas. Patřil Armandovi.

„Já souhlasím s Willem. Život má strašný, její rodiče jsou vážně zlí a protivní lidé. Za tu chvíli jsem si ji oblíbil jako vlastní dceru.“ Začervenala jsem se. „Já si to teda nemyslím,“ promluvila i Letizia, „určitě ji hledají rodiče a zcela jistě by kvůli pár hádkám neměla chtít být upírem.“ „To necháme na ní,“ uzavřel Armand. Bylo to dobře, protože moje oči právě vypovídaly službu.

Autor: EmElCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Démon 4 :