Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Démon 3.

Nikki svatba


Démon 3.Třetí kapitolka je tu. Zde se Emma konečně dozví pravdu. Ještě před tím ji ale čeká spousta přemýšlení a otázek. Pěkný čtení a nechte komenty :))

Doběhla jsem až na veliký kopec nad městem, který osvěcovalo jen dopadající světlo pouličních lamp. Tam jsem se zastavila a poprvé za celou tu dobu, jsem se ohlédla. Vlastně jsem se otočila o 180° a hleděla do černé prázdnoty.

Neviděla jsem nic. Moje oči ještě nebyly tak dokonalé. Neviděly sebemenší poletující částečku ani každé mávnutí motýlích křídel.

Když alespoň trochu přivykly tmě, analyzovala jsem každý čtvereční centimetr, ale bezvýsledně. Nikde nic nebylo. Zatřásla jsem hlavou ve snaze zbavit se podezření, že mě někdo pronásleduje.

Přišlo mi to jako sen. Netušila jsem, že mám tak živé sny. Vlastně jsem vůbec netušila, že nějaké sny mám. Nepamatuju si snad jediný.

Nevím, zda je všechny zaspím, takže si nic nepamatuju nebo jestli moje mysl na ně nemá dostatek fantazie, takže žádné nemám.

Otočila jsem se zpět a pokračovala v chůzi. Najednou jsem uviděla rychlý pohyb tam někde v křoví. Vyděsilo mě to. V ten moment mi došlo, že to nebyl sen. Vybavil se mi obličej toho nádherného cizince.

Pomyslela jsem na jeho otázku. To, co mi nabízel, přece bylo to, co jsem si vždycky přála. Celý můj život byl jen odporná maškaráda a bůh si v ní ze mě udělal kašpárka otlounkánka. Kroky jsem samovolně zkrátila, až jsem se zcela zastavila.

Když jsem zaostřila zpět na cestu, uskočila jsem úlekem. Stál tam. Můj možný vrah i stvořitel.

„Už ses rozhodla?“ prohodil svým zvonivým hlasem.

„Zvažuju všechna pro a proti,“ vyhrkla jsem rychle.

„Nad čím uvažuješ? Vždyť přece toužíš po smrti tak, jako po ničem jiném, není to pravda?“

„Je, ale… teď, když mám smrt před sebou, začínám se jí trochu bát.“

„Jestli nechceš, ne -“

„Ne!“ Nenechala jsem ho domluvit. „Chci to. Chci jednu z těch dvou možností. Ale chtěla bych si ještě rozmyslet jakou a nějaký ten čas ještě žít, šlo by to?“

„Jistě,“ odpověděl klidně, „alespoň ti vysvětlím obě alternativy.“

Podal mi ruku. Ucukla jsem před jeho ledovým sevřením.

„Proč jsi tak studený?“ Odpověd přišla hned.

„To ti vysvětlím později. Dočkej času. Nyní bych navrhoval malou procházku do toho sympatického parčíku pod kopcem. Vezmu tě tam, ano?“

Sice jsem jeho větu nepochopila, ale nesměla jsem kývla. Vzal mě za ruku a ladně si mě hodil na záda. Netušila jsem proč, ale důvěřovala jsem mu. Rozeběhl se se mnou a za třicet sekund jsme byli na místě.

„Co to bylo?“ Ptala jsem se vyděšeně, ale neměla jsem důvod.

„Neděs se. Neublížím ti, pokud to sama nebudeš chtít. Jsem tu jen proto, že jsem uslyšel tvé tužby. Chtěl jsem taky, alespoň jednou, nějakému člověku pomoct, když většinu času dělám opak.“

Jeho slova mi zněla v uších. Dvě věci jsem absolutně nechápala. Jak mohl slyšet moje tužby? Prostě mi to nešlo do hlavy. Jak je to možné? A druhá věc – když dělá opak pomoci, to je snad zabíjí?

To je pro něj zabíjení lidí denním chlebem? V tu chvíli jsem ještě netušila, jak moc mám pravdu. Měla jsem pro něj hodně otázek, dlužil mi hodně odpovědí. Kdykoliv, když jsem po něm chtěla nějaké vysvětlení, opáčil, že mi to vysvětlí později.

Tak jsme chodili po cestičkách mezi stromy, většinu času mi vyprávěl o tom, jak sledoval můj život a že hned po pár dnech pochopil, jak moc jsem zoufalá. Pak prohodil:

„Vím, že spoustu věcí nechápeš a seš z aktuálního dění zmatená.“ Jakoby mi četl myšlenky.

„Ale nejdřív bych ti chtěl někoho představit a poté ti všechno vysvětlím.“

„Dobře, ale nejsem si jistá…“ Nedořekla jsem a už mě táhnul do neznáma. Proběhli jsme pár náměstími, nekolika bránami a za osmým blokem jsme se konečně zastavili. Čekal nás kopec a tam nahoře jsem viděla stromy. Les pravděpodobně.

Zdolání kopce pro něj nebyl vůbec žádný problém. Poté zabočil na příjezdovou cestu, která se nečekaně vynořila někdě v lese. Všechny stromy mi splívaly do jednoho, na moje oči to bylo přespříliš rychlé.

Běžel po příjezdové cestě.

„Obvykle tu jezdíme autem, abychom nebyli tak nápadní.“ My? No jo vlastně, vždyť mě chce s někým seznámit. Přemýšlela jsem, zda mám začít panikařit, ale zamítla jsem to. Chci přece umřít, tak čeho se bát?

Zakázala jsem si strach.

„Neboj se,“ dodal mi odvahu můj potencionální vrah. Doběhli jsme až k velkému domu - který se znenadání objevil za všemi těmi stromy -, nad jehož noblesou jsem přestávala dýchat.

Otevřely se dveře a z nich vyšla krásná dívka. Vzal ji za pas.

„Rád bych se ti konečně představil, Emmo.

Moje jméno je Armand Decastelo a tohle je moje žena Letizia.

Jsme upíři."



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Démon 3.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!