Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Démon - 2. kapitola

01.05.2011 (09:00) • Twilightkacert • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2150×

2. kapitola

Listy stromů se o sebe jemně třely, opadané listí se vzneslo spolu s větrem. V podvečer v temném, zapadlém parku ani živáčka vidět nebylo, ani ptáček nezazpíval.

Uvažoval jsem nad mým odchodem z Londýna, třeba bych se mohl přesunout do Liverpoolu, Manchesteru nebo Oxfordu. Nevím, nějaké velké město, poněvadž se mi nechtělo cestovat. Nebyl jsem ten typ. Na jednu stranu jsem měl rád svůj stereotyp, svoje zázemí, svou zemi. Nechtěl jsem být nomád jako všichni mého druhu.

Byl jsem tu do jisté doby úplně sám…

Postarší dáma oblečena v černém kabátě a s kabelou přes rameno procházela úzkou alejí vysokých stromů přímo před očima, když jsem byl schován ve stínu zničené lampy, a klidnými kroky cupitala dál v cestě zatím mne nezpozorujíc.

Zvířený vzduch ke mně přivál její štiplavý pach šimrající na jazyce a „sladkou“ tečku tomu dodal její žaludek zvedající parfém a zápach cigaretového kouře unikal z jejích vlasů oříškově kudrnatých. Jak já nesnášel kuřáky…

Nicméně mé hrdlo zaplavil oheň, neboť jsem dlouho nic nepil. Svou mysl jsem nechal zatemnit dychtivostí po krvi a mé uši reagovaly pouze na tlukot jejího srdce. Automaticky jsem zavřel oči a zatnul pěsti reagující na další vnější vjemy.

Udělal jsem za ženou kroků pár a slyšel jsem, jak se jí zvedá vyděšeně hrudník – uzřela mě. Viděl jsem, jak jí vstávají chloupky na krku – cítila mě. Ač jsem to nepředpokládal, žena měla dobrý instinkt. Najednou se otočila a já se musel rychle ztratit.

Skryl jsem se do stínu další lampy. Mimo to, ještě nepřišla chvíle slavného odhalení mého hříšného já. Zatím jsem měl hromadu času na to, abych ji zmátl, abych si s ní trochu pohrál. Ano, přesně tak, jak to mám rád.

Pojď, přijď ke mně… Chci vidět tvůj obličej, ještě než ti ho servu z lebky, proletělo mi hlavou. V mém nitru se probudil skutečný ďábel. Ďábel, jemuž jsem předal veškerou iniciativu. Ďábel, který měl hlad, který tohle vše, její úzkost, zoufalost, utrpení, to vše se jí naskytne a on to použije proti ní samé. Nechal jsem se ovládat instinkty tak jako pokaždé. Už jsem to nebyl já, byl to ten netvor ve mně.

To monstrum ve mně cítilo, jak byla vyděšená, a tak sama a oproti němu tak bezmocná, bezmocnější než spící miminko. Krmil se tím, jaké cítí pocity, jak se jí stahují panikou všechny svaly a krev jí pulzuje v těle ještě víc a víc. Adrenalin se jí vlévá do žil… And game on!

Hlasitě jsem si odkašlal a zaklepal jsem jí na rameno. Jak je to lidské, tak hloupé, musel jsem ale na ni s lehkostí.

S trhnutím se otočila a v obličeji jsem zahlédl jakousi naději, že není zatracena. Jo, zatím není, ale bude… Přerývaně dýchala. Údery jejího stále živého srdce byly tak rychlé. Jako by si chtěly vynahradit poslední okamžiky, které jim zbývají, než se úplně zastaví.

„Co kdybychom si trochu zahráli?“ zašeptal jsem tiše a začal kolem ní kroužit v přikrčené pozici. Miloval jsem hru na kočku a myš. A já jsem byl ta šelma a ona myš. Samozřejmou přirozeností bylo ji zabít.

Ruce se jí klepaly, kolena se třásly, rozšířené nozdry, modré oči vyvalené z důlků a v nich bylo tolik obav o svůj život. Zavrtěla hlavou a zahlédl jsem, jak se štípla do ruky.

„Ano, tohle je realita,“ odpověděl jsem tak na její gesto. Za ty roky jsem se naučil rozeznávat emoce, gesta, chování. Lidé odhalují své pocity nejenom chováním, ale především celou řadou záchvěvů a pohybů v obličeji, mimikou.

Svaly ve tváři se jí uvolnily, zavřela na chvíli oči, nechávala si něco projít hlavou. Rozevřenou pusou nechala zhluboka zaplnit její plíce vzduchem. Snad aby se uklidnila? Aby si dodala odvahy? A pak měla líce opět celé stažené, ztuhlé.

Kupodivu, obdivoval jsem statečné ženy. Jo, ženské mají zpravidla větší psychickou odolnost než muži, ale to nic neměnilo na tom, abych si ji dal k večeři.

„Vezmi si, co chceš, a odejdi. Nemám za potřebí nějaké neshody,“ promluvila celkem vyrovnaným hlasem, ale v podtónu se nesla změť paniky a strachu – ze mě. V mém těle stoupala euforie blaženosti.

„Co chci? Pouze jedno. To, co máš ty, já ale ne,“ opáčil jsem jí s klidem nepřemýšleje nad odpovědí. S klidem, který se ovšem neodrážel v mých uhlově černých očích lačnících jen po krvi, jsem sledoval její reakce, pohyby… Příkře se nadechla a pak zase vydechla. Snažila se být klidná…

„Co?“ vyštěkla nervózně a moje trpělivost brala nohy na ramena, moje sebekontrola nebyla tak vysoká. Můj krk byl velký požár seníku a potřeboval uhasit. Potřeboval to nejobyčejnější. Její krev!

Stočil jsem ji tak, aby byla ke mně zády, a naposled se okusil její vůni, která naplnila mou mysl, a já po ní konečně skočil. Zakousl jsem se jí do krku a sál jsem tu lahodnou chuť s příchutí manga a pryskyřice z borovice.

Držel jsem její tělo blízko toho mého, jednu ruku jsem měl okolo pasu a druhou jsem držel její vlasy. A ona se vzpírala jako kůň na zadních. Snažila se mi vytrhnout, utéci, avšak to způsobovalo to, že krk byl rozervanější a krev zbytečně unikala. Z posledních svých sil začala křičet jako o život a já jsem ji nechal. Tímhle zapomenutým parkem nikdo nechodí…

Pro dnešek jsem si nevybral moc dobře. Opravdu jsem nenáviděl kuřáky – cítit víc jak den pachuť nikotinu v puse. Nic moc lahodného, ale nevyberu si…

Třebaže jí byla vskutku škoda. Jistě měla i rodinu. Bohužel, vlastně bohudík, byla ve špatnou chvíli na špatném místě. Trochu mi jí bylo líto, ale… Na co to myslím?

Ačkoliv jsem se snažil ten hlásek v mé hlavě neposlouchat, nepříjemným vysokým tónem se mi vkrádal do mysli a křičel na mne, že je tohle špatné. Já jsem špatný a měl bych toho nechat, měl bych toho nechat… Poslední dobou byl ten hlásek čím dál tím víc vtíravější a nezahnal jsem ho jinak než myšlenkou na další krev.

V mrtvém těle zbývalo posledních pár doušků slastné tekutiny, když jsem někoho zaslechl a o pár vteřin později i viděl, jak vyšel do světla jedné vzdálené lampy a spatřil mne. Chvíli mžoural do tmy, pak udělal pár kroků a zavolal.

Snažil jsem se sebe a jí odtáhnout do stínu stromů, abychom nebyli zpozorováni. Nestihl jsem to. Byl jsem prozrazen. Krev mi ještě odkapávala z brady a mé ruce stále drtily její hrudník. S nádechem jsem vycucl poslední doušek její krve, rychle jsem ji shodil na zem. O krok popošel a to mě probudilo k pohybu. Přirozenou rychlostí jsem se vypařil, vyskočil na vzrostlé buky a duby…

A hlásek tehdy špitl: „Vidíš, a máš to!“

Následující den za povětří jsem se coural liduprázdnými ulicemi blízko řeky Temže protékající Londýnem v hnědém dlouhém kabátě a pozoroval jsem houpající se výletní loďky na druhém břehu, sledoval jsem vítr, jak si hrál se spadlým listím, se starými novinami a nečistotami ulice. Míjel jsem liduprázdné náměstí, prázdné hostince a také maličký stánek s novinami…

Mé oči přilákal nápis: „V noci krvežíznivý vrah zabíjí na potkání!“.

S pohledem sklopeným k zemi jsem došel ke stánku a nezpozorovatelnou rychlostí jsem sebral noviny. Nemám peníze, neplatím – jednoduchá logika.

V mém parku jsem se spokojeně usadil na lavičku, zkřížil nohy v kotnících, opřel se o opěradlo a s lehkostí otočil prvním listem novin. Nějaké politické hádky mezi stranami, zvířata ze zoo pobíhající po městě, něčí ztracená bába a vyčórovaná banka… To mě vážně nezajímalo.

Moje oči přitahoval pouze jeden článek, ve kterém se psalo o mně. Moje ego ještě stouplo - báli se mě a utíkali přede mnou. Konečně se mi dostalo potřebné úcty. Klepali se před tím zlem, které jsem způsoboval jenom já a zase já. Já jsem vrah noci a jím zůstanu. Moje podstata se nikdy nemůže změnit. Však mi nebylo jedno, že mě někdo spatřil. Sice teď musím utéct, jenže kam…? Ač stane se, musím udržet náš svět v tajemství.

Už bych je skoro vyhodil, když jsem si povšiml úplně poslední strany novin, kde se psalo o mnohých vraždách v městečku Columbus v Ohiu. Že by další upír? V Londýně jsem potkal pár upírů, s nimiž jsem chvíli byl, jsem ale samotář.

Tato zpráva uhodila na hlavičku posledního hřebíčku do mé rakve a já byl pevně rozhodnut. Pojedu do Ameriky. Mělo to své plusy, ale i mínusy. Neplánoval jsem, že opustím rodnou zemi Anglii a odejdu pátrat jinam, ale zapadnu tam… Tam, kde je prý svět krutý, jenže… Kdo je krutější než já?

Cesta do Ameriky lodí byla tvrdá zkouška, kupodivu jsem nikoho nezabil. Přestože všude bylo tolik lidí, všude tolik teplé krve a hlavně tolik pokušení. Nejednou jsem krev bezprostředně cítil. Leč jsem nemusel upozorňovat na sebe již od začátku. Já mám času dost. Já mám celou věčnost! Kdo to může dnes mít? Lidí je málo, upírů naopak hodně. Jen ti silní se udrží.

Předchozí kapitola

Patt (Esmé)

Prcek (Carlisle)

Další kapitola

Upozorňuji, že teď budu muset vydat dvě kapitoly za sebou, neboť tato nenavazuje přímo na tu kapitolku Patt. Chápu, že Vás bude mrzet to, že nedostanete dílek od Patt, ale potřebujeme to nějakým způsobem srovnat... :)

Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Démon - 2. kapitola: