Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Démon - 1. kapitola

26.04.2011 (18:15) • Patt • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2815×

1. kapitola

Na nebi se houfovaly šedivé až černé mraky, jistě plné dešťových kapiček, které za chvíli začnou dopadat na zem. Budou bubnovat o střechy domů i aut, do dveří, deštníků a oken… I do oken kavárny, ve které jsem seděla se svou nejlepší kamarádkou. Občas jsem se, jako třeba teď, zatoulala svými myšlenkami jinam. Opustila jsem své tělo a nechala se unášet svými představami, starostmi a přáními…

„Haló, Columbus volá Esmé! Spojení přerušeno, ozvěte se, prosím!“

„Cože?“ zamrkala jsem a zaostřila na černovlásku, která mi divoce mávala rukama před obličejem. „Promiň, zamyslela jsem a nevnímala, co říkáš.“ Lehce jsem zčervenala a sklopila oči.

Kim to přešla jen mávnutím ruky. „Už jsem si zvykla, ty náš snílku. Urážela jsem toho profesora Smufferse, pěkný exot. Nosí oblečení, které si nejspíš plete sám, podle toho, jak to vypadá, ty jeho brýle musí být staré jako sám svět a mluví jako mimozemšťan. Výsledek? Prostě exot. A navíc ty jeho historky! Upíři!“ zvolala a zašklebila se. „Kdo tomu má sakra věřit? Jen proto, že se objevila nějaká legenda o dívce z Irska, kterou objevili mrtvou na břehu jezera. Prý neměla v těle jedinou kapku krve. To tak,“ odfrkla si posměšně a protočila oči na znamení, že je to pěkný nesmysl.

„Určitě v sobě schovává alespoň zrnko pravdy,“ navrhla jsem tichým nesmělým hlasem.

„Jo, že ta holka pocházela z Irska,“ opáčila pohotově a rozesmála se. A já musela s ní.

„Ty jsi číslo,“ usmála jsem se, když jsem si otírala oči od slz smíchu. „Tak si říkám, že je to škoda, že to ten pan Smuffers nevidí. Kdyby to věděl, možná by tě včera tak nezpráskal, když ses snažila vykličkovat z jeho otázky.“

„To není moje chyba, že postrádá smysl pro humor,“ pokrčila rameny Kim a napila se ze svého hrnečku. „Ten starouš by potřeboval trochu zábavy. Je s ním legrace jak ve středověku, taky zůstal sto let za opicemi.“

Zaskočila mě tak, že jsem se rozkašlala, jak mi doušek čaje zaskočil. „Už nemluv!“ vyhrkla jsem, když jsem už mohla normálně dýchat a mluvit.

„Připadáš mi nějaká červená v obličeji,“ zacukrovala nevinně Kim a vykulila své sytě modré oči. „A mimochodem, říkalas něco? Že ten kluk je sexy? Esmé, že se nestydíš! Určitě jsi myslela na něco nemravného, přiznej se!“

„To není pravda!“ bránila jsem se.

„Hele, Ryan přišel,“ oznámila mi sladce.

„He?!“ vyhrkla jsem a prudce se otočila. A opravdu, mezi lidmi, proudícími ven a dovnitř, se hbitě protahoval on. Můj vlastní princ na bílém koni. Skutečný a hmatatelný. A hlavně… můj a ničí jiný.

Vysoký a pořádný kus chlapa s rozcuchanými, světle hnědými vlasy, ocelově šedýma očima a neodolatelným, vřelým úsměvem na rtech. Takovým, který mě dokázal zahřát i v těch nejhorších chvílích, kdy jsem už neměla žádnou naději. Ale on tu byl… V dobrém i ve zlém.

Když se mé oči setkaly s těmi jeho, rozzářil se. Jako slunce na obloze, zkrásněl a zahřál okolí svými paprsky.

Vstala jsem a vlítla mu do náručí přesně ve chvíli, kdy natáhl ruce. Spočinula jsem mu v náručí a mé tělo okamžitě zavalila vlna bezpečí. Všechny starosti strhnula lavina nádherného pocitu, že se mi nemůže nic stát.

Ryan sklonil hlavu a políbil mě. Něžně se svými teplými, hebkými rty otíral o mé. V břiše mne zašimralo, jako když motýlí křídla se dotýkají pokožky. Věděla jsem, že takhle chutná láska. Nádherně sladce.

„Ahoj,“ zašeptala jsem nedočkavě a vzala ho za ruce.

„Ahoj.“ Usmál se a sednul si na židli. Posadila jsem se mu a on mne rukama objal kolem pasu. Položila jsem dlaně na ty jeho a vychutnávala si dokonalost chvíle. Opřela jsem hlavu o jeho krk a cítila se jako v sedmém nebi.

„I vy dvě hrdličky,“ ušklíbla se Kim a obrátila oči v sloup.

„Nezáviď,“ zasmál se můj princ a i já se na ni usmála.

„Jako kdybych měla co. Je to přeslazené jako naše americké filmy,“ poznamenala a zaklepala nehty do desky stolu. Její přirovnání nikdy neměla chybu. Prostě Kim.

„Přeji nádherný den. Co si dáte?“ ozval se koketní hlásek mladičké servírky. Vzhlédla jsem a první, co mě zaujalo, byly její nevinné dětské oči barvy nebeské modři a odbarvené blonďaté vlasy. Vzhledem by mi nevadila, kdyby se nedívala na Ryana tak…

„Něco mi objednejte,“ mrkl na ni a ona se zapýřila.

„Ale samozřejmě.“ A odcupitala.

„Tipuji ji na dřívější brunetu s jedničkami, které si pak nechala zvětšit aspoň na trojky. Schválně nosí boty na podpatku, aby vypadala vyšší, a kontaktní čočky, protože takovéhle oči nikdo mít od přírody nemůže. A určitě se přistěhovala z Evropy, chce být velkou filmovou hvězdou a zbohatnout.“ Kim si znechuceně odfrknula. „Pobíhají jich tady statisíce a jedna převyšuje naivností tu druhou.“

Ryan se pobaveně zachechtal. „Je to takové malé kuře,“ zašeptal mi do ucha a něžně mě na něj políbil. Usmála jsem se.

„Zůstaneš tu s námi dlouho?“ zeptala jsem se a ho a otočila na něj hlavu.

Zavrcení hlavou potlačilo veškeré moje naděje. „Mám ještě nějakou práci, dostal jsem velkou zakázku. Potřebuji na tom pracovat, takže jen vypiju to, co mi ta slečna přinese, a půjdu. A co ty? Přijdeš domů brzo, viď? Abych se nemusel bát…“

„Neboj se, přijdu.“

„Jestli chceš, půjdu ti potom naproti,“ nabídl se.

„Ne, zvládnu to. Jsem přece velká holka,“ usmála jsem se na něj něžně.

V tu chvíli přicupitala zpět servírka i s kávou, která vypadala víc než dobře. Poděkoval jí, ale dál už vůbec nevěnoval pozornost. Začal diskutovat s Kim o zvyšující se kriminalitě a násilí v Columbusu. Neposlouchala jsem je, a proto mě překvapilo, když jsem přistála na vedlejší židli a Ryan se začal zvedat.

„Ty už jdeš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Jistě, vždyť tu jsem skoro hodinu. Už vážně musím domů, sluníčko. Uvidíme se tam. Miluju tě.“ Natáhl se, aby mne krátce políbil, a potom šel zaplatit a zmizel.

Podívala jsem se na oblohu. Začalo se stmívat. V tuhle dobu začali násilníci přepadávat ženy, vrazi zabíjeli své oběti… Otřásla jsem se a snažila se myslet na něco hezčího, ne tak mrazivého a hrůzostrašného. Zůstala jsem s Kim v kavárně ještě dvě hodiny – a to už venku vládla úplná tma, až na místa osvětlená kuželem světla z pouličních lamp.

„Už musím jít,“ vyhrkla jsem. „Slíbila jsem Ryanovi, že-“

„Přijdeš domů brzo,“ dokončila. „Jasně, běž, ať se nezcvokne.“

„Tak ahoj.“ Objala jsem ji, dala na stůl peníze, oblékla si ven a vyšla ven. Už byla zima. Chladná a strašidelná…

Přidala jsem do kroku a potom přešla i do lehkého klusu. Jenže jsem nebyla moc dobrý sportovec. Na jedné křižovatce jsem se zastavila, abych popadla dech. Letmo jsem mrkla na hodinky na mém zápěstí, které mi říkaly, že sebou mám hodit. Vzhlédla jsem a uviděla temnou uličku, kterou jsem se vždy bála chodit sama. Ačkoliv mi hrudník svíral strach, udělala jsem jeden váhavý krok vpřed. Byl to průchod, zkratka. Nešla bych hodinu, kdybych to obcházela, ale pouhých deset minut.

Ulice se nazývala Prokletá. Stávalo se tam mnoho přepadení a znásilnění, nacházely se tam mrtvoly… Člověku z toho běhal mráz po zádech. Ale já jsem nikdy neměla tu smůlu, že by se mi něco stalo. Ale možná to bylo tím, že jsem nechodila nebezpečnými, neosvětlenými uličkami, kde se nacházeli vrazi. A narkomani, pedofilové… Zaváhala jsem a polknula. No tak, Esmé, nebuď srab. Jednou to zvládneš, přemlouvala jsem se v duchu. Ryan se zblázní, pokud přijdeš o hodinu později. Běž!

Zavál prudký vítr a mé vlasy se rozletěly na všechny strany. Cítila jsem příchuť zoufalství, beznaděje, touhy, krve…

Nečekala jsem, až ztratím odvahu, a rychle poklusem vyrazila Prokletou ulicí, kabelku přitisknutou tělu a oči doširoka otevřené. Ale už jsem nemohla; musela jsem zpomalit. A to se ukázalo jako chyba; pomalu jsem přecházela z rychlé chůze stále do pomalejší… Až jsem nakonec zastavila úplně. Nohy mi přimrzly k zemi a já se nemohla pohnout. Můj dech se zadrhával a já nic jiného neslyšela. Všude kolem panovalo ticho, ze kterého mě mrazilo.

Popadlo mě děsivé tušení, které mi napovídalo, že se velmi brzy stane něco strašného. Zadržela jsem dech a přesně v té chvíli jsem uslyšela tichý, téměř neslyšný zvuk. Prudce jsem se otočila a zírala do temných vínových očí, zasazené v obličeji tak bledém, až to bylo nelidské.

Z mého hrdla se vydal přidušený výkřik.

Prolog

Prcek (píše za Carlislea)

Patt (píši za Esmé)

Další kapitola

Autor: Patt (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Démon - 1. kapitola: