Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Delusion of love - 4. kapitola

11.02.2012 (11:00) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2001×

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Stál tam přede mnou, usmíval se, dělal, jako kdyby se nic nestalo. Jako kdybychom se viděli včera. Vůbec se nezměnil. Sjela jsem ho pohledem a tělem mi projela vlna touhy. Jen pohled na něj mě vzrušoval. Snědá pleť, tmavé, krátce střižené vlasy, oči barvy čokolády, a ten úsměv. Smál se na mě. Vypadalo to, jako by mě rád viděl. A když jsem pohledem zabloudila na jeho tělo… Neměla jsem slov. Pod rukávy se mu rýsovaly svaly, a když jsem sjela pohledem ještě níž, viděla jsem, že i on mě rád vidí. Sálala z něj živočišnost, jeho tělo reagovalo na mou přítomnost, a mě to tak vzrušovalo, že už jen při pouhém pohledu na něj jsem pocítila, jak mi vlhnou kalhotky. Nevěděla jsem, co dělat. Nejradši bych ho hned teď zatáhla někam na záchodky a tam se té touze poddala. Ale to nebyl dobrý nápad. Musím myslet na své závazky. Vždyť mám doma milujícího přítele, se kterým plánuju rodinu, proboha!!!

„Promiň, Jakeu, spěchám. Měj se!“ Nečekala jsem na jeho odpověď a zbaběle jsem utekla. Věděla jsem, že když s ním budu mluvit ještě chvíli, okouzlí mě úplně a já udělám všechno, co bude chtít. Dám mu všechno, co bude chtít… Vše, o co si řekne. V jeho přítomnosti jsem vždy přestávala používat mozek. Jako by se prostě vypnul a já se řídila jen svými pocity a tužbami. A to jsem v tuhle chvíli dovolit nemohla. Spěšně jsem vyběhla z nákupního centra, nasedla do auta, nastartovala a vysokou rychlostí jsem se řítila domů. Rychle jsem vyběhla schody, odemkla a zapadla do bytu. Byla jsem v bezpečí. Relativním. Fyzicky jsem v bezpečí byla. Ale psychicky nikoliv. Svezla jsem se po dveřích dolů na zem a zhluboka dýchala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tak dlouho nic, tak dlouho jsem ho neviděla a najednou ho potkám na místě, kde bych ho nikdy nečekala – nesnáší přece nakupování! Věděla jsem, že kdybych tam zůstala o minutu déle, kdybych zase slyšela jeho hlas, kdyby se mě, nedej bože, dotkl, byla bych ztracená. Tak dlouho jsem se držela. Cítila jsem, jak mi celé tělo mravenčí touhou a vzrušením. Tak moc jsem chtěla cítit jeho doteky, jeho ruce na svém těle, jeho tělo na tom mém… Bože!

Musím na tohle odpoledne zapomenout, přikázala jsem si.

Ale bylo to, jako bych nic takového neřekla. Myslí se mi honily vzpomínky na naše společné chvíle, na ty hodiny a hodiny sexu a cítila jsem, že snad prasknu touhou. Musím s tím něco hned udělat, nebo bych byla schopná vydat se tam zpátky a hledat ho po obchoďáku a prosit ho, aby mi to hned udělal. Chmatla jsem po telefonu a narychlo vyťukala zprávu.

Kdy dorazíš domů? Chybíš mi…

V zápětí jsem dostala odpověď: Lásko, mrzí mě to, ale nestihnu se vrátit. Jsem ještě stále na tom jednání mimo město a přijedu asi až zítra. Miluju Tě.

Vztekle jsem hodila s telefonem o stěnu a začala brečet. Proč? Proč se to musí dít? Na co se mnou je, když je akorát pořád v práci? A i když je doma, tak je pořád myšlenkama u práce. To není snad ani možný! Když už jsem si myslela, že budu šťastná, žila jsem si na svém obláčku, tak teď přijde tohle! Vím, vím, neměla bych si stěžovat, ale když samota je hrozná…

Píp… Píp…

Překvapeně jsem se podívala. Nečekala jsem, že by mi Edward ještě napsal, když má tolik práce. Natáhla jsem se pro ten krám a na displeji svítila jedna nová zpráva. Odesílatel neznámý. Kdo by mi tak mohl psát? Roztřeseně jsem zmáčkla tlačítko a otevřela ji.

Bells… Neutíkej mi. Musím tě vidět.

Nemusel se ani podepisovat. Věděla jsem, že je to on. Bells mi říkal jedině on. Zase se otevřely staré rány, vynořily staré pocity… Vykuleně jsem koukala na tu zprávu. Musím ji smazat! Ale ne a ne se odhodlat. Místo toho začala má ruka dělat úplně něco jiného – odepisovat!

Růžová 8. Za hodinu. A klikla jsem na odeslat.

Už to nešlo vrátit zpátky. Horečnatě jsem začala pobíhat po bytě. Tak co, dá si kafe, pokecáme, mrknem na film a půjde domů. Jako už kolikrát. Proč ale teda pobíhám po bytě, soukám se z oblečení, napouštím vanu a nalévám si sklenku vína? Proč teda vytahuju holící strojek, chystám si pěnu a jsem nervózní? Mísí se ve mně tolik pocitů. Na jedné straně – láska k Edwardovi, na straně druhé – touha po Jacobovi. Samota je zákeřná věc. Nutí lidi dělat věci, na které by jindy ani nepomysleli.

Zhluboka jsem se nadechla. Co se má stát, to se stane. Třeba si se mnou chce jen opravdu popovídat, odešla jsem od něj bez rozloučení. Nebylo to ode mě zrovna hezký a dlužím mu vysvětlení. Uklidnila jsem a začala automaticky vykonávat nezbytné přípravy. Okoupala jsem se, oholila se, hrkla do sebe víno, upravila jsem si vlasy, namalovala se. Vydala jsem se do ložnice, abych se oblékla. Ze šuplíku jsem si vytáhla čisté spodní prádlo. To samé, co jsem měla na sobě v den, kdy jsme se naposledy viděli. Prohlédla jsem se v zrcadle a s výsledkem byla víceméně spokojená. Oblekla jsem si lehkou sukni a tričko. Vtom se rozezněl zvonek. Krátké zazvonění. Třikrát. Naše znamení. Pamatuje si… S rychle tlukoucím srdcem jsem se vydala ke dveřím. Zmáčkla jsem tlačítko pro otevírání vchodových dveří a už jen čekala. Slyšela jsem, jak jede výtah nahoru, jak zastavuje v našem patře. Otevřela jsem dveře a uviděla ho. Slušelo mu to. Byl takový, jakého jsem si ho pamatovala. Koukala jsem na něj, prohlížela si ho od hlavy k patě a nemohla se toho pohledu nabažit. Očima jsem klouzala po jeho vypracovaném těle a představovala si, jak mě svírá ve svých pažích. Odkašlal si.

„Dál mě nepozveš?“ promluvil. Němě jsem přikývla a uhnula ze dveří. Vstoupil dovnitř a tím se mi naskytl pohled na jeho zadek. Divím se, že jsem v tu ránu nezačala slintat. Byl dokonalý. A víc než to. Jen pohled na něj mě vzrušoval. Nedokázala jsem si představit, že by se mě dotkl. Jakmile by to udělal, dovolila bych mu, aby si se mnou dělal, co chce. Ježíš, Bello, tak už sakra něco řekni!

„Ehm… Pojď do obýváku. Dáš… Dáš si něco na pití? Kafe, čaj, vodu, pivo, víno?“

No, supr, zase se neumím vymáčknout. Musí mě mít za totálního retarda. Při prvním setkání uteču, při druhém neposkládám normální větu. Asi bych mu měla psát jen smsky, tam mi komunikace jde bez problémů. No, ale co se taky dá zkazit na napsání ulice, že jo.

„Dal bych si víno, prosím,“ řekl. Vydala jsem se do kuchyně pro skleničky a láhev. I mně se jedna dvojka bílýho hodí. Třeba pak nebudu taková nemotorná. Anebo mi to bude aspoň jedno, když budu. Po cestě jsem málem rozbila skleničky a vylila víno.

No, to se před ním hezky předvádím…

Jacob seděl na sedačce a rozhlížel se po pokoji. Položila jsem před něj skleničku, naplnila ji a sedla si do křesla. Chtěla jsem být od něj co nejdál – tak mi totiž hrozilo nejmenší „nebezpečí“.

„Máš to tu hezký,“ usmál se.

„Děkuju.“ Nevěděla jsem, co dál říct. Viděla jsem, že má něco na srdci, že mi chce něco říct, proto jsem mlčela.

„Proč?“ zeptal se. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Nerozumím tvé otázce. Proč co?“

„Proč jsi zmizela? Proč si mě vymazala ze svého života? Proč…?“ Jeho hlas byl zoufalý. Netušila jsem, že by mu to mohlo tak ublížit, že bych ho mohla svým chováním tak zranit.

„Jakeu, promiň. Bylo to v tu chvíli to nejlepší, co jsem mohla udělat. Ale jak vidíš – člověk míní, osud mění,“ šeptla jsem nešťastně. Byla jsem rozpolcená. Na jednu stranu – až nezdravě jsem milovala Edwarda, udělala bych pro něj cokoliv, vzdala se pro něj čehokoliv. A na druhou stranu – nemohla jsem si pomoct. Jacob mě přitahoval, jeho tělo mě lákalo a on sám ve mně, nevědomky, probouzel už dávno zapomenuté, skryté pocity. V jeho přítomnosti jsem se měnila na úplně jiného člověka – nebo se spíš hodilo označení zvíře? S ním jsem přestala myslet, řídila jsem se jen svým chtíčem, svými tužbami. A to nebylo dobře. Alespoň teď ne. Když mám milujícího přítele a plánujeme rodinu…

„Bells, chybělas mi. Když jsem tě uviděl, nemohl jsem uvěřit svým očím. Tak dlouho jsem se snažil, zapomenout na tebe, ale bez úspěchu. Nějak jsem to ale zvládal, dokud jsem tě neuviděl.“ Přiblížil se ke mně a pohladil mě po tváři.

„Bells,“ zašeptal. Cítila jsem to sexuální napětí mezi námi, tu touhu, a v jeho očích jsem viděla jeho nevyslovenou otázku. Nepatrně jsem přikývla. Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. Čekala jsem, že se dravě zmocní mých rtů, strhá ze mě šaty a vezme si mě přímo tady, v obýváku, na koberci. Ale jeho počínání mě překvapilo. Něžně se dotkl mých rtů, jakoby je nejdřív ochutnával. Lehce si mě přitáhl k sobě a já se nebránila. Omotala jsem mu ruce kolem krku a prsty zajela do jeho vlasů. Jazykem mi kroužil po vrchním rtu a tím mě uváděl do transu. Pootevřela jsem ústa a nechala ho vstoupit. Lehce do nich vnikl svým jazykem a nekonečně dlouho a jemně mě líbal. Celé tělo mi vibrovalo touhou a já ho chtěla. Celého. Polibky mi přestávaly stačit. Lačnila jsem po jeho těle, po něm. Přišlo to, čeho jsem se bála nejvíc. Nebyla jsem schopná mu odolat.

„Chci tě, Jakeu!“ šeptla jsem roztřeseně.

shrnutí

Tak? První, bližší setkání Belly a Jacoba. Jak to bude pokračovat? Zvítězí v ní smysl pro povinnost nebo touha po Jacobovi? Co na to říkáte?

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Delusion of love - 4. kapitola: