Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Delusion of love - 19. kapitola

10.06.2012 (11:00) • WhiteTie • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2186×

Edward

Věděl jsem, že pohár Belliny trpělivosti už přetekl. A štvalo mě to. Vůbec jsem nechtěl, aby to takhle dopadlo. Vždyť jsem ji, sakra, miloval! Tak co se pokazilo? Kde se stala chyba? Kde jsem já udělal tu chybu? Chtěl jsem pro ni to nejlepší, a to byla asi ta chyba. Chtěl jsem jí dopřát vše, chtěl jsem, aby se nemusela ohlížet na peníze. A dopadlo to tak, že jsem tam pro ni vůbec nebyl. Ale tak to být vůbec nemělo.

Bylo načase, abych se vzpamatoval a udělal radikální řez, nebo bych o ni mohl opravdu přijít. Když už jsem chtěl vše vyřešit, vše jí říct a nějak to dát do pořádku, zase nás vyrušila má práce.

Zazvonil telefon.

Zvedl jsem to. Kolega z práce. Opět neodkladná záležitost. Povzdechl jsem si. Položil jsem telefon a podíval se na Bellu.

„Bell, já...“ Nenechala mě domluvit. „Musíš do práce, já vím,“ dořekla místo mě.

V tu chvíli se otočila a naštvaně odešla do ložnice. Zamkla za sebou dveře. Klepal jsem, omlouval se, ale marně. Ignorovala mě. Otočil jsem se, ze židle sebral sako a kufřík a odešel. Zavřel jsem za sebou dveře. Byl čas dát vše do pořádku.

Jakmile jsem dorazil do práce, vyřídil jsem, co bylo potřeba. Byla přede mnou už jen jedna cesta mimo město, která měla vše vyřešit. Slíbil jsem si, že z práce odejdu s čistým štítem, a chtěl jsem tak i učinit. Belle jsem řekl, že musím na víkend služebně mimo město. Doufal jsem ale, že se mi vše podaří během pátku vyřešit, abych mohl jít v sobotu složit zálohu na dům, který jsem nám vybral, a v neděli se vrátil domů. Chtěl jsem Bellu překvapit. Věděl jsem, že mě bude čekat až v pondělí, a doufal jsem, že ji svým dřívějším návratem mile překvapím. Bál jsem se sice její reakce, co řekne na to, že jsem nám koupil – bez ní – dům, ale věřil jsem, že jakmile ho poprvé uvidí, zamiluje se do něj. Stejně jako já.

Když jsem vše zařídil, poslal jsem Belle smsku, že dorazím už dnes, aby s tím alespoň trochu počítala. Řítil jsem se rychlostí, více než povolenou, protože jsem se jí už nemohl dočkat. Tak moc mi chyběla. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, ve chvíli, kdy se vše vyřešilo. Oddechl jsem si. Byl jsem rád, že jsem skončil s prací. Peníze jsme stejně nepotřebovali, měli jsme jich dost, a vlastně jsem do práce chodil jen proto, abych se nějak zabavil. Měl jsem strach, že by mi Bella zevšedněla. Nebo já jí. Ale neuvědomil jsem si, co by se s naším vztahem mohlo stát. Nezevšedněli jsme si, ale strašně jsme se od sebe vzdálili. A já jsem doufal, že není pozdě na to, abychom náš vztah zachránili. Zanedlouho jsme měli být opravdová rodina. Něco, v co jsem nikdy nedoufal, že by se mi mohlo stát. Myslel jsem, že je upírství prokletí, že nemám duši, ale copak by mohl někdo takový splodit takový zázrak, který rostl v Bellině lůně?

Neskutečně jsem se na ni těšil. Řítil jsem se po cestě jako smyslů zbavený. Chtěl jsem být u ní co nejdříve.

Zaparkoval jsem před domem, schody vyběhl upíří rychlostí – výtahem jsem se nezdržoval. Už z dálky jsem cítil její vůni. Teď, v těhotenství, byla mnohem výraznější než dosud. Více mě vábila. Miloval jsem ji.

Otevřel jsem dveře. Šla mi naproti, ale chtěl jsem ji předběhnout. Sotva jsem na to pomyslel, už jsem ji svíral v náruči a líbal ji do vlasů.

„Chybělas mi, lásko,“ zašeptal jsem. Viděl jsem, jak se mírně pousmála. Nahnul jsem se k ní a políbil ji na rty. Odnesl jsem ji do postele.

„Je pozdě, Bello. Měla bys jít spát,“ pronesl jsem. Jen přikývla a nechala se uložit do postele. Lehl jsem si vedle ní a počkal, než usne. Netrvalo to dlouho a už pravidelně oddechovala. Naklonil jsem se nad ni a do nosu jsem nasál její vůni. Nebo spíš vůni, o které jsem si myslel, že je její. Ale nebyla. Její krásná, květinová vůně, se mísila s něčím, co mi bylo naprosto odporné. Byla tím smradem cítit celá, i zevnitř! A to mohlo znamenat jediné.

V tu chvíli se probudil predátor ve mně. Vydal jsem se na lov. Vydal jsem se ulovit toho, kdo mi ukradl mou Bellu...

…

Běžel jsem ztemnělou ulicí, za tím pachem. Byl jsem si jist, že jsem nedaleko, protože ta vůně sílila.

Ten člověk smrděl na sto honů. Nebyl jsem si vlastně jist, jestli to je vůbec člověk. Protože lidskou vůni mi to nepřipomínalo ani náhodou. Připadalo mi to jako věčnost. Domy kolem mě pomalu řídly a stromy, které se doteď vyskytovaly sem tam, se měnily v hustý lesní porost. Byl jsem si jist, že už nejsem ve městě, proto jsem přidal na rychlosti. Nemohl mě nikdo vidět. Běžel jsem a cítil jsem, že ten pach jasně sílí. S každým mým krokem byl intenzivnější. Věděl jsem, že se blížím ke svému cíli. Les kolem mě začal zas řídnout a mně se naskytl pohled na menší mýtinu, na které stálo několik domů. Pach toho parchanta tu byl cítit, ale ne tak intenzivně, jak bych čekal. Proto jsem běžel ještě dál a udělal jsem dobře. Kousek stranou od domů stál menší srub, ze kterého se linul ten největší smrad. Potichu jsem se přiblížil k domku a nakoukl oknem dovnitř. Slyšel jsem jedno tlukoucí srdce a při pohledu dovnitř do domu jsem ho uviděl. Seděl na pohovce a tišše oddychoval. Byl jsem si jist, že spí. Ale takovou radost mu neudělám. Nezabiju ho ve spánku. Měl by to moc jednoduché. Musí trpět. Za to, že mi ukradl mou Bellu…

Rozhodl jsem se. Věděl jsem, že jednám naprosto iracionálně, ale v tuhle chvíli šel rozum stranou. Nebyl jsem člověkem, neměl jsem to vychování a zdrženlivost, kterou jsem si pěstoval celou svou existenci. Naprosto mě ovládala žárlivost a touha po pomstě. Někde v hloubi duše jsem věděl, že on za nic nemůže, že bych měl ublížit Belle, ale na to jsem ji – i přes tu zradu – moc miloval.

Rozrazil jsem dveře. Hluk probral ze spánku toho muže přede mnou. Byl hezký, to se nedalo popřít.

Bella si vybrala dobře, pomyslel jsem si ironicky. Jeho myšlenky byly zmatené. Divil se, co tu dělám, a kdo jsem. Ale nemusel přemýšlet dlouho a došlo mu to. Začal couvat. V jeho tváři jsem viděl zděšení. Najednou se ale zastavil. Jeho myšlenkám jsem nerozuměl. Přestal couvat a rozešel se směrem ke mně.

„Nebojím se tě,“ řekl. Zasmál jsem se. Nebojí se mě? Vždyť jsem ten nejhorší predátor na světě. A on se mě nebojí. Ubohý člověk…

„Miluju ji. A ona mě. Tys ji dávno ztratil,“ vypravil ze sebe. Zavrčel jsem. Chystal jsem se proti němu vyrazit, když vtom mě překvapil. Celý se roztřásl a vyletěl do vzduchu. Když ale dopadl na zem, nestál přede mnou ten stejný muž jako předtím, ale obrovský, rudohnědý vlk.

Vypálil proti mně a než jsem se stačil vzpamatovat, sevřel čelisti kolem mého pasu. S pokorou jsem zavřel oči. Nebyl jsem schopen dostat se z jeho sevření. Byl jsem si jist, že je to má poslední chvíle a v mysli se mi objevila Bella. Jediné, čeho jsem ale litoval, bylo, že jsem jí nestihl dát své poslední sbohem…

V tu chvíli, při té poslední myšlence na ni, jsem zmobilizoval veškeré síly, které mi ještě zůstaly. Síly, o kterých jsem si myslel, že už je dávno nemám, a ohnal jsem se po něm. Neminul jsem.

Vysvobodil jsem se z jeho sevření. Viděl jsem, že se na mě chystá znovu zaútočit. Rozběhl se proti mně s otevřenou tlamou. Tentokrát jsem to ale čekal. Chytil jsem ho za čelisti, každou rukou za jedno patro, a trhl jsem…

Tak co vy na to? Byl poslední Edwardův úder smrtící? Nebo se z toho Jake ještě nějak vzpamatuje?

Autor: WhiteTie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Delusion of love - 19. kapitola: