Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 8. kapitola

05.11.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1037×

(z pohledu Edwarda)

„Alice!“ procedil jsem skrz zuby, když jsem vběhl do domu a hledal jsem sestru. Netrvalo to dlouho. Zrovna se bavila v hloučku mladých opilých puberťáků. Když mě viděla přiběhnout jak splašené stádo, zjevilo se jí v očích překvapení.

„Stalo se něco?“ zeptala se a dlouze se mi zadívala do očí.

„Jedeme domů!“ chytl jsem ji za ruku a táhl ven.

„Edwarde! Edwarde!“ ozvalo se u dveří vedoucí na zahradu, odkud jsem před chvílí přišel. Nezastavil jsem. Alice protestovala a chtěla vědět, co se stalo, ale já jsem ji jen táhl pryč z toho domu bez jediného slova.

„Edwarde! Promiň! Já jsem ti nechtěla ublížit!“ křičela za mnou Kate, ale v tom hluku jsem ji stejně slyšel a vnímal jen já. Proběhl jsem s Alice kolem dobře se bavících lidí a vyběhl na ulici směrem k autu.

„Ona mi nechtěla ublížit? To je vtip?“ zasmál jsem se, když jsem hledal po kapsách klíče od auta.

„Řekneš mi už, sakra, co se tam stalo?“ zamračila se Alice a stoupnula si mezi mě a auto. Ruce si založila na hrudi a vyčkávala. Nadechl jsem se, ale to se z domu vyřítila Kate.

„Edwarde, promiň. Byla jsem na tebe asi moc rychlá. Nechtěla jsem ti ublížit!“ křičela ode dveří a rychlým krokem se blížila k nám, až stála kousek od našich maličkostí. Chytl jsem se prsty kořenu nosu a počítal v duchu do deseti. Obě dívky na mě zíraly a každá ode mě chtěla, abych něco řekl.

„Alice? Do auta,“ rozkázal jsem sestře a otočil se na Kate. „Já bych se ti měl omluvit. Nejsem na to připravený. Promiň,“ podíval jsem se jí do očí.

„Já to chápu. Ale neodcházej. Vždyť si můžeme jen povídat. Nechtěla jsem to pokazit.“ Do očí se jí draly slzy. Vzlykla. Otočil jsem se k autu, abych zkontroloval, že mě Alice poslechla. Stále zůstávala opřená o dveře auta. Protočil jsem oči a otočil jsem se zpět na Kate.

„Nic si nepokazila. Ano?“ přiblížil jsem se k ní a setřel jí z tváře slzu. „Jsi ta nejmilejší bytost na světě. A já jsem jen velký hlupák, co si toho neváží. Promiň,“ pousmál jsem se na ni s beznadějí v očích. Vzlykla.

„Zůstaneš?“ přemlouvala mě. Zavrtěl jsem hlavou.

„Zítra za tebou přijdu,“ pohladil jsem ji po tváři, a pak se odtáhl. „Slibuju,“ dodal jsem a otočil se zpátky k Alice. „Do auta. Hned,“ nakázal jsem přísně. Sestra na mě chvíli zůstala čučet, a pak jen protočila oči a konečně se odlepila od mých dveří, aby přešla ke straně spolujezdce. Otevřel jsem dveře a sedl si na místo řidiče. Po zavření dveří jsem se ještě zadíval na Kate. Stála tam jen v šatičkách s rukama založenýma na hrudi. Musela jí být zima. Tolik mi trhalo srdce ji tam nechat, ale potřeboval jsem si to vše srovnat v hlavě. Nastartoval jsem a beze slova odjel z místa.

„Chováš se jak magor. Co se stalo tentokrát? Dobře jsem se bavila,“ zamračila se Alice, když jsme se dostali za hranice Forks.

„Ta tvoje vize ze včera,“ procedil jsem skrze zuby. Alice se potutelně usmála.

„Takže to vyšlo. Políbili jste se,“ nadšeně zatleskala. Hodil jsem po ní bleskový pohled. Uklidnila se a ruce složila zpátky do klína. „Promiň. Bylo to tak zlé? Neumí líbat?“ Pokusila se o vtip, ale mně v tuhle chvíli nepřišlo vtipné vůbec nic.

„Málem jsem ji zabil, Alice,“ bouchnul jsem rukou do volantu. „Stačila vteřina. Kdybych se neovládl. Bože, jak jsem mohl být tak naivní a věřit, že to snad může fungovat,“ zavrtěl jsem hlavou.

„S Bellou to bylo ze začátku taky těžké, ne? Musíš mít trpělivost a nevzdat to při prvním selhání,“ uklidňovala mě Alice.

„S Bellou to bylo jiné. A Kate není Bella.“ Zabočil jsem na lesní cestu mezi stromy a pokračoval k našemu domu.

„Edwarde, jsi horší než kdejaká ženská. Měl by ses už rozhodnout, co chceš,“ odmlčela se. „Já to tam pořád vidím. Pořád je naděje, že můžeš být šťastný a ona to pochopí,“ řekla Alice a znovu mi ukázala svoji vizi. Kate seděla na mýtině plné fialových květin. Já jsem tam byl s ní. Ve třpytu slunce jsem se jí ukazoval v celé své kráse. A byli jsme šťastní. Zasténal jsem a zabrzdil u domu. „Dělej, jak myslíš,“ uzavřela naši debatu Alice a vyběhla z auta do domu. Znovu jsem naštvaně bouchnul do volantu a vylezl ven. Na chvíli jsem se zadíval na dům plný lidí a nakonec jsem vběhl do temnoty lesa.

 ***

(z pohledu Kate)

Se slzami v očích jsem vběhla do domu a vyběhla schody nahoru do pokoje. Za sebou jsem jen zaslechla, jak na mě mamka volá, ale já ji ignorovala. Svalila jsem se na postel a začala brečet do polštáře.

„Zlatíčko? Copak se stalo?“ Mamka vešla pomalu do pokoje a posadila se na kraj postele. „Nedopadlo to dobře?“ zeptala se a pohladila mě po zádech.

„Ne…“ vzlykla jsem. „ …bylo to skvělé. Ale pak se to nějak zvrtlo,“ vzlykla jsem a posadila se na posteli. Oči jsem měla rozteklé jak panda, ale bylo mi to fuk. Mamka mi setřela černou slzu z tváře.

„Zvrtlo?“ podivila se mamka.

„No, prostě jsme si dali pusu, která byla moc hezká. A pak utekl,“ pokrčila jsem rameny a popotáhla. Mamka se na mě pousmála.

„Vždyť jste ještě děti. Z toho bych si nic nedělala.“ Pohladila mě po rameni a zvedla se z postele. „Chceš kakao?“ pousmála se na mě, když přešla ke dveřím. Zavrtěla jsem hlavou.

„Půjdu spát. Děkuju,“ usmála jsem se na mamku a vstala z postele. Mamka jen přikývla a odešla zpátky do obývacího pokoje.

Zalezla jsem si do koupelny, kde jsem ze sebe po delší sprše, udělala zase člověka. Smyla “pandí oči“ a převlékla se do pyžama – bílé tričko s dlouhým rukávem a dlouhé modré kalhoty. Zhasla jsem v koupelně a odebrala se zpět do pokoje. Jen co jsem zavřela dveře a otočila se, málem to se mnou seklo. U okna stál Edward. Měla jsem srdce až v krku. A pak jsem se nadechla.

„Vyděsil si mě,“ chytla jsem se za hruď a chvíli zjišťovala, zda se tepová frekvence vrací do normálu.

„Promiň, to jsem neměl v úmyslu,“ omluvil se a přešlápl na místě. Přeměřila jsem si ho pohledem, a pak přešla k posteli.

„Děláš to často?“ zeptala jsem se a odhrnula peřinu z místa, kam jsem si chtěla lehnout.

„Co?“ nechápal.

„Že mi chodíš do pokoje, když tu nejsem. Načapala jsem tě teď, ne? Nestihl jsi utéct,“ povytáhla jsem obočí. Pravda, byla jsem znepokojená, že se nenápadně proplížil kolem mamky v přízemí, neslyšně vyšel schody nahoru a zakempil u mě v pokoji. Ale nedala jsem to na sobě znát. Pokud mě bude chtít zabít, začnu křičet. Dobrý plán.

„No, nedělám to zas tak často,“ přiznal. Vykulila jsem oči.

„Takže jsi tu už někdy byl? Kdy?“ vytřeštila jsem oči a nechala peřinu peřinou.

„Neboj, jen se na tebe chodím dívat, když spíš,“ uklidňoval mě.

„To jako ti přijde normální se v noci vkrást do cizího domu a šmírovat mladou holku?“ přesunula jsem se blíž ke dveřím. „To mi rozhodně normální nepřijde,“ dodala jsem.

„Promiň, když… pro mě je to všechno tak nové a zároveň ne. Když spíš, uklidňuje mě se na tebe dívat,“ povzdechl si a přešel blíž ke mně. „Nechci, aby ses mě bála. Nejsem žádný úchyl ani zloděj. Jsem jen zvědavý a…“ odmlčel se. Zůstala jsem stát na místě a vyčkávala na dokončení jeho věty.

„A?“ pobídla jsem ho. Jeho obličej se zkřivil do bolestivé grimasy.

„ …zamilovaný,“ podíval se na mě a přešel během vteřiny až ke mně. Nestačila jsem ani mrknout.

„Co jsi zač? Jak to děláš?“ zůstala jsem na něj fascinovaně zírat. Pohladil mě po tváři.

„Bojíš se mě?“ zeptal se s bolestí v očích. Zavrtěla jsem hlavou.

„Proč bych se tě měla bát? Protože se mi vkrádáš do domu a sleduješ mě, jak spím? Nebo to, že se až moc rychle pohybuješ a dokážeš během vteřiny zmizet z místa?“ Nadzvedla jsem obočí. „Děsí mě jen to, že nevím, co jsi zač,“ dodala jsem.

„Všimla sis.“ Mírně ve tváři pobledl – ne, že by to šlo ještě víc – a poodstoupil.

„Ale ne. Mně nevadí, že si čaroděj, že umíš zastavovat čas. Jen to nepraktikuj na mně,“ zadívala jsem se mu do očí. V jeho výrazu se vystřídala úleva, ale i zmatenost.

„Myslíš si, že jsem čaroděj? To je novinka,“ zamyslel se. Dobře, teď jsem byla zas zmatená já.

„Každý netipuje čaroděje?“ zasmála jsem se.

„No, naposledy mě někdo označil za superhrdinu,“ pokrčil rameny a sedl si na kraj postele. Zadívala jsem se na místo vedle něj, a pak se k němu posadila.

„Vidíš, superhrdina mě nenapadl. Něco jako Flash a tak?“ uchechtla jsem se, a pak jsem naoko vážně vykulila oči. „Panebože, jsi Flash. Podepíšeš se mi?“ dusila jsem v sobě smích. Edward na mě chvíli koukal, zda jsem se úplně nezbláznila, ale pak se začal taky smát.

„Zklamu tě, ale nejsem. Nejsem ani superhrdina a vlastně nejsem ani čaroděj,“ podíval se na mě. Zarazila jsem se. To není možný. Chytla jsem ho za ruku. Zas byl studený jak led. To má pořád zimnici?

„Nevěřím, že nejsi nic nadpřirozenýho. Možná anděl?“ povytáhla jsem obočí. Edward se podíval na svoji ruku, a pak se zasmál.

„Spíš ďábel.“

„Ďábel, jo? To ti nežeru,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Já jsem neřekl, že nejsem nic nadpřirozeného. Jenom, že nejsem čaroděj, ani superhrdina,“ opravil mě. Mlaskla jsem a pohladila Edwarda palcem po hřbetě ruky. Měl tak krásné velké a hladké ruce. Bylo to jako hladit oblázek. Proč kolem toho dělá tolik tajností? Musím tomu přijít na kloub. Edward se na mě zamračil. Zamrkala jsem a vrátila se zpátky do reality.

„Flustruje mě, že nevím, co si myslíš,“ povzdechl si.

„No, to je nejspíš dobře. Jinak by si tu už nebyl,“ zasmála jsem se a prohrábla si vlasy. Edward se zhluboka nadechl a pousmál se.

„Máš nádhernou vůni. Dovádí mě k šílenství, abych se přiznal. Ale je nádherná,“ pohladil mě volnou rukou po tváři a založil mi pramínek vlasů za ucho. Ucítila jsem motýlky v břiše.

„Edwarde?“

„Ano?“ podíval se na mě s otázkou v očích. Byl ode mě pár centimetrů.

„Miluju tě,“ vzdychla jsem a přiložila své rty na jeho. Nebránil se.

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 8. kapitola: