Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 5. kapitola

13.10.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1056×

(z pohledu Kate)

Další den jsem věděla, že teď nebo nikdy. Přemýšlela jsem, při jaké příležitosti Edwarda oslovit. V jídelně bylo příliš mnoho lidí a měli by pak zvídavé otázky. Navíc byl v jídelně vždy s celou rodinou a tomu jsem se prozatím chtěla taky vyhnout. Vyšla jsem z kabinky na dámských toaletách a přešla k umyvadlům. Edward mi nešel z hlavy.

Včera se mi o něm zase zdálo. Ten sen byl tak živý, až jsem myslela, že se to děje. Byla jsem na krásné louce plné fialových květin a byl tam i on. Ale byl jiný. Jakoby zářil. Bujná fantazie. Ale nebylo to poprvé, co jsem tak živý sen měla. Celý život mě provází živé sny. Začalo to v dětství, kdy se mi stále dokola opakoval sen o místnosti se zrcadly. Budila jsem se celá zpocená a měla jsem hrůzu v očích. Od té doby jsem nesnášela zrcadlová bludiště nebo taneční sály. Proto jsem nikdy ani nechodila do tanečních. Doktoři říkali, že je to normální. Že každé dítě má z něčeho strach a v dospělosti se to postupně vytratí. Je mi šestnáct a strach se rozhodně nikam nevytratil. Navíc jsem pak začala ve snech vídat lidi, které jsem nikdy neznala. Ale Edward se tam začal objevovat až teď.

Umyla jsem si ruce a opláchla si obličej. Zadívala jsem se na sebe do zrcadla a zasmála se. Jsem blázen. Utřela jsem si ruce i obličej do papírové role a vyšla z toalet. Jenže jsem okamžitě pocítila náraz do něčeho fakt tvrdého.

„O-omlouvám se. Já jsem nekoukala kam…“ vzhlédla jsem do míst, kde by mohl mít dotyčný obličej a zastavil se mi dech. Bylo to Edward. „ …jdu.“ dodala jsem a vydechla.

„Příště se dívej, kam šlapeš.“ obořil se na mě, zamračil se a rychlým krokem odešel a zmizel v boční chodbě.

„Tak jo, fajn,“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou a promnula si naražené rameno. Tohle bylo fakt divný.

„Co se stalo?“ zeptala se Alex, když i ona vyšla z toalet a viděla, že tam stojím jak opařená čajem.

„No…“ začala jsem se smát. „…já ani nevím. Prostě jsem vylezla ze záchodu, vrazila do Cullena a on mě skoro poslal do háje.“ rozhodila jsem rukama. Alex se uchechtla.

„Posílá do háje skoro každýho. Na Melindu se dneska ráno utrhl, protože ho až moc vyslýchala,“ pokrčila rameny.

„No jo, ale to je normální. Mě by to taky štvalo, kdyby ze mě někdo pořád doloval nějaký informace,“ snažila jsem se zastat Edwarda. „Tohle bylo jiný. A divný,“ dodala jsem a rozešla se s Alex do třídy.

Chtěla jsem vědět, co toho kluka tak žere. Vždyť mě vůbec nezná. Padla dvanáctá hodina a byl čas oběda. Vešla jsem do jídelny a pohledem zkontrolovala, kde je Edward. Stál zrovna u pultu se saláty a nabíral si něco do misky. Musela jsem zjistit, o co mu jde. Rozešla jsem se k němu a zastavila se u něj právě ve chvíli, kdy pokládal naběračku a chystal se rozejít k pokladně.

„Ehm, můžu na slovíčko?“ zaklepala jsem mu na rameno. Byl rozhodně vysoký. Musela jsem si trošku stoupnout na špičky, abych na rameno vůbec dosáhla. Edward si něco zamumlal pod vousy a pak se na mě otočil.

„Co chceš?“ vyštěkl na mě a jeho černé oči mě probodávaly.

„No… já jen…“ na sucho jsem polkla. Kde byla ta odvážná Kate, když jsem jí potřebovala. Nadechla jsem se a sebrala všechnu odvahu světa. „…můžu vědět, co jsem ti udělala? U těch záchodů jsem se ti omluvila a tys mě tam sjel jak malýho fracka. Ty máš nějakej problém s ženskýma nebo vo co de?“ zamračila jsem se a dala si ruku v bok. Edward jen protočil oči a rozešel se od salátového pultu.

„Hej! Já jsem se tě na něco ptala. Bylo by fajn mi aspoň odpovědět.“ Došla jsem ho a chytla ho za loket. Ne, že bych s ním nějak hnula. Byl ztuhlý jak led. Edward zastavil a otočil se na mě.

„Nemám žádný problém. Jen se s tebou nechci bavit.“ A zase se rozešel. Zrychlila jsem krok a předběhla ho tak, abych mu zatarasila cestu a stoupla si před něj.

„Nemáš problém, ale nechceš se semnou bavit? Já to nechápu. Vždyť mě neznáš. Proč ti vadím?“ Byla jsem z toho zmatená a možná i lehce smutná. Všichni musí znát ten pocit, když se s někým chcete spřátelit a on vám řekne, že nechce a vy nechápete proč.

„Prostě je pro tebe lepší, když se semnou nebudeš chtít bavit. A pro mě taky.“ Stál na místě, ale viditelně byl nervózní. Chtěl odejít. Ale já ho nechtěla pustit.

„Aha. Zajímavé. A důvod?“ Byla jsem neodbytná a jeho to štvalo. Cítila jsem to napětí. Viděla jsem, že kdyby mohl, tak je ta miska se salátem už rozdrcená na milion střepů.

„Prostě mě nech být. Prosím.“ Edward se na mě podíval tak prosebným pohledem, jakoby mi říkal: Zabij mě, ať to tolik nebolí.

Nechápala jsem to. Ale než jsem se stačila nadechnout na odpověď, byl pryč. Ale doslova pryč. Nebyl nikde v jídelně. Vůbec jsem si nevšimla, kam tak rychle odešel. Točila jsem se zmateně do kolečka na místě, ale nikde jsem ho neviděla.

***

(z pohledu Edwarda)

Do školy jsem jel rozladěný.

Když jsem včera večer přišel od Kate, čekal na mě Carlisle a celá rodina, protože Alice měla zase vidinu toho, že jdu k Volturiovým. Propojení mě a Alice byl velký problém. Alice mě od smrti Belly hlídala jak ostříž, takže stačilo chvilkové zaváhání a Alice to věděla. Poslední dny se mi v myšlenkách honily všechny různé možnosti. A bohužel mě občas napadl i tento způsob vysvobození. Jenže nikdo z mojí rodiny to nechtěl dopustit. Na to mě měli až moc rádi. A proto se vždycky snažili najít jiný způsob, jak mě učinit relativně šťastným. Alice měla v očích vztek. Esmé a Carlisle zas obavy a smutek. Jasper s Emmettem stáli opření o zábradlí schodiště a jen čekali, co se bude dít. Rosalie si pohrdavě pilovala nehet, a když jsem přišel, odfrkla si.

No, to je skvělý. Náš pan sebevrah se uráčil dorazit. A živý.

Ach můj maličký, proč nemohu udělat nic, co by ho učinilo šťastným?

Synu, synu, jak ti můžeme pomoct, když nám to sám nedovolíš?

Edwarde, ty pako. Jako fakt? Zase? Kdy už tohle skončí? Už mě nebaví tě hlídat.

Vnímal jsem všechny myšlenky kolem mě a pohledy, které jsem si k nim připojil. Chtěl jsem utéct.

„Ty furt ještě žiješ? To se divím.“ protočila oči a ofoukala si nehet.

„Rosalie, nech toho. Tohle je citlivé pro nás všechny,“ uklidňoval jí Carlisle a pak se podíval na mě. „Edwarde, můžeme si promluvit? Jistě už víš, o čem.“ Věnoval pohled k Alice a pak se vrátil zpátky ke mně. Strčil jsem si ruce do kapes a povzdychl si.

„Ale já se nechci zabít. Jen jsem si procházel možnosti.“ Snažil jsem se uklidnit rodinu.

„A v možnostech máš Volturiovi!“ vyštěkla na mě Alice.

„Byla to jen vteřina. Já jen… neměl jsem se sem vracet,“ povzdechl jsem si a posadil se do křesla. Jednou rukou jsem si podepřel hlavu. „Carlisle, chci se odstěhovat a už se do Forks nikdy nevrátit. A je mi jedno, jestli to bude s vámi nebo bez vás.“ Cítil jsem, jak se všem zastavily myšlenky. Upřímně jsem nikdy větší ticho v plném domě nezažil. Ale byl to okamžik, pak se všechny myšlenky splašily.

To nemyslíš vážně?! Jsi blázen! – Já tě rozhodně nikam nepustím, Ede. – Ne, můj maličký, znovu už ne. – No, to nám tu chybělo. – Byla jen otázka času, kdy k tomu dojde. – Synu, tohle nám nemůžeš udělat.

 „Tak už DOST!“ zakřičel jsem. Ta bolest v jejich srdcích mě ubíjela. Chytl jsem se za hlavu a zavřel oči. Po chvilce jsem ucítil, jak se mě Carlisle dotkl na rameni. „Co po nás vlastně chceš doopravdy?“ zvedl jsem pohled a zadíval jsem se na otce.

„Minimálně nechci už nikdy do školy ve Forks. Už nikdy, rozumíš?“ díval jsem se na otce prosebně a doufal jsem, že to pochopí.

Myslím, že se to celá rodina snažila pochopit, ale jako sedmnáctiletý kluk jsem nemohl jen tak přestat chodit do školy, zatímco ostatní by do školy stále chodili. A nikdo nechtěl Forks opustit. Musel jsem do školy, ale věděl jsem, že se s Kate nesmím za žádnou cenu bavit.

***

„Ta Melinda je vlezlejší než zima,“ protočil jsem očima, když jsem odcházel z hodiny spolu s Alice. Melinda se ze mě při hodině opět snažila dostat všechny informace světa. Byla jen otázka času, kdy vybuchnu. „Snad jí to moc nerozhodilo,“ uchechtl jsem se.

„Myslím, že už ti dá pokoj,“ zasmála se Alice. „Uvidíme se ve třídě,“ pohladila mě po rameni a odběhla do hloučku dalších lidí.

Procházel jsem zrovna kolem toalet na další hodinu, když se prudce rozrazily dveře a na mě přistála malá drobná dívka. Věříte na zákony schválnosti? Já ano. Byla to totiž Kate.

„O-omlouvám se. Já jsem nekoukala kam…“ podívala se na mě těma svýma dokonalýma očima. „…jdu,“ dodala a vydechla. Měl jsem co dělat, abych se nezachoval jako gentleman a nezačal se starat o to, zda je v pořádku a neublížila si. Věděl jsem však, že tohle nesmím za žádnou cenu dovolit. Musí mě nesnášet.

„Příště se dívej, kam šlapeš,“ obořil jsem se na ní, zamračil se a rychlým krokem odešel a zmizel v boční chodbě. Kdyby mohlo, tak mi srdce buší o stošest. Zvládl jsem to. Svým způsobem jsem na sebe byl pyšný. Zároveň se mi chtělo křičet.

***

Byla přestávka na oběd. Stál jsem u pultu se saláty a naběračkou jsem si dával něco do misky. Nikdy jsem moc nepřemýšlel nad tím, co v těch jídlech vlastně je. Důležité bylo, že to vypadá, že na obědě obědváme. Někdo mi však ve chvíli mého přemýšlení zaklepal na rameno.

„Ehm, můžu na slovíčko?“ Byla to Kate.

„Ona je snad všude,“ procedil jsem si pro sebe skrze zuby a otočil se na ní. „Co chceš?“ vyštěkl jsem na ní a probodával jí pohledem.

„No… já jen…“ začala mluvit, ale bylo vidět, že je ze mě celá nervózní.

Nasadil jsem tedy ještě víc uhrančivý pohled, aby co nejrychleji zmizela. Ona tam ale pořád byla.

 „…můžu vědět, co jsem ti udělala? U těch záchodů jsem se ti omluvila a tys mě tam sjel jak malýho fracka. Ty máš nějakej problém s ženskýma nebo vo co de?“ zamračila se na mě a dala si ruku v bok. Pobavilo mě to, ale nedal jsem to znát. Rozhodně byla drsnější, než byla kdy Bella. Protočil jsem oči a chtěl co nejrychleji pryč.

„Hej! Já jsem se tě na něco ptala. Bylo by fajn mi aspoň odpovědět.“ Ucítil jsem její ruku na mém lokti. Ztuhnul jsem a znejistěl. Nakonec jsem se na ní otočil.

„Nemám žádný problém. Jen se s tebou nechci bavit.“ A znovu jsem se dal do pohybu. Musel jsem odtud zmizet. Nechtěl jsem na ní být hnusný, ale nechtěl jsem jí ubližovat. Ale najednou byla přede mnou a nenechala mě odejít.

„Nemáš problém, ale nechceš se semnou bavit? Já to nechápu. Vždyť mě neznáš. Proč ti vadím?“ Dívala se na mě těma svýma psíma očima a já jsem pookřál.

„Prostě je pro tebe lepší, když se semnou nebudeš chtít bavit. A pro mě taky.“ Byl jsem nervózní. Bál jsem se, že už nevydržím být víc zlý a že se zlomím a vyznám jí tu přede všema lásku.

„Aha. Zajímavé. A důvod?“ Byla neodbytná. Přestal jsem dýchat a soustředil se, abych nerozmáčkl mísu. Drtil jsem jí v rukou a cítil, jak tenké sklo začalo popraskávat.

„Prostě mě nech být. Prosím.“ Podíval jsem se na ní prosebným výrazem a doufal, že konečně odejde. Pak jsem ale zaregistroval Alicinu vizi a neudržel jsem se. Moje tělo bylo rychlejší než mysl a já jsem upíří rychlostí vyběhl z místnosti. Nikdo mě nemohl zaregistrovat.

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 5. kapitola: