Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 3. kapitola

02.10.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1396×

Týden utekl jako voda. Pokoje byly opět obyvatelné. Museli jsme nakoupit nové peřiny a polštáře včetně ložního prádla. Také jsme pořídili nové záclony do oken. Máma musela do kuchyně dokoupit pár hrnců a sehnali jsme i nový potah na sedačku do obývacího pokoje. Ve svém pokoji jsem spoustu věcí vyházela. Oblečení, které bylo ve skříni, už bylo většinou prožrané od molů nebo už se sypala látka. Našla jsem různé učebnice a sešity, ale to všechno letělo do koše. Nechala jsem si pár knížek a Charlieho uniformu. Vlastně ani nevím proč. Asi z nostalgie. Dokonce jsem si dala na noční stolek i ty dvě fotografie, který měl Charlie v ložnici.

Do školy jsem jela v krásném novém autě. No dobře, byla to rachotina. Ale byla moje. Máma zařídila mechanika a tak má Chevy nové pneumatiky, rádio, topení, zrcátka, světla, kompletní elektřinu, baterku, potahy sedaček, koberečky a nový lak. Upřímně jsem si za tu cenu mohla koupit nějakou hezčí ojetinu, ale já se do toho auta zamilovala na první pohled. No a co, že se mi budou všichni smát, že v roce 2055 jezdím takovou plechovkou. Byla to moje láska.

Ke škole jsem přijela celkem brzo. Ještě jsem neměla úplný časový odhad a nechtěla jsem přijet pozdě. Zastavila jsem na parkovišti u školy a ještě si chvíli svoje Chevy obdivovala. Za chvíli už jsem uslyšela, jak se sjíždějí další a další auta. Pravda, byly lepší než ta moje plechovka, ale bylo mi to jedno. A pak přijelo to krásný velký černý Volvo. Až po chvíli mi došlo, že jsem na to auto čuměla s otevřenou pusou. Z auta mezitím vyskákali nějací dva kluci a dvě holky. Jeden kluk byl celkem svalovec, ale mě na tyhle typy kluků moc neužije. Většinou tráví všechen čas jenom v posilovnách a na steroidech. Ten druhý byl roztomilejší. Měl pěkný kudrnatý delší vlasy a roztomilý kukuč. Ale to už kolem něj začala baletit krátkovlasá tmavovláska. Za ní kráčela fakt nádherná dívka. Měla dlouhé blonďaté vlasy, s kterými si pohazovala z leva doprava. Elegantní šatičky odhalovaly její dokonalou postavu. Ta holka byla dokonalá. A pak vystoupil on. Vysoký mladík s krásně řezanou čelistí a hnědým rozčepýřeným hárem. Jeho pleť byla jako sníh. Ale měl sexappeal. Něco na tom klukovi bylo.

 ***

 „Viděla si toho kluka s tou jeho rodinou? Znáš je?“

Bylo půl dvanácté a měli jsme přestávku na oběd. Seděli jsme u kulatého stolu ještě s pár dalšími lidmi, které jsem během hodin stihla poznat. Musím říct, že mě tu všichni přijali líp, než jsem čekala. Nastoupila jsem skoro ke konci střední. Bylo mi šestnáct, takže jsem před sebou měla dva roky školy.

Brian byl vtipný intelektuál. Nosil brýle s asi osmi dioptriemi a na každý den měl údajně jinak barevnou košili. A tuhle barevnou škálu nikdy neporušil. Pak tu byl Matt. Byl pěkný, ale nebyl to úplně můj typ. Patřil mezi ty paka, co se rádi nakrucují před zrcadlem a počítají si centimetry na bicepsu. Pak tu byla Alex. Milá a sympatická kudrnatá zrzka z Evropy. Byla to Francouzka a měla roztomile vtipný přízvuk. A nakonec Lucy. Vysoká a prsatá blondýnka, která si sice v jednom kuse přetírala pusu leskem na rty, ale v hlavě měla víc než všichni tři dohromady.

„Přistěhovali se asi před týdnem. Muselo to být ve stejné době, co jsi přijela ty,“ spustila Lucy a znovu si přetřela vrchní ret.

„Melinda říkala, že snad bydleli někde na Aljašce nebo co. Ale že jejich otec je nějaký uznávaný doktor a dostal tady výhodnou pozici, tak se sem i s rodinou přestěhoval,“ uzavřela svůj výklad a našpulila rty do zrcátka. „Prý to nejsou opravdoví sourozenci, ale jsou adoptovaní.“ Koukla na mě zpoza zrcátka. „Víc nevím. Ale musím říct, že ten Edward by stál za hřích,“ zakřenila se a zavrtěla se na židli.

„Který z nich je Edward?“ zeptala jsem se a zakousla se do jablka. Bylo mi jasné, jak bude znít odpověď.

„On je Edward,“ řekla Lucy a kývla někam za mě.

Na chvíli jsem přestala kousat a pomalu se pootočila. Seděli tam. Všech pět hezky pohromadě u jednoho stolu. Seděli, povídali si a očividně vůbec netušili, jaký je kolem nich rozruch. Nemohli se ničemu divit. Zaprvé tu byli stejně noví jako já a za druhé byli všichni tak nelidsky dokonalí, že jsem si až myslela, že jsou to andělé. Edward byl samozřejmě ten s tím hnědým hárem a božskou bílou pletí. Naše pohledy se spojily a já měla pocit, že už nikdy nezačnu zase normálně dýchat. Byl okouzlující.

„Země volá Kate.“ Lucy mi zamávala před očima a já zas začala opět dýchat. Otočila jsem se rychle zpátky ke stolu a všichni jsme se začali smát.

„Musím o nich vědět víc,“ usoudila jsem nahlas a Lucy jen tiše přikývla.

Zazvonilo na další hodinu a tak jsme se všichni sebrali a rozešli se do svých tříd.

Nemohla jsem na Edwarda přestat myslet. Bylo to, jakoby mě nějakým magickým způsobem ovládal. Musela jsem ho víc poznat. Musela jsem zjistit, co je zač.

***

„Jak bylo ve škole?“ zpovídala mě mamka, když přišla z práce a míchala u plotny guláš. Mamka si našla práci v místním bistru jako servírka a všichni jí tam přijali jako starou kamarádku. Už brzy jsme se shodli na tom, že Forks je velice přátelské město.

„No skvěle. Už mám nějaké kamarády. A… je tam zajímavá parta lidí, kteří se taky před týdnem přistěhovali. Je to nějaká rodina Cullenovi.“

Mamka vypadala zamyšleně. Stáhla hrnec z plotny a začala guláš rozlévat do hlubokých talířů.

„Marta mi dneska o nějaké rodině Cullenových vyprávěla.“ Marta byla mamčina kolegyně v práci. Přisunula jsem si talíř k sobě a začala jíst.

„A co říkala?“ Byla jsem zvědavá. Mamka si vzala talíř a sedla si naproti mně.

„Její maminka jí o nich vyprávěla, když ještě žila. Bydleli tu už dávno. Je to padesát let, co se odstěhovali po té tragédii s Isabellou. Jejich kluk s ní totiž tehdy chodil. Smutné,“ povzdechla si a nabrala si na lžíci porci.

„Takže to budou asi potomci někoho z té rodiny,“ usoudila jsem a taky si nabrala porci na lžíci.

„To nejspíš ano. Rodiče Cullenovi už budou nejspíš po smrti. Bylo by jim teď tak devadesát. Měli čtyři děti, takže je to možná jeden z nich s rodinou,“ pokrčila rameny a pokračovala v jídle.

Další věc, kterou jsem musela zjistit. Který z těch čtyř dětí tu je i se svojí rodinou? A co když je to třeba zrovna ten kluk, co chodil s mojí tetou? Mohla bych se ho zeptat na tolik otázek. Ale ne. To by asi bylo hrozně bolestivé. Sice je to už padesát let, ale pořád to musí bolet. Ale když mě by to tak strašně zajímalo. Musela jsem tomu přijít na kloub. Dojedla jsem poslední zbytky guláše a odnesla prázdný talíř do dřezu.

„Jdu si ještě něco dělat do školy,“ houkla jsem na mamku, která už začala mýt nádobí od večeře. Schody do pokoje jsem brala po dvou. Hned jsem si sedla k počítači a otevřela prohlížeč.

Hledej: Pohřešovaná Isabella Swanová

Vyskočilo mi pár článků a já na jeden klikla.

Dnes ve večerních hodinách se ztratila Isabella Swanová. Dívka má sedmnáct let, je středně vysoké postavy a má hnědé dlouhé vlasy. Údajně by na sobě měla mít bundu a džíny. Pokud jste jí kdokoliv viděl, ozvěte se na...

Zavřela jsem stránku a rolovala dál, ale kromě tohoto článku od policie jsem nic jiného nedohledala. Nikdy jí nenašli. Bulvár neměl o čem psát. Takže se na to postupem času zapomnělo. Nebyla to senzace, tak hledali jiné zajímavosti. Opřela jsem se o židli a povzdechla si. Chudák Charlie. Celý život obětoval tomu, že hledal svojí dceru, na kterou mezitím všichni zapomněli. Možná ne všichni. Možná, že ten kluk, s kterým chodila, na ni stále vzpomíná. I když už je dávno ženatý a má rodinu. Znovu jsem se narovnala na židli a zadala do vyhledávače.

 Hledej: Cullen

Vyhledávač našel jeden jediný článek starý asi pět let. Byl o velice uznávaném doktoru Carlislovi Cullenovi. Rolovala jsem dál, ale nic dalšího tam nebylo. Zavřela jsem prohlížeč, vstala od stolu a přešla k oknu.

Bylo zvláštní, že internet o té rodině prakticky nic neví. Jakoby neexistovala. Kromě toho článku starého pět let. Carlisle Cullen. Tak to bude asi otec Edwarda a ostatních. Škoda, že máma neví jména těch potomků a ani toho, s kterým chodila teta. Třeba bych si to pak líp odvodila. Budu muset vyzpovídat naší školní drbnu Melindu.

„Určitě už stihla i zjistit, v jakou hodinu chodí na záchod,“ zasmála jsem se svému osobnímu vtipu a zadívala se do míst, kde jsem před týdnem viděla postavu muže. Byla tma, nic nebylo vidět. A přesto jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Že tam v té tmě někdo stojí a pozoruje, co dělám. Někdo si semnou hrál a mně se to nelíbilo.

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 3. kapitola: