Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 16. kapitola

14.12.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1109×

(z pohledu Kate)

Po dlouhé době jsem se konečně pořádně vyspala. Žádné noční můry, žádná Bella. Posadila jsem se na posteli a dívala se před sebe. Snažila jsem si srovnat myšlenky. Možná, že se to Edwardovi povedlo. Možná, že bude opravdu konečně klid.

Seděla jsem v posteli a pomalu se probouzela. Vůbec se mi nechtělo z postele. Zadívala jsem se z okna, kde zrovna čerstvě sněžilo. Byly dva dny po Štědrém dni. Blížil se Silvestr. Plánovala jsem poslední prázdninové dny strávit s knížkou v ruce a nestresovat se tím, co se kolem děje. A samozřejmě je strávit s Edwardem. Pousmála jsem se a prohrábla si vlasy. Už to byly čtyři měsíce, co jsem ho znala a každým dnem se moje láska k němu prohlubovala. Na čele se mi utvořila vráska. To proto, že jsem se zamračila. Miloval on mě? Nikdy mi to neřekl. To jediné mě trápilo. Cítil ke mně to stejné, co já k němu? Nebyla všechna tahle komedie opravdu jen kvůli tomu, že jsem měla tak blízko k Belle?

Crrr.

Z myšlenek mě vytrhl domovní zvonek. Protáhla jsem se a vylezla z postele. Ale když jsem otevřela dveře od svého pokoje, slyšela jsem dole hlasy. Jeden byl mamky a ten druhý jsem neznala.

„… vůbec nevíme, kdo je tam přinesl,“ zaslechla jsem poslední slova mužského hlasu.

„Panebože,“ zhrozila se mamka. „Takže nevíte, kdo za tím je?“

„Bohužel. Zatím máme pouze anonymní dopis, z kterého se nedá odhalit pachatel. Musíme samozřejmě ještě provést ohledání ostatků, kontrolu DNA. Mohl si někdo udělat jen srandu, ale nevylučujeme, že jsou to opravdu ostatky Isabelly Swanové.“

Zacpala jsem si pusu, abych nahlas nevykřikla. Takže to Edward udělal. Opravdu se to povedlo. Ani jsem nedýchala. Jen jsem dál poslouchala rozhovor mamky s mužem, kterého jsem identifikovala jako policistu.

„Budete mě k něčemu potřebovat? Víte, asi vám nebudu moc nápomocná. Neznala jsem ji. Ale ráda bych pomohla. Kvůli Charliemu,“ řekla mamka.

„Budeme možná potřebovat vaše DNA. Máte stejnou matku. Bude tam jistá podobnost,“ zamyslel se policista. „Přijďte dnes odpoledne na policejní stanici. Připravíme nějaké podklady,“ dodal.

„Dobře. Moc děkuju, pane Johnstone. Děkuju za vše,“ řekla mamka a pak už jsem jen slyšela cvaknutí dveří a kroky po schodech.

Rychle jsem zalezla zpátky do postele a dělala, že se zrovna probouzím.

„Zlatíčko? Jsi vzhůru?“ zeptala se mamka za dveřmi a pomalu je otevřela.

„Hmm, ano. Co se děje?“ protahovala jsem se na posteli, jako bych se čerstvě probudila. Mamka přešla k mé posteli a posadila se na ni.

„Byl tu strážník Johnston,“ začala. Věnovala jsem jí tázavý pohled. Pokračovala. „Někdo jim v noci přinesl na policejní stanici…“ odmlčela se a chytla se za kořen nosu. Všimla jsem si slzy v koutku oka. Mamka se nadechla a koukla na mě. Její oči se leskly. „…ostatky Belly. Bože, to je hrozné. Jaká hyena,“ zamračila se. „Po padesáti letech se někdo rozhodne, že už ji doma nechce, tak ji přinese na policii? Co je to za člověka? Nerozumím tomu,“ zavrtěla nechápavě hlavou. Oči se jí stále leskly, ale byly to spíše slzy zlosti.

„Aspoň se případ uzavře a Bella dojde klidu,“ pohladila jsem mamku po ruce.

„Ano, to máš asi pravdu. Škoda, že se toho nedožil Charlie a Renee,“ posmutněla.

„Určitě to ví,“ ujistila jsem mamku. Za posledních pár dní jsem přišla na to, že nadpřirozeno existuje a po smrti tam rozhodně ještě něco je. Mamka přikývla a pohladila mě po ruce, kterou jsem jí hladila já.

„Jdu udělat snídani,“ pousmála se a vstala z postele. „Odpoledne musím na policejní stanici. Budou chtít moje DNA, aby si byli jistí, že je to ona,“ dodala a opustila můj pokoj.

Seděla jsem tam na posteli a koukala na fotku Belly na nočním stolku.

„Tak a je to, Bello. Už jen krůček a budeš zase u táty,“ povzdechla jsem si a zamyslela se. Musím z mamky dostat, kdo byl můj táta. Možná večer. To bude určitě v ideální náladě mi sdělovat své pocity. Vstala jsem z postele a přešla ke skříni. Zrovna jsem si začala svlékat tričko od pyžama, když mě po zádech přejel jemný vánek a za sebou jsem uslyšela hlas.

„Ahoj, Kate.“

Byl to Edward. Vykulila jsem oči a sundané triko jsem si přitiskla k hrudi.

„Otoč se!“ vykřikla jsem, ale ne tak nahlas, aby to neslyšela mamka.

„Bože, omlouvám se. Ježiš,“ začala Edward panikařit a otočil se. „Nevěděl jsem, promiň,“ omlouval se.

„Kdyby si sem nechodil neohlášeně, tak se nic takovýho nestane,“ zavrčela jsem a triko si zas oblékla. „Můžeš.“

Edward se otočil a podíval se na mě. Očividně si oddychl, že neviděl nic, co by vidět neměl. Pak se zamračil.

„Asi už o tom víš,“ oznámil mi. Nechápavě jsem se na něj podívala. „Tvoje mamka,“ dodal.

„Aha,“ došlo mi. Vždyť čte myšlenky. Musel si přečíst celou ranní konverzaci se strážníkem Johnstonem. „Jistě,“ nadzvedla jsem obočí a znovu se otočila ke skříni, abych si vyndala oblečení, které jsem si dnes na sebe chtěla vzít.

„Neříkal jsem, že to bude jednoduché. Jen, že to vyřeší náš… teda tvůj… problém,“ začal a přešel blíž ke mně, aby mě obejmul zezadu. Když jsem cítila jeho dotyk, ucukla jsem. Cítila jsem, že je zmatený. Položila jsem oblečení na postel a zadívala se na něj. Opravdu měl ve tváři zmatený výraz.

„Kate, co se děje? Souhlasila si s tím,“ rozhodil nechápavě rukama.

„O to nejde. Věděla jsem, do čeho jdeme. Tohle bylo opravdu to nejlepší, co se mohlo udělat. Navíc se mi dnešní noc opravdu spalo lépe,“ povzdechla jsem si a sklopila oči.

„Tak co se děje?“ prstem mi nadzvedl bradu, abych se na něj podívala. „Ublížil jsem ti nějak?“ zeptal se.

„Edwarde, miluješ mě vůbec?“ podívala jsem se na něj.

„Jistěže ano,“ nechápal.

„Tak mi to řekni,“ pobídla jsem ho.

„Co ti mám říct?“

„Že mě miluješ. Prostě mi to řekni.“

„Nechápu, co po mě chceš,“ stáhl ruku a otočil se ke mně zády. Chytla jsem ho za rameno a chtěla, aby se otočil.

„Nikdy si mi to neřekl. Vždy máš jen vyhýbavé odpovědi nebo nejsou přímé. Vím, že mě máš rád, ale nemyslím si, že cítíš to samé,“ povzdechla jsem si.

Edward se otočil, chytl můj obličej do dlaní a políbil mě. Bylo to krásné a vášnivější než kdy jindy. Ale něco se mi nezdálo. Odtáhla jsem se od něj a zadívala se mu do očí. Zesmutněl.

„Nemiluješ mě, viď?“ Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.

„Tak to není, Kate. Jsi úžasná holka. Přitahuješ mě, ani nevíš jak. Nejradši bych udělal věci, které jsem se s Bellou bál dělat. Ale i tak je to pro mě strašně těžké. Bojím se, že ti ublížím a nechci se zavázat,“ odmlčel se. „Navíc se budeme stěhovat,“ dodal.

„Ne, to ne, Edwarde. Nemůžeš mě opustit. Teď ne. Prosím.“ Chtěla jsem ho obejmout, ale odstrčil mě od sebe.

„Kate, já vážně nemůžu. Bude to tak lepší. Nechci ti dál ubližovat.“

„Ale vždyť mi neubližuješ,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Ale mohl bych ti ublížit v budoucnu. Kate, život se mnou není pohádka. Je to až příliš nebezpečné,“ zamračil se. „Nestačí ti snad jako příklad Bella?“ podíval se na mě.

„Ale to byla nehoda.“

„Ne, to byla vražda, které jsem mohl zabránit, Kate. Celý jsem to tenkrát podělal a nepodělám to teď. Ty si zasloužíš být šťastná s někým jiným. Ne se mnou,“ pohladil mě po tváři a rozešel se k oknu. „Měla bys jít na snídani. Mamka se chystá jít nahoru podívat, jestli si v pořádku,“ podíval se na mě vyskočil z okna ven.

Po tvářích se mi kutálely slzy, ale když jsem opravdu zaslechla kroky, utřela jsem všechny důkazy a rychle na sebe hodila připravené oblečení na posteli.

„Zlatíčko, všechno v pořádku?“ zeptala se mamka za dveřmi.

„Ano mami! Už jdu!“ zvolala jsem, ustlala postel a sešla schody dolů.

***

(z pohledu Edwarda)

Prostě jsem utíkal. Ani jsem nevěděl kam. Běžel jsem lesem a nezastavoval se. Ty pocity, které jsem cítil, mě zevnitř trhaly na milion kousíčků. Úplně jsem přestal vnímat okolí. Jen jsem běžel, kam mě nohy nesly. A ačkoliv se to upírům často nestává, povedlo se mi zakopnout o kořen stromu. Udělal jsem pár kotrmelců a dopadl na kraj louky. Byla zasněžená. Jen místy vykukovala ze sněhu zmrzlá stébla trav. Zůstal jsem tam ležet a zavřel oči. Chtěl jsem cítit, jak mě sníh studí do rukou. Chtěl jsem cítit stékat slzu po tváři. Musel jsem tam ležet hodiny. Z dopoledne se den přehoupl v pozdní odpoledne. Z mého hrdla se najednou ozval hromový křik, který jsem jako ozvěnu slyšel ještě dávno potom, co jsem dokřičel. Přál jsem si, aby se objevil někdo, kdo by mě mohl zabít. Už jsem dál nedokázal snášet tu bolest v mém srdci. Bellu jsem opravdu hodně miloval a byla to moje první láska v životě. Její ztráta mě bude bolet navždy. O to víc jsem trpěl, když jsem musel opustit Kate. Měla pravdu v tom, že jsem neprojevoval své city tak, jak by si zasloužila. Možná v tom byl jen čistý strach. Nechtěl jsem znovu ublížit člověku, který mě tolik přitahoval. Měl jsem chvílemi pocit, že Bellu podvádím, ale říkal jsem si, že by možná byla ráda, že jsem po tak dlouhé době opět šťastný. Byl jsem šťastný. Kate jsem doopravdy miloval. Jenže Jacob miloval její matku a zároveň mě už nechtěl nikdy vidět. Dlužil jsem mu. Za to, že nás nikdy neprozradil. Za to, že tu byl pro Charlieho.

Najednou se nade mnou objevil velký stín. Otevřel jsem oči a během vteřiny jsem stál na nohou a byl tak o tři metry dál od svého místa. Nevěřil jsem tomu, co vidím, ale byl tam. V celé své kráse.

„To je překvapení,“ vydechl jsem. „Ty si opravdu umíš ochránit myšlenky, když chceš,“ nevěřícně jsem zavrtěl hlavou a pak se zasmál.

Je tě slyšet až do Forks, odfrknul si v myšlenkách Jacob.

„Ale jak to? To přeci není možné,“ nechápal jsem a přešel blíž k velkému chlupatému stvoření.

Poprvé jsem se přeměnil pár měsíců po tom, co jste opustili Forks, začal mi vyprávět Jacob. Otec říkal, že za to mohlo moje rozrušení vším tím děním. Dost často jsem se potom přeměňoval. A nestárl. Proto vypadám tak dobře. Jacob se vnitřně zasmál. Nestárl jsem asi deset let, než jsem se dostatečně uklidnil na to, abych ovládl přeměny. A pak jsem zase stárnout začal. Momentálně je mi fyzicky padesát šest let. Ačkoliv bych měl být o deset let starší.

„No, já si říkal, že vypadáš na svůj věk zachovale,“ zasmál jsem se. Z Jacoba vyšlo jen tiché zavrčení. „Tím pádem nechápu, proč jsi vlkodlak teď,“ prohlédl jsem si znovu Jacoba. Měl sice sem tam nějaký šedivý chlup, ale jinak nebylo poznat, že je to starý vlk.

Přeměnil jsem se, když jsem se vrátil do Forks. Myslím, že to částečně způsobila vaše přítomnost a má potřeba chránit Kate a její matku, přešlápl Jacob na místě a zamlaskal.

„Neboj, mám v plánu odjet a už mě nikdy neuvidíš,“ prohlásil jsem rozhodně. Jacob se na mě zadíval svýma velkýma očima a pak odběhl někam do lesa. „Dobře,“ řekl jsem zmateně. O pár chvil později se na okraji louky objevil Jacob ve své lidské podobě. Měl na sobě jen kalhoty a bílou košili. Došel kousek ode mě.

„Asi to v této podobě bude pro tebe příjemnější,“ pousmál se.

„Aspoň nemám pocit, že po mě každou chvíli skočíš a roztrháš mě na kusy,“ uchechtl jsem se. I Jacobovi se na tváři objevil úsměv.

„Byl jsem dneska s Kristine na policejní stanici. Myslel jsem, že vymyslíš nějaký příběh. Ale jednoduchá zpráva: Chci za otcem, Bella Swanová, tomu říkám doják. To muselo dostat nejednoho strážníka. Nevypadá to, že by policie měla touhu pátrat po padesát let starém případu, když vlastně nemají vůbec žádnou stopu,“ řekl Jacob a založil si ruce do kapes. „Nemají se vůbec čeho chytit,“ dodal.

„Myslel jsem, že to tak bude nejlepší. Když se nemají čeho chytit, prostě jen Bellu pohřbí a nechají to být,“ pokrčil jsem rameny a povzdechl si. Chvíli zavládlo ticho.

„Edwarde, přemýšlel jsem,“ začal Jacob a zadíval se do sněhu před sebe. Bosou nohou jej rozhrábl. „Asi není dobrý nápad odjíždět,“ podíval se na mě.

„Nechápu,“ nadzvedl jsem obočí. „Myslel jsem, že mě už nechceš nikdy vidět. Což teď, mimochodem, porušuješ,“ rozhodil jsem rukama.

„Byl jsem rozrušený. Pravdou je, že už jsme oba dospělí muži – já vzhledově, ty duševně – a takové hádky už asi nejsou na místě.“

„To máš asi pravdu,“ podrbal jsem se na zátylku. „Takže?“

„Mám rád Kristine stejně jako ty Kate. Asi by nebylo fér ti bránit, abys ji vídal,“ odmlčel se. „Jen nechci, aby si z ní udělal upíra,“ dodal.

„To nemám v plánu,“ zavrtěl jsem hlavou a zvážněl.

„Jsem si jistý, že to po tobě jednou chtít bude. Nebude chtít být starší než ty. Ale tohle ti nikdy nedovolím, rozumíš?“ zamračil se na mě.

„Přísahám, že nikdy Kate nepřeměním. To ti slibuji,“ zadíval jsem se mu upřeně do očí a pak jsem překvapeně vydechl.

„Ty jsi…“ nevěřil jsem, co jsem právě přečetl v Jacobových myšlenkách. Myslel jsem, že se mi snažil zatajit vlkodlačí podobu. Ale tohle mi vyrazilo dech.

„Kristine je teď pro mě všechno. Nesmí být ublíženo jí a nesmíš ublížit ani její dceři. Je ti to jasné?“ zeptal se Jacob.

„Samozřejmě, že je mi to jasné. Vím, co pro vás otisknutí znamená,“ pousmál jsem se.

„Tak fajn. Takže teď jdi napravit, co jsi způsobil, než Kate vytopí svými slzami celý dům,“ mrkl na mě Jacob a rozeběhl se do lesa. Pak už jsem jen slyšel dusot tlapek ve sněhu.

„No, tak tohle jsem vážně nečekal,“ prohrábnul jsem si vlasy a zasmál se.

Tak jsem vám odhalila další tajemství. Čekali jste to? :)

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 16. kapitola: